Baroková, Terezie

„Je to možné“ Zdá se, že sem jsou dvě ženy,“ přiběhl za Františkem Bernard. „Snad nechtějí také ony být s námi?“

„To je Klára,“ zaradoval se František.

Dívčina ve světlých dlouhých šatech běžela po louce poseté sedmikráskami. Plavé vlasy jí  poletovaly kolem hlavy. Usmívala se na Františka. Bona, služka z jejich domu, za ní pomalu kráčela.

„Františku, nezapomněl jsi na svůj slib?“ ověřovala si Klára, když se přiblížily.

„Místo už máš připravené,“ odpověděl František. „Otcové benediktini jsou ochotni nám zapůjčit také kostelík sv. Damiána. Jen budeš muset počkat, až opravím příbytek po otci Rogerovi.“

Klára zvážněla: „Myslím, že není příliš zdvořilé, nechat Pána tak dlouho čekat.“

„Snad by se to dalo nějak udělat. Mohla bys jít zatím k sestrám svatého Benedikta,“ uvažoval František. „Uvědomuješ si ale nepříjemnosti, které tě čekají? Chudoba, nepohodlí, možná hlad a zima, otec, příbuzní.“

Pohodila hlavou: „Na všechno  jsem myslela. I na to, že můj Pán udělal pro mne mnohem víc. Ráda bych už Velký pátek prožila na novém místě.“

„Za dva týdny je Květná neděla. Opravdu už jsi připravená, Kláro?“

„Doma mě už nic netěší. Tak na Květnou neděli, ano? Okolo půlnoci, až všichni budou spát. Vím, že mě dobrovolně nepustí, ale všechno mám promyšlené.“

„Budu tě čekat. Hodně štěstí, Kláro!“

Klára byla vždy milá a půvabná. Na Květnou neděli však přímo zářila. Do kostela si oblékla své nejkrásnější šaty. Se všemi dlouho hovořila a v duchu se s nimi loučila.

„Dcero má, je čas hledat ti ženicha,“ řekl jí při obědě otec, který si dnes ještě více než jindy uvědomil její krásu. „S takovou krasavicí se může jen málokdo pochlubit.“

„Nedělej si starosti, otče,“ zasmála se Klára. „Už jsem si vybrala.“

„Snad ne toho potřeštěného Františka,“ podíval se na ni přísně otec.

„Ne, neboj se. Brzy se všechno dozvíš. Bude to překvapení.“

Před půlnocí se Klára potichu vykradla po schodech dolů na nádvoří. Zadní brankou, kterou vynášeli mrtvé, se dostala na ulici. Všude bylo ticho.

„Pane, myslím, že takto vypadá i moje cesta za tebou,“  přemýšlela. „Samota a tma, ale v dálce  světlo, které mi ukazuje směr. To jsou Františkovi bratři s pochodněmi.“

Bratři na ni čekali a zpívali. František se upřeně díval do tmy a při každém zvuku zbystřil zrak. Když Klára přicházela, přidala se k písni:

               Nejvyšší, všemohoucí

               a dobrý Pane můj,

               jen tobě chválu vzdávám,

              vždyť každý tvor je tvůj.

František jako první rozpoznal její hlas. Vyšel jí vstříc: „Všechno v pořádku?“

„Zatím ano,“ usmála se Klára.“ Dnes se můžeme radovat, že patříme Bohu.“

„Bratři, přivítejte mezi sebou první sestru,“ slavnostně oznámil František.

„Ještě ne,“ namítla Klára, sundala závoj a odkryla krásné světlé vlasy: „Dnes se všeho vzdávám. Na celý život.“

František váhavě vzal nůžky a pomalu odstřihoval její vlasy. Klára si zakryla ostříhanou hlavu a s  ubírala se s Františkem do benediktinského kláštera při kostele sv. Pavla, kde je už očekávali.

 

 

*

„Kde je Klára?“ zeptala se matka druhý den při obědě.

„Odešla za Františkem,“ odpověděla vážně Anežka, která jediná o Klářině úmyslu věděla. „Ale neboj se, vždyť s Bohem nemůže být nikomu zle.“

„Já jsem to tušila,“ lomila matka rukama. „Ještě štěstí, že se otec chystá na delší domu odcestovat. Snad si ničeho nevšimne.“

„Navštívím Kláru,“ řekla Anežka, když otec odcestoval. „A jestli se nevrátím, tak to znamená, že se mi tam zalíbilo,“ usmála se na matku.

„Ale váš otec...“ zhrozila se matka.

„Neboj se, když nás Bůh povolal, také se postará,“ upokojovala ji Anežka.

Když se otec vrátil přišly k němu matka a Beatrice bledé a vystrašené.

„Co je? Co se stalo? Kde je Klára a Anežka?“ zarazil se, když viděl jejich rozpaky.

„Odešly do kláštera,“ tiše odpověděla matka, že ji bylo sotva slyšet.

„Cože?!“ Favorino div nevyletěl z kůže. „V tom má jistě prsty František. Určitě je strčil k benediktinkám. Ale já jim dám! Ještě dnes budou doma!“

Rychle svolal své bratry a synovce a na koních se cvalem hnali k benediktinskému klášteru. Tam jako bez rozumu bouchali na bránu: „Dám vás k soudu, že jste mi ukradly dcery,“ křičel, když nikdo neotvíral.

Sestry se třásly, Klára a Anežka se modlily.

„Půjdu za ním, abyste neměly nepříjemnosti,“ rozhodla se Klára.

„Otče, chtěl jsi mě provdat. Už se stalo,“ řekla s úsměvem a sundala závoj.

„To je strašné!“ vykřikl otec a zděšeně couvl. „Tak alespoň Anežku! Přiveď mi ji!“

Anežka všechno pozorovala z okna a když viděla, že otce odzbrojily Klářiny vlasy, také si je ustřihla. Až potom se ukázala otci.

„Tak i ty? Ale obě vás tu v žádném případě nenechám! Vy...!“ nebyl schopen slova. Chytil Anežku a chtěl ji násilím vysadit na svého koně. Děvče omdlelo.

Otec pochopil, že by ji připravil o život, kdyby trval na svém. Zlostně pobídl koně a s celou skupinou odcválal.

Klára se sklonila nad Anežkou, která se zvedla ze  země, a obě si oddychly. To nejhorší bylo za nimi.

 

 

*

František a bratři usilovně pracovali na přípravě sv. Damiána a za krátký čas do něho slavnostně přivedli první dvě poustevnice. Vlastně ne dvě, neboť mezitím se přihlásily další. Dům se zaplňoval.

„Představuji si váš život jinak než život bratří. Vy nebudete vycházet z domu,“ vysvětloval jim František. „Modlitbami a oběťmi  vyprošujte bratřím požehnání na apoštolských cestách a v práci s malomocnými. Můžete jim pomáhat také tím, že budete připravovat léky a obvazy, vařit pro nemocné, zdobit kostel a tak podobně. Bude se vám to líbit? Budete spokojené s takovým životem?“

„Když mezi námi bude náš Pán, není nic krásnějšího,“ usmála se Klára a ostatní přisvědčily.

„Myslím, že správně pochopily, co jsem jim chtěl říci,“ radoval se František, když  odcházel s bratry do Porciunkuly.

(pokračování)