Houška, Petr Alk. OFM

Jdeme-li po  Via Merulana a odbočíme-li cestou k S. Maria Maggiore (Panna Maria Větší) doleva do Via Giovanni Lanza, přijdeme ke starobylé bazilice Ss. Silvestro a Martino, při níž je klášter nereformovaných karmelitánů. V této bazilice je pohřben ctihodný Boží služebník Angelo Paoli (1642-1720), o jehož blahořečení se jedná. Byl prý ve své době nejznámějším karmelitánem v Římě, proslul svou blíženskou láskou. Říkali mu Otec chudých, dnes bychom ho nazvali sociálním apoštolem.

Od baziliky projdeme parkem na Eskvilinu, z něhož  v dálce poněkud vlevo zahlédneme Koloseum a dostaneme se  k bazilice S. Pietro in Vincoli (Sv. Petra v okovech). Její název souvisí s tím, že se zde uchovává jako vzácná památka řetěz, kterým byl spoután ve vězení sv. Petr.

Tradice, jejíž historičnost nelze zaručit, vypravuje, že za vlády byzantského císaře Theodosia mladšího (408-450) přišla jeho manželka Eudoxie na pouť do Jeruzaléma, kde obdržela mezi jiným železný řetěz ozdobený zlatem a drahokamy, o němž se tvrdilo, že je to týž, kterým byl apoštol spoután ve vězení krále Heroda (srov. Sk 12,6). Císařovna přijala s úctou tuto památku a později ji poslala do Říma své dceři téhož jména. Ta relikvii předala papeži. On prý jí ukázal jiný řetěz, kterým  byl údajně Petr spoután  v římském Mamertinském vězení za císaře Nerona před svou smrtí. Když porovnali oba řetězy, ukázalo se, že podivuhodným způsobem do sebe zapadají. Bylo to považováno za zázrak a stalo  prý se to podnětem k vybudování zmíněné baziliky. Památka jejího posvěcení se začala slavit 1. srpna. Datum nebylo zřejmě vybráno náhodně, ale nový svátek sv. Petra  v okovech měl zatlačit dosud přežívající pohanské slavnosti konané toho dne.

Další tradice vypravuje, že mezi uzdraveními nemocných, k nimž došlo dotykem relikvie, bylo i osvobození jednoho dvořana císaře Otty I. (936-973) od posedlosti. Stalo se to prý roku 969. Císař meškající v Římě poručil postiženého dovést k papeži Janu XIII. a ten, když se dotkl dvořanova hrdla vzácným ostatkem, ho uzdravil.

Je ovšem dosti těžké odlišit historickou skutečnost od římského náboženského folkloru, jemuž možno přikládat nanejvýš přirozenou lidskou víru.

Nicméně není vyloučeno, že když sv. Petr a Pavel, kteří podle podání byli spolu vězněni v Mamertinském žaláři na okraji Fora Romana poblíže dnešní baziliky sv. Martiny, byli pak odtud odvedeni na popravu, křesťané mohli uschovat na památku řetěz, kterým byl sv. Petr spoután. Křesťanů již tehdy bylo v Římě hodně, sami uvěznění apoštolové prý mnohé v žaláři pokřtili. Ukazuje se zde dodnes jakási studna, která měla sloužit  jako křestní pramen. I když mnoho věřících bylo krutým způsobem za Nerona vyvražděno, přece jen to nebyli zdaleka všichni. A ostatně si připomeňme Tertulliánův výrok, že krev mučedníků je semenem křesťanů.

V každém případě bazilika  sv. Petra v okovech připomíná Petrovo dvojí vězení. Z prvého  v Jeruzalémě  byl zázračně vysvobozen, protože ještě nepřišla jeho hodina, z druhého v Římě šel smrti vstříc, aby pak jeho jméno  zůstalo navždy spojeno s Římem.

Starobylý liturgický text říká: „Povstaň, Petře, a obleč svůj šat, přijmi dar síly ke spáse národů, neboť spadly okovy z tvých rukou.“

My lidé na sklonku 20. století na tomto místě se smutkem si uvědomujeme, že ještě v naší době byli nevinní lidé ukováni do okovů a že ti, kteří to páchali, ničeho bohužel nelitují.

Avšak bazilika je přitažlivá pro dnešního poutníka především slavným Mojžíšem od Michelangela. Je to vlastně torzo proponovaného gigantického náhrobku papeže Julia II. (1503-1513) z rodu della Rovere. Slavný renesanční umělec vtiskl svému velkolepému Mojžíšovi se splývajícím vousem papežovu podobu. Z Mojžíšovy hlavy vyrůstají dva rohy jako znamení síly jeho ducha. Michelangelo se zřejmě nechal inspirovat latinským textem Vulgáty, kde o Mojžíšovi sestupujícímu z hory Sinaj se čte v poněkud nepřesném překladu: „...ignorabat quod cornuta esset facies sua...“(Ex 24,29), což by v češtině bylo vyjádřeno: „...nevěděl, že jeho tváři dominují rohy.“ Ve skutečnosti šlo o to, že jeho tvář zářila nadpřirozeným jasem z důvěrného styku s Bohem.

Michelangelův Mojžíš vypovídá něco i o papeži Juliu II., který byl mužem nezlomné vůle a značné energie, jež mu pomáhala konzolidovat papežství po problematickém pontifikátu Alexandra VI. (1492-1503).

Vypravuje se - a je to zcela charakteristické zase pro Michelangela - že když z obrovitého kusu kamene tesal dlátem své monumentální dílo, kámen jako by kladl odpor pod údery. Ale Michelangelo v uměleckém zápalu prý křičel: „Vydrž, bude z tebe Mojžíš!“

Ale tento Michelangelův Mojžíš nakonec nezdobil hrob Julia II. Papež byl pochován jako mnoho jiných v bazilice sv. Petra, v jejíž přerušené přestavbě po půl století začal pokračovat. Mojžíš se pak natrvalo ocitl v bazilice sv. Petra v okovech.

Přes umělecky ztvárněnou  Mojžíšovu podobu  si však uvědomujeme, že tento velikán měl i své slabé chvilky. Není divu, protože být v Božích rukou nástrojem osvobození,  bývá těžké. Lidé rychle zapomínají na karabáč a zatouží po hrncích masa.

Petr Alk. Houška OFM