Holota, Benedikt OFM

Znovu Běchovice

Po sedmi létech jsem se vrátil do Běchovic. Bylo to v roce 1964. V ústavu úVP jsem nastoupil do konstrukce. Byla tam výborná „parta“. Když jsme ráno přišli do práce, všichni jsme si podali ruku na znamení jednoty a začalo se pracovat. Po skončení pracovní doby jsme se nerozešli, dokud jsme si zase nepodali ruku. Tímto malým gestem se vytvořila v pracovním kolektivu výborná atmosféra. Společensky jsem byl v ústavu rarita: bohoslovec a františkán mezi techniky.

Jeden z mých spolupracovníků v konstrukci byl klasickým případem člověka, který se minul povoláním. Jeho výkresy jsem musel často opravovat, někdy udělat znovu, aby to neviděl. Jednou seděl u pracovního stolu a byl smutný. Pak se ke mně otočil a řekl: „Já vím, Vladimíre, že ti tady toho moc nepomůžu, že ti tu nejsem moc platný“ - a měl oči plné slz. Po nějakém čase, když přišel jednou ráno do kanceláře, hodil tašku na stůl, vzal židli, přisedl ke mně a s radostnou vervou povídá: „Víš, co se mi dneska stalo? To se mi ještě v životě nestalo!“ Říkám mu: „Láďo, prosím tě, co se děje?“ A Láďa, celý rozsvícený, mi řekl: „Představ si: já jsem se dneska do práce těšil!!!“

S uvolněním, které nastalo o Pražském jaru, jsem se rozhodl dostudovat teologii na fakultě oficiálně.  Chtěl jsem mít nějakou jistotu, že jsem studoval alespoň v takovém rozsahu a hloubce, jak se to požaduje na fakultě. Byla to forma sebekontroly. Musel jsem dodělat tři roky. Bylo to při práci náročné.

S Pražským jarem zrušil můj světitel povinnost zachovat mlčení o mém svěcení. Přihlásil jsem se na arcibiskupství k výpomoci v pastoraci. Dostal jsem § 16 a mohl jsem vypomáhat panu děkanu Šímovi v Kolodějích. To jsem dělal asi tři roky. Byl to zajímavý úsek mého života. Vzpomněl jsem si na svatého Pavla, který se přes den živil stanařským řemeslem a po práci se věnoval hlásání evangelia. Tato forma kněžského působení se mi velmi líbila. Zdá se, že farní způsob pastorace se stane brzy neúnosným.

Jednou jsem byl z ústavu poslaný na Slovensko do Martinských strojíren na konzultaci jakéhosi tepelného problému. Prvý den jednání jsme se nemohli domluvit. Asi zapracoval národnostní šovinismus.

K večeru jsem zašel na děkanství a prosil pana děkana, aby mě nechal někde v koutku kostela soukromě sloužit mši svatou. „Člověče, co vás napadá. Teraz som obdržel telegram, abych sa zúčastnil hostiny v rodině neteřky, která právě promovala a já nemám doma ani jednoho kaplana. Budete slúžiť mši pre celé město!“

Druhý den jsem přišel do továrny a bylo tam docela jiné klima. Jeden z inženýrů na mne prstem zakýval,  povytáhl zásuvku svého pracovního stolu a kývl hlavou, abych se podíval. Zahlédl jsem tam knihu „A Biblia má predsa pravdu“. Jiný zase ukázal něco podobného, a než se dalo slovo  ke slovu, byli jsme dohodnuti i ve všech věcech technického problému.

Primici jsem slavil v roce 1969 v Praze u svatého Václava v Dejvicích a za týden nato ve své rodné farnosti v Plasích. Koncelebranty na dejvické primici byl otec Jan Evangelista  Urban a otec Bonaventura Bouše, členové naší františkánské provincie. Oběma vděčím za mnohé, zvláště otci Janovi. Maminka měla k primičnímu kazateli otci Janu Urbanovi zvláštní přání. Chtěla, aby se v primiční promluvě veřejně zmínil o tom, že si nepřála, abych byl knězem.

Když otec Jan trochu probíral moji cestu ke kněžství a zmiňoval se o překážkách, dodal: „A víte, že i maminka mu bránila?“ Celým společenstvím projela vlna nevole. I má rodná sestra, která nevěděla o maminčině dohodě s kazatelem, si v duchu řekla: „No počkej! Ty to schytáš!“ Otec Jan nechal ve chvilce ticha tu nevoli vyvrcholit, a pak se obrátil na maminku a řekl: „Maminko, a víte, že jste to dělala dobře, že jste mu bránila? Aspoň se ukázalo, že je to povolání pravdivé.“ Teď se zase maminka trochu nadmula sebevědomím a společenství ve svém afektu „splasklo“. Maminka pocházela ze selského rodu, byla pravdivá a rázná.

Při hostině prohodil otec provinciál Metoděj Řezníček: „To jste ráda, maminko, že se konečně dostal k tomu svému, viďte?“ - „Ale co vás napadá, důstojný otče. Já bych byla raději, kdyby se oženil.“ Maminčina pravdivost vytvořila dobrou atmosféru ve společenství.

Studium na teologické fakultě jsem dokončil roku 1971 a dostal jsem absolutorium. V úPV jsem rozvázal pracovní poměr, abych mohl nastoupit do pastorace v pražské arcidiecézi na plný úvazek. Do diecéze mě přijímal pan kardinál Tomášek. V srdečném úvodním rozhovoru se mi svěřil, že je naším terciářem.

Pro práci ve farnosti jsem se sice nikdy necítil povolaný, ale za daných okolností nebylo jiného řešení. Dvacet let bez bratrského společenství moji kněžskou víru dusilo. Potřeboval jsem pro svoji víru odpověď ze společenství bratří a sester. Už jsem nechtěl nadále dělit svůj čas mezi technickou práci a výlučnou  službu Božímu lidu.  Toho technického „kamení“ jsem měl už dost. A samoty také. Za konstruktérským prknem jsem se ani neohlédl. To, co mi dala manuální a technická práce, začal Pán zúročovat pro práci ve farnosti. Kolik jsem za  ve světě za sebou zanechal pohoršení nebo dobrého, to ví Pán. Slavné to nebylo. Nebyl jsem hrdina.

(pokračování)

Benedikt Holota OFM