Thompson, Nils OFM

úvod

     "Spiritualita" je slovo, kterým popisujeme své osobní a společné prožitky Božího působení na nás. Pro františkány je rozhodujícím dílo Božího  Ducha, protože pro sv. Františka je skutečným generálním ministrem řádu Duch svatý (srov. 2 Cel 193).

    Nemůžeme klást stejné měřítko na "spiritualitu" a náboženské (duchovní) prožitky, jelikož to není totéž. Duch může působit na kohokoliv. Tak například můžeme znát některé lidi, kteří vnímají Ducha svatého, ale neúčastní se žádného náboženského vyznání a dokonce to vypadá, že nemají ani žádný prožitek víry. Přesto je rozeznáváme jako duchovní osoby. Zajímají se totiž o hodnoty, o smysl života, o pomoc druhým a přispívají k řešení světových problémů.

Jak Duch působí na františkány

     Každý z nás je jiný a Duch svatý působí v každém z nás podle našich potřeb a podle Božích plánů s námi. Od sv. Františka a ze svých vlastních zkušeností víme, že musíme opakovaně žádat Boha o Ducha svatého a jeho milost svatého působení v nás.

    Františkovým postojem vždycky byla důvěra, že Bůh mu dá najevo co má dělat, a potom vykonal to, čemu uvěřil, že mu Bůh přikázal. Jeho modlitba v domě Bernarda z Quintavalle je dobrým příkladem: "Pane Bože, Otče slávy, prosíme Tě, abys ve své milosti zjevil, co máme činit" (Leg. perug. anonyma 10). Tento životní postoj, tento způsob budování hodnot je ovocem modlitby a pro nás je vždy spojen s poslušností k Bohu prostřednictvím katolické církve.

    Prosím, všimněte si, že poslušnost, o které se zmiňuji, je důsledkem dialogu s našimi legitimními autoritami a je ve shodě s autentickým zaměřením církve. Není uskutečňována slepě nebo uzavřenými myšlenkovými pochody, protože láska musí být svobodná a dobrovolná, nenásilná. Ježíš nám přikazuje milovat Boha a sebe navzájem a František byl pohlcen touhou milovat Pána a své bratry a sestry i celé stvoření.

Františkánskou spiritualitu

     můžeme popsat jako způsob, kterým Duch svatý působil na muže a ženy ve františkánském hnutí za posledních 800 let. Ten se různí, protože během 800 let muži i ženy vnímali směry Ducha svatého různými způsoby. Takže znovu, základní otázkou není "co jsem učinil v minulosti", ale "Pane, co ode mne očekáváš?". Neznamená to, že můžeme opomíjet události minulosti, ale nemůžeme se do nich uzavřít, jinak bychom nemohli růst.

    1. Během času byli bratři povoláni žít stylem tuláků, jindy ke klášternímu životu. Většinou jsme žili směs těchto dvou stylů. Toto rozlišné volání a naše odpovědi jsou důsledkem potřeb církve v jednotlivých obdobích historie.

    2. Ženy našeho hnutí slouží Bohu jako klauzurované řeholnice i jako aktivní sestry.

    3. Laici našeho hnutí, sekulární františkáni, uposlechli volání Ducha svatého a slouží ve společnosti jako součást společnosti, nerozeznatelní od ostatních laiků kromě svých názorů a chování. Například, sekulární františkáni se v průběhu let projevovali takto:

    a) jasně odmítali hodnoty své společnosti a učili své spoluobčany křesťanským hodnotám a měnili společnost politicky, ekonomicky, duchovně

    b) jindy však sekulární františkáni jednoduše zapadli do své společenské situace, aniž by se nějak odlišovali od hodnot této společnosti. Tzn. občas, jelikož jejich politické názory byly shodné s názory společnosti, bez touhy po radikální konverzi, jednoduše představovali dominantní politický systém, ve kterém žili. A stávalo se, že tyto systémy byly jenom na škodu lidské duši nebo dokonce protikatolické.

Co nám říká Duch dnes?

     Myslím, že je jasné, že Duch svatý nás volá k nové obnově: bratry, klarisky, mnoho společenství Třetího regulovaného řádu, a také sekulární františkány. Vy i já jsme součástí změn dotýkajících se světa a naší církve.

    Věřím, že nejlepším způsobem jak sloužit SFŘ je obnova nás samotných jako bratrů. Činíme tak ve spolupráci s Duchem, který nám dává ctnosti fraternity (bratrství) a minority, a využitím těchto darů.

    Ctnost fraternity (bratrství) je chápána ve smyslu bratrství založeném na skutečnosti, že Ježíš Kristus je frater neboli bratr každé lidské bytosti, včetně těch mužů a žen, kteří Jej nepřijímají jako Spasitele. Věřím, že jedním z největších darů, které můžeme SFŘ nabídnout (a i celé církvi) je příklad bratrství. Když se k sobě navzájem chováme jako bratři, dokazujeme, že jsme si vědomí, že jsme jedno s celým stvořením, protože víme, že Vtělení je opravdové. Když tak nečiníme, naši lidé se neučí, jak spolu lépe vycházet mezi sebou a s ostatními.

    Můžeme začít přehodnocením našeho postoje ke svým vlastním nevysvěceným bratřím ve společenstvích. Všichni jsme bratři. Jestliže nám klerikalismus přeroste přes hlavu, dokazujeme tím nedostatek ctnosti fraternity (bratrství). V našich společenstvích jsme si rovní a lidé to na nás musí poznat. Dávno je pryč doba, kdy se toleroval názor, že bratři laici jsou ti, kteří nebyli schopní stát se kněžími.

    Další oblastí našeho přehodnocování je to, jak se stavíme k františkánským ženám a vůbec k ženám obecně. Jestliže věříme, že mužská bytost je důležitější než ženská, jak v nás může růst ctnost fraternity (bratrství)? Můžeme kázat, že následujeme Ježíše, našeho bratra, když nejsme bratry také všem ženám?

    Jinou oblastí k zamyšlení nad našimi životy jako bratří je - jakým způsobem jednáme se sekulárními františkány. Sdílíme stejné povolání, které žijeme jiným způsobem. Přesto máme tendenci brát sekulární františkány jako někoho podřízeného. Chováme se občas, jako by byli povoláni k tomu, aby se pomodlili své modlitby, byli poslušní duchovnímu asistentovi, a přinesli sladkosti na setkání, a také kdykoliv bratři pořádají nějakou vlastní oslavu. Toto není fraternita (bratrství), ale přesný opak (srov. Flp 2). Ježíš se zřekl svých výsad i slávy a trpěl a zemřel za nás - nejen za odpuštění našich hříchů, ale aby nám ukázal, jak žít.

Nejsme duchovními řediteli, ale asistenty.

To je pro nás těžké, protože jsme zvyklí znát na všechno odpověď. Modlím se za dar ctnosti minority. Dnešní svět tolik potřebuje "maličkost" (minoritu). My všichni si potřebujeme uvědomit, že pouze Bůh je maior (veliký) a co to znamená: všichni jsme menší než Bůh a v Božím pohledu si rovní. Války existují v mnoha formách - od bitevních polí národů až po malicherné hašteření, které najdeme i v našich společenstvích a společenstvích SFŘ, jde vždy o totéž. Důvodem, proč existují války, je, že lidé si mohou být tak málo jistí sami sebou, že cítí potřebu dělat se důležitějšími než jsou. Ale Duch svatý vyvyšuje světu maličkost Poverella, malého chudého (ubohého) muže, který je naším bratrem Františkem, jako vzor toho, jak vnést pokoj do srdcí našich i lidí kolem nás. Jinými slovy, jak následovat Ježíše, Ubohého na kříži.

    My vysvěcení si nesmíme myslet, že jsme důležitější v Božím pohledu než nevysvěcení bratři laici mezi námi. Nesmíme se chovat, jako bychom se cítili pro církev důležitějšími než františkánské ženy se sliby, chudé klarisky a ostatní františkánské sestry. Nesmíme se chovat k sekulárním františkánům povýšeným způsobem. Nejsme lepší než ostatní, všichni jsme hříšníci a náš milující Otec nás miluje takové, jací jsme. Věřím, že toto je myšlenkou celého Vtělení, ukázat nám, jak si Bůh přeje být s námi v jednotě. U sv. Jana čteme: "Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se smíme nazývat Božími dětmi, a to taky jsme!" (1 Jan 3,1).

    Svět potřebuje náš příklad, jak žít bez ovládání ostatních - ekonomicky, politicky, společensky nebo prostřednictvím víry. Ježíš nás přišel vysvobodit, a jestliže se odvážíme sloužit svým vlastním potřebám ovládáním druhých, prokazujeme tím církvi velmi špatnou službu. SFŘ nás pozoruje ještě více než okolní svět, protože chtějí vědět, jak žít bez ovládání druhých. A tolik lidí ve světě je uvězněno v systémech, které ovládají jejich životy.

    Ještě horší je, když se občas snažíme ovládat navzájem - trváme na svém, tvrdíme, že jdeme jedinou "opravdovou cestou církve". Jestliže se to od nás naučí naši sekulární bratři a sestry, budou tím propagovat světu lidskou potřebu ovládat druhé. Pravda - a Ježíš sám je Pravdou - nás osvobodí, neovládne ostatní. Věřím, že můžeme-li žít jako bratři společně, aniž bychom se navzájem ovládali, sekulární část naší františkánské rodiny tím bude schopná pomoci osvobodit společnost, ve které žijí.

    V žádném případě nenaznačuji, že svoboda je licencí dělat si, co se mi zachce. Netvrdím, že svoboda, kterou jako Boží děti máme, z nás snímá zodpovědnost. Tvrdím, že potřebujeme střízlivý postoj k výsadám, moci, vlastnictví titulů a funkcí.

    Máme být malými, ne silnými vládci. Když však obracíme své životy k Boží moci, objevujeme, jak svobodní tím jsme a kolik moci skutečně máme. Do té míry, jak toto objevíme, můžeme učit sekulární františkány, kteří potom mohou přenést minoritu do celé společnosti.

Františkánskou spiritualitou je radikální obrácení k Ježíši Kristu

     Ježíš se nevyvyšoval nad nikým. Ježíš zemřel na kříži, aniž by cokoli vlastnil, bez moci a slávy. Chceme-li sloužit SFŘ, musíme tak činit především příkladem. Starý systém "ředitelů Třetího řádu" byl jasný: my bratři máme znalosti a zkušenosti duchovního života, měli jsme každý měsíc přednášku, terciáři se pomodlili své modlitby, otec dal požehnání a nakonec se všichni pustili do sladkostí, které byly napečené členkami SFŘ!

    To se dnes změnilo. Řehole z roku 1978 jasně formuluje, že naše role duchovních asistentů je pomoci sekulárním františkánům, aby se mohli stát apoštoly a misionáři celému světu, začínajíc ve vlastních domovech. Proto se musíme soustředit na svoje osobní a radikální obrácení k Ježíši v naší církvi. Římská diecéze vede městskou misii zřízenou a řízenou papežem Janem Pavlem II. Jeho snahou je, aby lidé představili svým sousedům Ježíše vlastním svědectvím víry, aby pomohli ostatním stát se apoštoly a misionáři.

    Aby to dokázali, nemůžeme jim kázat něco, co sami nečiníme. Vyzývám vás v tomto okamžiku opět k přehodnocení vašich srdcí, a k rozhodnutí, kým je pro vás Ježíš osobně. V evangeliu sv. Jana (15,14-15) nás Ježíš nazývá přáteli. Tím, že rosteme ve svém osobním vztahu k Ježíši (jak nám Svatý otec stále připomíná), jsme schopní učit ostatní. Nemůžeme dávat, co sami nemáme.

Kde probíhá radikální obrácení k Ježíši?

     Pro bratry a sestry probíhá v kontextu slibů, v místě našeho řeholního společenství. Pro sekulární františkány probíhá ve "světě". Jejich domovy, rodiny, zaměstnání nebo školy, sousedství, města a národy, jsou místa pro obrácení a naplnění misie světu.

    Chci upozornit: nikdy si nesmíme myslet, že sekulární františkáni jsou příliš slabí, aby složili sliby, a tudíž musí zůstat v laickém postavení. Naopak, často jsou silnější než my sami. Například, když se nám nelíbí v jednom společenství, můžeme si zařídit přeložení. Církev nepovoluje laikům, aby se "přeložili" z problémového manželství!

    Misií sekulárních františkánů je dokázat okolnímu světu sílu rodiny bratří a sester, které spojuje příklad sv. Františka a jeho cesty následování Ježíše. Vlastně sám věřím tomu, že mají větší možnost úspěchu kázání než my a určitě na více místech. Lidé přece od nás očekávají výzvu ke změně svých srdcí, neočekávají to od ostatních laiků. A nemůžeme se dostat do všech míst, kam mohou laici.

Závěr

     Naším úkolem je animovat (oživovat) naše sekulární františkánské sestry a bratry především svým příkladem. Máme je vyzývat, aby se vydali radikálnímu obrácení, které nám ukázali František a Klára. Toho můžeme dosáhnout, jen pokud my sami rosteme v našem osobním vztahu s Ježíšem, jestliže jsme bratry všem lidem a celému stvoření, jestliže sloužíme jako svědci "bezmocnosti" ukřižovaného Ježíše na kříži. Děkuji vám za dobrý příklad. Věřím, že to vše už děláte.

                 Přednáška generálního asistenta SFŘ

                Nilse Francise Thompsona OFM

                na setkání asistentů SFŘ ve Frascati 23.2.-7.3.

                Z angličtiny přeložil: Bonaventura Štivar OFMCap.