Baroková, Terezie

Cesta do Říma

„Hledáme Františka z Assisi. Neporadíte nám, kde ho najdeme?“ oslovili Františka a otce Rogera dva mladí pocestní.

„To jsem já. Potřebujete něco?“

„Slyšeli jsme,  začal jeden z nich, „že se vám nelíbí bohatství v církvi. Kněží a biskupové mají obrovské majetky, o papeži ani nemluvím. To je třeba změnit. Jsme rádi, že jsme nalezli lidi, kteří mají stejné názory.“

„Mýlíte se,“ odpověděl František. „My nechceme  napravovat kněze, biskupy a ještě méně papeže. My chceme jen sami žít v chudobě. nic víc.“

„Ale uznáte, že není správné, aby kněží měli majetek a chudí neměli co jíst,“ rozohnil se druhý.

„My je nechceme soudit.“

„A co řekneš na papežovo bohatství? Je přece naší povinností, abychom se postavili proti zlu! To děláš také ty, nebo ne?“

František zakroutil hlavou: „Pro mne je papež nejvyšší autorita po Bohu. Nevidím do jeho starostí ani do jeho srdce. Nemohu se k tomu vyjadřovat. Ani vy byste neměli o něm takto hovořit.“

„Ty nám nebudeš rozkazovat, co máme dělat a co ne. My sami cítíme, co je naše povinnost,“ rozhněvali se návštěvníci a zdvihli se k odchodu. „Ty snad máš dovolení šířit své názory?“

„Bratři, musíme jít do Říma za Svatým otcem,“ řekl František, hned, jak muži odešli, „pro schválení našeho způsobu života.“

„Kam?“ vykřikli. „Ty si myslíš, že nás k němu pustí?“

„To ještě neznáte Františka,“ zasmál se Bernard. „Když řekne, že půjdeme, tak půjdeme. A když řekne, že nás pustí, tak nás pustí.“

Otec Roger varoval: „Františku, teď chodí po světě tolik sektářů. Jak papež z jediného rozhovoru pozná, že k nim nepatříme? A když nebude mít tuto jistotu, tak nám přece nemůže dát souhlas.“

„Máš pravdu,“ řekl tiše František. „Ale i tak musíme jít. Jestli je náš způsob života Boží dílo, on sám se postará o souhlas.“

 

 

*

„Slyšeli jste? František s tou svou družinou se chystá do Říma,“ rozletělo se po Assisi. „Prý chce souhlas k tomu svému podivnému životu. Jen ať si jde!  Zrovna papež s ním bude ztrácet čas!“

A bratři šli. Cestou se modlili, zpívali a vesele rozprávěli.

 V Římě je František nejprve zavedl do Lateránské baziliky a zatím co ji obdivovali, ohlížel se po těch, kteří by mu mohli pomoci.

„Františku, v této době by měl být v Římě náš biskup Guido,“ vzpomněl si Jiljí. „Nepomohl by nám?“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasil František. „Zítra je neděle, jistě bude sloužit některou mši svatou.“

Biskup sice sloužil mši sv., ale po ní se bratrům ztratil v zástupu. Nalezli ho až později v jeho vile: „Souhlas od papeže je jediný způsob, jak se ubráníte podezření, že jste sektáři,“ uvažoval, když je vyslechl. „Ten však nedostanete. Ostatně, jistě se mnou bude souhlasit i sabinský biskup Jan Colonna, který je členem papežské kurie. Zná velmi dobře situace. Jestli chcete, můžeme za ním jít, bydlí nedaleko.“

„To jste vy?“ zasmál se Colonna, když mu Guido bratry představil. „Po celém Římě se rozneslo, že se nějací žebráci chtějí dostat k papeži! Můžeme to zítra zkusit.“

Papež Inocenc III. ten den neměl na nic chuť. Měl totiž té noci hrozný sen. Viděl v něm, jak se boří Lateránská bazilika, mohutný římský chrám, a on tomu nemohl zabránit. Jen bezmocně přihlížel. Osvětlená a vyzdobená síň hlavy církve, obklopené kardinály v purpurových rouchách, ostře kontrastovala s dvanácti bosými mnichy v hrubých šatech.

„Vaše svatost, odpusťte, že jsme si dovolili vás vyrušit ve vašich mnohých povinnostech. Ale nemohli jsme jinak. Potřebujeme váš souhlas k našemu životu, i když nechceme zavádět nic nového, jen důsledně žít podle evangelia,“ odhodlaně vysvětloval František.

Papež, který měl před očima bořící se baziliku ze svého snu, mu nevěnoval příliš pozornosti a kardinálové se nepokrytě bavili.

„Svatý otče, nechceme kritizovat bohaté,“ pokračoval František, „ale chceme dokázat, že se dá žít v úplné chudobě. Nechceme kárat pyšné, ale žít v pokoře. Chceme  každý den naplňovat evangelium.“

Když skončil, nastalo napjaté ticho. Najednou se Inocenc III. pozorně zahleděl na Františka: „Určitě jsem ho už někde viděl. Kde to bylo?“

Biskup Colonna přerušil mlčení: „Zdá se mi, že když zamítnete tyto dobrovolné žebráky, postavíte se proti evangeliu. Bude to vypadat, že se nedá důsledně zachovávat.“ Kardinálové strnuli.

Papež vstal z křesla a pomalu kráčel k bratřím. Přitom nespouštěl oči z Františka: Je to on! Ten člověk z dnešního hrozného snu! On přišel, podepřel baziliku, a hned stála pevnější než předtím. Oslovil Františka: „Co chcete svým životem světu dokázat?“

„Chceme jen milovat Krista a co nejvíce se mu podobat.“

„Podobat se Kristu. Co nejvíce se mu podobat,“ bezhlesně šeptal papež. „Tak jako nebylo, není a nebude dokonalejšího člověka na zemi, jako byl Kristus, tak není krásnější a vznešenější cíl - podobat se mu.“

„Ale tak se přece nedá žít!“ řekl pomalu Františkovi.

„Svatý otče, už dlouho tak žijeme a cítíme se svobodní a šťastní,“ přesvědčoval ho František.

Nato se Inocenc III  vzpřímil a slavnostně vyhlásil: „Františku z Assisi! Žehnáme tvůj nový způsob života, i tvých následovníků. Dovolujeme ti žít v úplné chudobě a kázat mezi lidmi, a dáváme to k tomu své požehnání.“

Po cestě domů měli bratři jediné přání: Co nejdříve do Porciunkuli! Co nejrychleji k malomocným! Do milého Assisi!