Holota, Benedikt OFM

Pečky

Jako první farnost mi Pán Bůh svěřil Pečky. Nebyly pro mne neznámým městem. Jezdil jsem tam už dříve z úPV na konzultace o zavedení nových způsobů ohřevu ocelových nástřiků pro výrobu nářadí. Stal jsem se tam známým. A teď jsem měl přijít do Peček jako kněz. Když jsem přijel poprvé a odcházel z nádraží směrem k faře, měl jsem cestou nepřekonatelný prožitek, že jdu na to místo, kam mne posílá Pán, že jdu domů.

Farnost mi připravila slavné přivítání. Byl jsem z toho zmatený. Velmi ochotně mi nabízeli svoji pomoc, a já jsem se časem přesvědčil, že s naprostou upřímností.

Asi za dva měsíce po mém nástupu mi na vikariátní konferenci v Nymburce ohlásil pan tajemník: „Máte tady ty peníze na opravu kostela.“ Netušil jsem, že můj předchůdce plánoval opravu kostela, a teď při naprosté nepřipravenosti  se mělo prostavět do konce roku čtvrt milionu. Byl jsem z toho vyděšený.

Svěřil jsem se se svou starostí dobrému farníku Josefu Šamšovi. Byl to výborný muž. Skvělý organizátor, bývalý vedoucí skautů a dobrý křesťan. Ten dal dohromady dvanáct mužů, kteří mně vytvořili zakázanou farní radu. Sešli jsme se na faře a začali zajišťovat staveniště. Neměli jsme to nejhlavnější: lešení a fasádníky. Sháněli jsme, kde se dalo. Bezvýsledně. Rozhodli jsme se tedy, že na to půjdeme jinou cestou. Začali jsme útočit modlitbou na svatého Josefa, patrona tesařů, a svatého Rocha, patrona zedníků. Výsledek byl překvapující: lešení nám zapůjčil ten „nejrudější“ závod v Pečkách a fasádníky jsme získali tímto způsobem: V Pečkách opravovali fasádu lékárny tři staří fasádníci ze Šumavy. Když jsem šel jednou kolem, napadlo mě: „Vylez nahoru a zeptej se jich, jestli by se nepustili do fasády kostela.“ Když jsem jim přednesl na lešení svoji prosbu, podívali se na sebe a jeden z nich, zřejmě parťák, povídá: „Pane falář, a víte, že jóó?“ Pustili jsme se tedy do práce.

Bratr Šamša získal jako pomocníky pro montáž lešení ve vyšších polohách fotbalisty místního klubu. Chlapci se pustili do práce s velkou vervou, takže to budilo pozornost celé veřejnosti. V sobotu odpoledne přišel kapitán mužstva a chtěl, aby šli trénovat na blížící se zápas. Ale jeden z nich z výšky více než dvaceti metrů mu odpověděl: „Až to postavíme.“ Přišel i předseda Národního výboru s ironickou poznámkou: „To chodíte všichni do kostela, že se tu angažujete?“ Chlapci ale nedbali a stavěli dál. Bylo to podivuhodné.

Když  bylo lešení postaveno, nastoupili fasádníci. Práce jim šla od ruky. Jako přidavači pomáhali také dnešní starosta města Peček Ing. František Pospíšil, tenkrát student. Na brigádu přišel i místní pan  doktor Josef Kroupa ze zdravotního střediska, někdejší absolvent Arcibiskupského gymnázia v Praze.

Když byla opravena věž a část fasády na jedné straně kostelní lodi, vypršely všechny dobrovolné závazky pracovníků a já nevěděl, co dál. V pondělí dalšího týdne měli nastoupit fasádníci, ale neměl jsem, kdo by jim přidával, míchal maltu a hlavně kdo by přeložil lešení z jedné strany kostela na druhou. Byl jsem bezradný. V pátek, když jsem se vracel z Prahy, kde jsem ještě cosi zařizoval, jsem se zastavil v ústavu, kde jsem pracoval. Bývalí spolupracovníci včetně šéfa se kolem mne srotili a vyptávali se, jak oprava pokračuje. Vysvětlil jsem jim, v jaké jsem situaci. Soucitně pokývali hlavou a rozloučili jsme se.

V sobotu ráno - tenkrát se ještě pracovalo v sobotu - vidím, jak před sedmou hodinou přijel ke kostelu mikrobus a z něho vyskákalo sedm mužů. Běžím ke kostelu a chlapci už byli v modrákách a začali přestavovat lešení na druhou stranu kostela. Byl to šéf skupiny, ve které jsem pracoval, Ing. Ivan Bohenský, a ostatní spolupracovníci. Když jsem v pátek od nich odejel, stačili si ještě vzít na sobotu dovolenou a přijeli mi přehodit lešení. Hrkly mi slzy do očí.

Večer po sedmé hodině si umyli ruce a odjeli. Lešení bylo přeložené na druhou stranu kostela. Co mi to ale bylo platné, když jsem neměl záruku, jak to bude v pondělí. Všechny závazky byly  přece vyčerpané.

Nikomu jsem nic neříkal a nikoho o nic neprosil. V pondělí byli všichni na svých místech!!!

Opravu jsme dokončili bez jediného úrazu a také administrativní stránka byla v pořádku. Deo gratias. Konečně jsem byl volný jen pro práci mezi lidmi.

Přišly Vánoce. Chystali jsme půlnoční. Pan církevní tajemník mě varoval, abych ji nedělal. Nepovolil jsem. Byla potom v Pečkách celých dvacet let mého farářování. Na první půlnoční přijelo pět aut spolupracovníků z ústavu, kde jsem pracoval. Někteří potom jezdili vytrvale po celou dobu. Po půlnoční jsme seděli na faře a mluvili o Božích věcech až do rána. K ránu se vraceli domů.

(pokračování)

Benedikt Holota OFM