Redondo, Valentin OFMConv.

Kdy byl založen řád františkánských kajícníků

 I když tradice mluví o roku 1221, datum je obtížné určit. A to na prvém místě proto, že nejde o pravé založení, ale o posílení a oživení existujícího kajícího hnutí. Skutečnost, že IV. Lateránský koncil (1215) mluví o laicích, znamená, že šlo o oživení, na kterém určitě měli podíl Menší bratři. František jim předložil program života, který se, dříve než dospěl k první redakci Listu všem věřícím, velmi blížil způsobu života jeho bratří (lze mluvit o vývojové linii mezi řeholí bratří, listy všem věřícím a odkazem sv. Františka). Linie kajícího života zahrnovala:

 * způsob evangelního života,

 * bratrský život,

 * život v odříkání se majetku,

 * vztah s církevní hierarchií,

 * život tělesné práce a almužny,

 * hlásání pokání a vytáření pokoje,

 * dokonalou radost,

 * přijímání druhých,

 * vztah se sociálně chudými,

 * přiblížení se laikům.

 Laici začali žádat od bratří rady a pravidla pro evangelní život, přičemž zůstávali ve svých domech. "Všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu ukázal pravou cestu ke spáse" (1 Cel 45). To potvrzují další legendy: Poblíž Cortony jedna paní vyhledala Františka, aby se poradila, jak sloužit Pánu, a na slovo Františkovo se rozhodla spolu s manželem, který prohlásil: "Má paní, v našem domě od nynějšku budeme sloužit Pánu a pracovat na spáse svých duší" (2 Cel 38). Perugijská legenda vypravuje, jak v Greccio byl František šťastný, když mohl říci bratřím: "Neznám velké město, kde by se k Pánu obrátilo tolik lidí jako v Greccio, místě tak maličkém" (LegPer 34). Kvítky pak uvádějí, že po Františkově kázání všichni muži a ženy v městečku Carmano chtěli jít za ním a opustit všechno: "František to však nedopustil a řekl jim: »Nespěchejte a neodcházejte odsud a já rozhodnu, co máte dělat pro spásu duše.« Tehdy ho napadla myšlenka zřídit třetí řád pro obecnou spásu všech" (Kvítky 16). Laici následující rady sv. Františka a jeho bratří se rozšířili po celé Itálii: "Tak vznikl Řád kajícníků, schválený nejvyšším veleknězem" (Legenda perug. anonyma 41).

 Podle tradice byli prvními františkánskými terciáři bl. Lucchesio a Bona z Poggibonzi v Toskáně. Zdá se, že prvním, kdo použil pro tyto kajícníky název "Třetí řád", byl Bernard da Bessa ve svém spise O chválách sv. Františka (7). Možno si položit otázku: nedá se aspoň v jistém smyslu mluvit i o Giovannim Velitě z Greccio, hraběti Orlandovi z Chiusi della Verna, paní Jakubě z Settesoli a Praxedě z Říma jako o františkánských terciářích?

Od prvé recenze Listu všem věřícím k "Memoriale propositi"

 Už jsme řekli, že podle mínění znalců františkánské historie je první (kratší) redakce Listu všem věřícím považována za původní "způsob života", daný Františkem kajícníkům, kteří přijali jeho rady a vedení Menších bratří.

 Za první právní řeholi františkánských kajícníků se však považuje "Memoriale propositi" (= program života) papeže Honoria III. z 20.5.1221 podle vzoru řehole Menších bratří v duchu sv. Františka, avšak i s některými prvky převzatými z "Propositum" daného Inocencem III. lombardským humiliátům roku 1201.

 Toto Memoriale pomáhalo kajícníkům především žít evangelium ve společenství; každé z místních společenství mělo vlastní vedení, rada měla dokonce právo přizpůsobovat články Memoriale místním podmínkám.

Některé významné aspekty františkánských kajícníků

 Už podle prvního Listu všem věřícím základem spirituality kajícníků bylo žít podle ducha, a to v církevním společenství; ti, kdo chtěli vstoupit, byli zkoušeni z pravověrnosti. Bratrské společenství bylo považováno za zdroj duchovnosti a svatosti.

 Láska k Bohu a k bližním se projevovala skutky milosrdenství konkrétními činy jako byly: špitály, lékařské poradny, sklady potravin a ošacení pro chudé a pocestné. Mnohá města svěřovala františkánským kajícníkům vedení sociálních a charitativních děl.

 Kajícníci nenosili zbraně, v tom byli něco jako odpírači svědomí, a neskládali přísahu věrnosti. Oběma těmito skutečnostmi podkopávali feudální systém a oslabovali časté drobné války; tímto privilegiem (srov. body 16-18 Memoriale propositi) se však dostávali do sporů s civilními autoritami. Rovněž byli vyňati z civilního soudnictví a podřízeni diecéznímu, ovšem v zásadě měli spory řešit ve vlastním společenství.

 Vyžadovalo se, aby pořídili závěť a tím nejen zabránili rodinným sporům po své smrti, ale i tomu, že by se feudální pán zmocnil jejich majetku. V případě církevního interdiktu měli indult (tj. výjimku), že mohli přistupovat k svátostem.

 Všeobecně měli usilovat o smíření se všemi, žít v pokoji a spravedlnosti a pracovat pro mír.

Vývoj řehole třetího řádu a vztahů s prvním řádem

 Originál Memoriale propositi z roku 1221 se nezachoval, máme až revidovaný text z roku 1228 s pozdějšími dodatky. Tato první řehole, stejně jako řehole Mikuláše IV. i Lva XIII. mají podrobné předpisy pro jednotlivá hlediska bratrského života: přijímání kandidátů, kající život (posty, hábit), díla milosrdenství, život modlitby, život ve společenství a v rodině a vzájemné vztahy, majetek.

 V průběhu XIII. století se vyvíjel složitě vztah mezi Řádem kajícnosti a Menšími bratry, od úzkého vztahu za generalátu Jana Parentiho po volný vztah za bratra Eliáše a dalších, takže někde jsou kajícníci podřízeni pravomoci biskupů; teprve když je 1284 "apoštolským vizitátorem" jmenován bratr Caro z Florencie a sestaví novou řeholi pro kajícníky, kterou schválil papež Mikuláš IV. bulou Supra Montem z 18.8.1289, obnovují se dobré vztahy mezi Menšími bratry a Řádem kajícníků.

 Tato nová řehole Mikuláše IV. zůstala v platnosti po sedm století a zachovala všechna hlediska Memoriale propositi, zavedla však úlohu vizitátora a instruktora z řádu Menších bratří.

 Až papež Lev XIII., sám františkánský terciář, řeholi Mikuláše IV. zestručnil z 20 na tři kapitoly ve 24 bodech, a vydal ji svým terciářským spolubratřím 30.5.1882.

 V duchu obnovy po II. Vatikánském koncilu pak papež Pavel VI. apoštolským listem Seraphicus Patriarcha z 24.6.1978 dal františkánskému třetímu řádu novou řeholi, která se vrací k původní Františkově koncepci dokumentu převážně duchovní povahy a otázky disciplinární ponechává generálním konstitucím. Současně mu dává nový název Sekulární františkánský řád.

 

 

Vnitřní vývoj kajícího hnutí v nové době

 Lze říci, že Řád kajícníků sleduje v podstatě vývoj celé církve. Renesancí a protestantskou reformací ztrácí počet a kvalitu života v Itálii a větší části Evropy, současně se však rozmáhá ve Španělsku, Portugalsku a v jejich koloniích v Novém světě. V XVI. a XVII. dochází k podstatné vnitřní změně - k přechodu od života kajícnosti k převažujícímu životu zbožnosti; roste počet významných osob, které do něj vstupují, vlastní evangelní život však klesá. V Madridu např. 1689 je 25 tis. členů, v Lisabonu 1644 11 tis. V téže době v Belgii vstupuje do řádu šlechta, avšak chudí jsou přijímáni opatrně, aby nepřevážili.

 Absolutismus XVIII. století, francouzská revoluce, potlačování řeholních řádů přinášejí rovněž úbytek terciářů. Přes úsilí papeže Lva XIII. je oživení Třetího řádu jen dočasné. Pius X. svěřuje sociální činnost vykonávanou dosud Třetím řádem Prvnímu řádu. Společenství kajícníků se omezují na zbožná bratrstva, místo aby byla školami života podle evangelia. V této době Řád kajícníků ztrácí z velké části svou autonomii a charakter světského františkánství se mění na zbožný spolek. Chybí hlubší formace a program apoštolátu. První řád se zaměřuje na jiné formy apoštolátu a Třetí řád z nich v podstatě vylučuje, příp. je nahrazován Katolickou akcí, chybí jasná vize Třetího řádu do budoucna, jeho místa, života a apoštolátu. To vše přes to, že papežové encyklikami povzbuzují františkánské kajícníky k vytváření nových společenství. V této době se však také objevují kněžská společenství jako nové formy života.

 Po druhé světové válce začíná obnova Sekulárního františkánského řádu zejména v těchto směrech: návrat ke kořenům Řádu kajícnosti, úvahy o hlediscích jeho františkánského charismatu, místo evangelia v bratrském životě, shromážděních a formaci, z "ředitelů" se stávají "duchovní asistenti", vedení se opět dostává do rukou laiků, vrací se sociální rozměr SFŘ v nové řeholi, konstitucích a praxi, roste hnutí františkánské mládeže. To vše dává novou vizi hnutí kajícnosti, v církvi vždy aktuálního.

(Pokračování)

Valentin Redondo OFMConv.

 Z italštiny přeložil a upravil:

 Radim Jáchym OFM