Mlčoch, Lubomír OFS

 V „babím létu“, před poutí do Hrádku u Vlašimi a do  Radošovic, místa narození a posledního odpočinku P. Aloise Moce OFM, se mi náš někdejší duchovní asistent nějak víc  vybavuje v mysli. Vlastně nejde ani tak o babí léto - i když  v tuto poetickou roční dobou mi už od dětství připadá, že  nebe je nějak zemi blíže. Ten časový úsek je teď vymezen  spíše výročím úmrtí otce Aloise a svátkem vtisknutí jizev  svatému Františkovi. Ten byl - jak praví životopisy i legendy -  vyznamenán výsadou stigmatizace, připodobením ke Kristu  proto, že zatouži l- pokud je to člověku jen možné - pocítit  tu lásku a to utrpení, které zažíval ukřižovaný Boží Syn.

 Člověka napadá, jak se to vůbec stane, že řehole,  spirituality, přežívají celá staletí životy světců  - zakladatelů. Je to asi možné jen proto, že v každé generaci  se vyskytnou lidé, kteří žijí autenticky, vnitřně pravdivě,  spiritualitu řádu. Tedy jdou životem ve šlépějích  sv. Františka z Assisi tak jako on se snažil jít ve stopách  svého Pána. Jejich současníci a učedníci pak v jejich životě  tyto stopy rozpoznávají, a tak spiritualita žije, roste a  předává se dál...

 Rozpoznání těch stop však žádá čisté srdce, neboť jde často  o zdánlivě drobné detaily. Ty však ve svém celku se skládají  do mozaiky, kterou je pravdivý život ve františkánském duchu.

 Dovolte mi tedy pár „střípků“, které jsem ve své vlastní  ubohosti dokázal u P. Aloise zachytit.

 Již první jakési mé představení se u otce, v jeho malém  bytě „Na spojce“. Krátké neformální curriculum vitae, ještě  před vstupem do SFŘ. Řeč přišla i na osobu mi blízkou,  „věřícího komunistu“, který kdysi vystoupil z církve, protože  se mu zazdálo, že takto vybuduje dříve ráj na zemi. Soudní  úředník v letech padesátých, kterého já jsem poznal o dvacet let  později již v invalidním důchodu - kupodivu jako člověka  spravedlivého, ač nežijícího ve viditelné církvi. Otec Alois,  sám politický vězeň let padesátých a oběť tehdejšího soudního  systému, mne zasáhl přímo do srdce, když s jakousi zvláštní  jistotou potvrdil mou víru, že mému tchánovi Pán neodepřel  věčnou spásu...

 Duchovní cvičení na chatě jednoho z otcových spoluvězňů,  jěště před pádem minulého režimu, kdy vlastně oba staří  mužové stále ještě riskovali. úcta p. Zeleného k otci  Aloisovi, získaná již z vězení, a jeho vřelá láska k němu.  Dokonalé odpuštění u obou - jejich někdejším věznitelům: „To  už je dávno...“ řekl jen otec Alois. Odkud se asi bral ten  hluboký mír v duši? Jen jsme to tušili: po příjezdu zůstal  otec Alois sedět na lavičce za domem, odkud byl krásný výhled  do okolí, Boží příroda. Rozhovor otce s Bohem, hluboká  usebranost, kterou jsme jen zahlédli z jeho tváře, a která  nám bránila se k němu přiblížit. Jakýsi ostych nám to  nedovoloval...

 Před zlatým kněžským jubileem už byly obavy, zda tělesná  schránka otcova, jeho paměť a soustředění vůbec dovolí, aby  ještě sloužil oběť mše svaté. Pán to však svému věrnému  služebníkovi dopřál a v promluvě otec Alois řekl: „Nám všem je  dnes - na mé osobě - dopřána velká milost.“  Řekl to se  skutečnou pokorou, že Pán jen té příležitosti používá, on sám  se menšil, všechno je jen Pánova milost. A skutečně na  prostranství u kostelíka sv. Františka v Krči se ono odpoledne  milost vznášela přímo „hmatatelně“, všichni jsme to cítili.

 Poslední „střípek“ se váže k rohlíku. Vlastně ke dvěma  rohlíkům. Jeden, krásně vypečený, který mi sestra Marta  nabídla jako pohoštění u otce Aloise. Otec s jakousi  nesmírnou vděčností za tento prostý dar Boží řekl: „Takové  dobré rohlíky tady u nás pečou.“  Ten druhý už nebyl tak pěkně  vypečený, snědl jsem ho ve chvatu někde na ulici - jak už se  bohužel nepříliš schopnému ekonomovi družstva někdy stávalo.  Rohlík byl pak příčinou, že jsem nedodržel eucharistický  půst. V témže bytě P. Aloise, kde se tentokrát slavilo  v kroužku bratří a sester otcovo životní jubileum, jsem byl  jediný, kdo - k velké lítosti- nemohl ke stolu Páně. Otec se  neptal: ale zato mi - jaksi posmutnělému - už u stolu, kde při  vší skromnosti byly i jiné dary Boží než rohlíky - projevoval  o to víc pozornosti a lásky.Takový jemnocit duše si člověk  zapamatuje.

 Otec Alois se snažil jít věrně ve stopách Františkových  a ve stopách našeho Pána. A utrpení, které mu bylo dopřáno  zažít - neboť to je vyvolenost - mu bylo dopřáno i přetavit  v lásku. A proto asi, když si  ho sestra smrt zavolala, mše  svatá u Panny Marie Sněžné u mne nebyla spojena ani se smutkem,  cítil jsem se spíše jako na slavnosti. Vždyť o „babím létu“  je nebe zemi blíže.

Lubomír  Mlčoch OFS