Čech, Zdirad

10. září       + 1694

Vidíme kolem sebe tolik chlapíků, kteří lžou, podvádějí, kují pikle, pomlouvají a vychvalují, kteří jsou ochotni udělat cokoliv pro i jen přelétavý přelud moci a slávy. A teď si představte muže, kterého zná celé město (byť je to jenom Ofida v italské provincii Marche), ke kterému kdekdo chodí pro radu a povzbuzení, kterého dokonce už za života považují za světce. Komu by se z toho nezatočila hlava! A vidíte, našel se i takový: Bernard, bratr fortnýř u ofidských kapucínů. Už jako chlapec Dominik Peroni na sebe rád bral povinnosti i tresty druhých, a celé neděle trávíval v kostele. Pak si vyprosil, aby směl do kláštera. Obsluhoval staré a nemocné, pak celé dny chodíval po almužnách. Nenaříkal, nestěžoval si, ještě při tom stačil pomáhat. A když už byl se silami u konce a nesloužily  mu nohy, sedal ve vrátnici. Ofidští za ním chodili pro rady a posilu a dokonce k němu přinášeli nemocné, aby je uzdravil. A jedno dítě mu umřelo v náručí. Můžete si představit tu hroznou chvíli, můžete přemýšlet, jak se mohl světec zachovat. Udělal tu nejpodivnější věc: odbelhal se s dítětem do kostela k oltáři sv. Felixe z Kantalicia (POUTNÍK 5/1998) a prosil: Milý dobrý Felixi, nastala doba, abys mi přispěl k pomoci.

Uzdravené dítě pak vrátil matce. Když v roce 1694 onemocněl, (to mu bylo už devadesát let), přijal svátosti a požehnání, sám na prosbu kvardiána požehnal shromážděným bratřím, a jeho duše byla vzata do Nebeské Slávy.

Kresbu světcovy postavy provází malý znak papeže Pia VI., který dal Bernarda sto a jeden rok po jeho smrti zapsat mezi blahoslavené, a dva znakové štítky z papežova velkého znaku.

Zdirad Čech