Flood, David OFM

 XIV. O chudobě v duchu

 "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské  království." Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a  bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování,  pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit  bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo  vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu;  neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a  miluje i ty, kdo ho uhodí do tváře.

Nenávidět sám sebe?

 Nenávidět sám sebe a milovat ty, kdo mne bijí? Je nutné dát hned odpověď na tuto otázku. Především musíme z Napomenutí vyloučit jakékoli úmyslné sebeponižování, abychom je uchovali v rámci použitelného františkánského programu. Kdybychom to neudělali a nebyli přesvědčeni, že odstavec, o který jde, má smysl, neměli bychom vůbec důvod studovat jej a uvažovat nad ním.

 Kdybychom Napomenutí XIV. četli ve významu, který dnes připisujeme slovům v něm obsaženým, bylo by nejen špatnou radou, ale mohlo by i připravovat zkázu františkánského hnutí, nakolik by takové Napomenutí dávalo lidem odvahu bít a zavrhovat františkánské bratry; a současně by vyzývalo bratry, aby to všechno přijímali. Kromě toho bychom nemohli poznat, že zemřít nemilováni a být pohřbeni s lhostejností může přispět k tomu, aby všechno dobro bylo připisováno Bohu (1. řehole XVII.). Slova sv. Františka jistě nemohou mít takový význam.

 Výraz "tělo" nás uvádí do dramatičnosti Napomenutí. Tělo, které je uráženo "pro jediné slovíčko", je společenský stav, jehož člověk dosáhl zbožným životem. Náhodné opomenutí úcty může odhalit chování, které je svou podstatou chybné, třebas nevědomky. Opravdu se může někdy stát, že, pozorováno zvenčí, může se zdát, že někdo se nechává vést působením Ducha Páně kázní a modlitbou, ve skutečnosti však, aniž by si to uvědomoval, chová se prostě podle obecné představy dokonalého a zbožného křesťana. Taková zdánlivost se ukáže na tom, jak zareaguje na případný nedostatek úcty. Kdyby totiž někdo takového člověka uhodil, anebo se k němu choval takovým způsobem, že by se zdálo, že to sebeméně uráží vysoké mínění, které mu patří, takový "zbožný křesťan" by tím byl pobouřen. Je jasné, že takový člověk není "chudý v duchu", když jako dobrý křesťan má sociální postavení, které považuje za nutné hájit.

 Ten, kdo je opravdu chudý, nemá žádný zájem vytvářet a chránit zbožnost společensky uznávanou. V tomto smyslu tedy "nenávidět sebe sama" znamená zápasit proti vnitřní snaze usilovat o čest a úctu k vlastním modlitbám a vlastním skutkům. Nejsme tedy chudí v duchu, jestliže se snažíme stát se uznávanou osobností.

 Opravdu chudí jsme, když uznáváme, že všechno pochází od Boha, a jsme přesvědčeni, že každý dobrý dar pocházející od Boha nás vyzývá, abychom vstoupili do působení Ducha, který koná ve světě. Působení Ducha nevytváří soustavu vzájemného a zcela povrchního obdivování, společnost se svými tajnými denními řády, které jsou všechno jiné než chvályhodné. Působení Ducha se snaží, aby "všechno dobro bylo připisováno Bohu". "Nenazývej mne dobrým", opravil Ježíš toho, jenž se pokoušel zatáhnout ho do svého myšlenkového schématu a oslovil ho "Mistře dobrý!"

 Milujeme-li ty, kdo nás uhodí do tváře, pak tím neospravedlňujeme násilí, avšak také neprojevujeme veřejně své pohoršení. V poslušnosti Napomenutí IX. se chováme způsobem směřujícím k dobru útočníka; a to přináší přiměřenou nápravu.

 Stavíme se prostě proti zlému, místo abychom je odpláceli stejnou mincí.

 František a jeho druhové mluvili řečí své doby, avšak svým způsobem, tak aby dosáhli souhlasu pro své bezprostřední plány a pro své cíle. V první řeholi podali určitý důkaz pro Wittgensteinovu tezi: "Vytvořit jazyk znamená vytvořit způsob života." Aniž bychom se pokoušeli vykládat logiku a aplikaci Wittgensteinova tvrzení, pomáhá nám to nicméně pochopit zcela jasně, jak velký je rozdíl způsobu života františkánů od způsobu života obyvatel Assisi. Když měl František varovat své bratry před nebezpečími, která mohla povstat z určitých způsobů zbožnosti, učinil to prostým a obecným jazykem: Buďte chudí, když se postíte - a chudí, když se modlíte; neboť pak, i když budete napadeni, nebudete mít co ztratit. Ani zbožnost nás nesmí svést z cesty Ducha v našem životě.

 Františkánská chudoba

 Napomenutí XIV. nám podává dobrou popisnou definici františkánské chudoby. Františkánská chudoba ujasňuje, že františkáni nejsou součástí společnosti. Existuje dialektický vztah mezi františkánským hnutím a společností v tom smyslu, že obě skupiny vzájemně na sebe působí prostřednictvím bratří a občanů z různých východisek a v různém směru. Společnost směřuje k objektivizaci ekonomické soustavy Assisi se svými nespravedlivými výlukami a výsadami. Františkánské hnutí se naopak snaží odnímat každému užívání statků, které dobrý Bůh uštědřil nám všem. Výsledkem toho je františkánská chudoba. Společnost nemůže být shovívavá vůči těm, kdo se zapřisáhli příliš odlišně od jejích programů a jejích zájmů. Taková chudoba je částí ceny, kterou člověk platí za to, že jde svou cestou v Ježíšově družině (požehnaný, kdo jde cestou v takové družině!). V pozitivním smyslu zajišťuje nezbytnou svobodu pro naslouchání a následování vnuknutí Ducha Páně. Neboť jen Duch nás udržuje v této družině (šťastné a požehnané).

 Františkáni později, po uplynutí prvních let, měli mnoho těžkostí s udržením chudoby, neboť společnost si jich vážila. Nebylo to samo o sobě nic špatného být váženi od ostatních (je to něco jiného než vážnost ve společensko-ekonomické soustavě). To, že s iFrantiška a jeho bratry vážili Kajícníci, vedlo je k tomu, že se od nich učili a měli s nimi společné zájmy. Tak zajišťovali svému hnutí větší pronikání mezi lidi své doby. Z druhé strany bylo nesmírným omylem, když si Františka a jeho druhy vážili ti, kteří neměli vůbec v úmyslu konat pokání a změnit svůj způsob života. Tito lidé si vážili bratří jako odvážných křesťanů, počestných v práci a dokonalých vzorů mravního řádu ukládaného masám. Tito udržovatelé společnosti se snažili vtáhnout Františka a jeho následovníky do oněch forem politiky, kterými se společnost upevnila jako bašta výsad pro nemnohé, a současně přehlížela většinu, totiž všechny ty, kdo byli utlačováni nedostatkem, slabé a staré.

 Když se bratři integrovali do společnosti (která si jich vážila a ctila je, protože to sloužilo k udržování zkaženého světa takového, jaký tehdy byl), přestávali dávat přínos ryze evangelnímu svědectví, jaký na počátku dali Kajícníkům. Neboť Kajícníci měli společenské vazby v práci, v rodině, v majetku, a proto jim chyběla ona průzračnost způsobu života, jakou obdivovali u bratří. Ti pak, na rozdíl od Kajícníků, neměli, co by hledali ve společnosti. Zorganizovali a vymezili svůj život se zaměřením stát mimo společnost (1. řehole I. a VII.). Měli být "chudí v duchu", a velice potřebovali Napomenutí XIV. ...tak jako my.

VITA MINORUM 1/1998 David Flood

 Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM