Říský, Bernard OFM

František byl synem své doby. Ovlivňovaly ho myšlenky a duchovní proudy, které v té době hýbaly křesťanstvím. Byla to touha po pravdivosti křesťanského života - reakce na jeho zpovrchnění.

Oživuje se stará myšlenka o zápase dvou principů - dobra a zla - ve světě i v člověku. I sv. Pavel o tom píše Římanům (8,6-7): „Smýšlení těla totiž je k smrti, smýšlení ducha však k životu a pokoji.“ Tělo je proti duchu a duch proti tělu - proto je třeba si podrobit tělo duchem - vůlí. Pro Františka bylo tělo „bratrem oslem“, který dobře slouží, pokud je poslušný.

Tato myšlenka přinesla plody v kajícnosti. Lidé se chtěli přiblížit Bohu - duchu - tvrdostí pokání, které vedlo až ke zničení těla - nepřítele ducha. Vznikala kající bratrstva - v lůně církve i proti ní (bludaři).

Když František odmítá předvolání k podestovi s odůvodněním, že jako duchovní osoba spadá pod pravomoc biskupa, je možno se domnívat, že se pokládal za člena tohoto společenství kajícníků. Plášť, který mu dal biskup, když František vrátil vše otci, si označil křížem, symbolem pokání.

Když se k němu připojili první bratři, stržení jeho opravdovostí, nazývali se „kajícníky z Assisi“. Byli inspirováni slovy Ježíšovými: „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete“ (Lk 13,5). Pokání se jim stalo odpovědí na Boží lásku, která nám dala vlastního Syna, aby „zmařil sám sebe, vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí“ (Flp 2,7) a Radostná zvěst se jim stala životem (l.kap.ř.).

Všichni, kdo zasvětili svůj život následování Pána, přijali evangelium za vlastní. Čím tedy se liší františkáni, čím mohou obohatit život stromu církve?

Není  to v přijetí evangelia jako životního programu, ale v postoji horoucí lásky k Pánu, která se snaží naplnit i nejmenší náznak vůle, přání Ježíšova. Je to zamilovanost do Krista, a to celou bytostí, celým srdcem, s celou emocionalitou. Sv. Pavel to vyjadřuje svým způsobem: „Jsme blázni pro Krista“ (1Kor 4,10).

Když se zvětšil počet bratří, bylo nutné společenství, žijící evangeliem a jeho svobodou, vymezit pravidly - řeholí. A tak vznikl řád.

V řeholi František upozorňuje na základní rysy, kterými se bratři prokazují jako jeho následovníci v naplňování Kristova odkazu. František, okouzlen láskou, chce uvarovat bratry úskalí ohrožující zasvěcenost jejich života. Smyslem řehole je odstranit překážky stojící v cestě realizaci Krista.

Řehole je jen vnější rámec - nutný nástroj k zachování totožnosti společenství. Avšak vlastní řeholí je život podle evangelia - v jeho svobodě lásky. Tu nelze přikázat, je svobodnou odpovědí na Lásku.

František nechtěl založit řád, který by zaručoval členům spásu. Chtěl je uchvátit, jako sám byl uchvácen - Láskou.

Bylo by možné se spokojit se zachováváním litery, která zabíjí ducha (2Kor 3,6). V tom je kořen všech reforem, kterými řád během staletí prošel. Žádný předpis nezaručuje život - ten musí růst, aby žil. Už od počátku se lišili první druhové sv. Františka od bratří, které František přijal později. Františkova charismatická osobnost jim byla vzorem - nepsanou řeholí. To byl duchovní proud spirituálů, kteří na rozdíl od koventuálů bojovali za svou téměř absolutní chudobu - protože lásku jako postoj srdce nelze vyjádřit.

2. vatikánský koncil žádá, aby se řády vrátily ke svým duchovním kořenům. Církev nás tím vybízí, abychom se navrátili ke své prvotní lásce (Zj 2,4), protože život se rozvíjí ke svobodě lásky, která směřuje ke ztotožnění s Láskou, a nehledali svou spravedlnost v zachovávání předpisů, ale naplňovali je životem - aby celý náš všední život byl svědectvím o Lásce, která všechno proměňuje - ke chvále Kristově. Amen.

Bernard Říský OFM