Moc, Alois OFM

Viny z duší našich smaž a vyprahlá srdce svlaž.

raněné rač vyhojit

1. Viny z duší našich smaž. - Každý  člověk chce nosit čistý oděv. Ale co mu to pomůže, když je přitom jeho duše znečištěna všemi možnými hříchy! Kdo však může duše očistit od špíny hříchů? Víme, že apoštol Jan píše: „Krev Kristova očišťuje ode všech hříchů.“ Tato slova však lze chápat tak,  že krvavé zadostiučinění Kristovo na kříži za hříchy celého světa zasloužilo všem milost ospravedlnění - nikoli jako by jeho prolitá krev bezprostředně očišťovala hříšné duše.

Kdo však  bezprostředně očišťuje duši? Je to Duch svatý, který nejprve ve sv. křtu omývá duši tak čistě, že se rovná andělům Božím. Bohužel, jen málokdo dokáže této první milosti náležitě cenit. Duch svatý má ještě prostředek k obmytí duše: činí to milostí pokání. Svou mocnou milostí obnovuje Mojžíšův zázrak na poušti: z tvrdého hříšníkova srdce vyprýští voda - voda slz lítosti: „Jeho Duch bude vanout a potekou vody.“ A co započal v nitru srdce, dokončuje ještě ve svátosti smíření. Je hodné úžasu, k jaké svatosti dokáže Duch svatý pozvednout i srdce propadlá neřestem 

Kéž tento Duch zkroušenosti navštíví i naše srdce a očistí je, aby se naplnila zaslíbení. které Bůh oznámil skrze Ezechiela: „Vyleji na vás čistou vodu, takže budete očištěni ode všech svých zločinů. Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha.“

2. A vyprahlá srdce svlaž. - Za časů krále Achaba Bůh jako trest za hříchy krále a jeho lidu nedal spadnout tři roky a šest měsíců ani kapku deště na pole a louky. Následkem sucha vše bylo spáleno, stromy byly bez listí, horko k zalknutí. Dobytek i lidé zmírali, neboť vyschly prameny a potoky. Až konečně prorok Eliáš sedmkrát k Pánu úpěl o déšť, a nastal jako drahocenný dar nebes tak vydatný déšť, že celá příroda zase ožila, vše se zazelenalo, rozkvetlo a přineslo ovoce.

Tento obraz vyjadřuje stav duše, kterou Duch svatý již dlouho nenavštěvuje nebeskou rosou a deštěm své milosti - všechno je v ní suché, mrtvé a zvadlé. Co si duše nashromáždila ve svém dosavadním životě na zbožnosti, útěše, důvěře v Boha, síle ctností, to v ní zmizelo, a tak se opravdu podobá půdě bez vody. Může volat se žalmistou: „Vztahuji své ruce k tobě: jako půda bez vody žízní má duše po tobě.“ Sv. Tomáš z Villanovy názorně označuje tuto opuštěnost jako stav, v něm ž se cítí rozum v chápání božských pravd tupý, vůle v konání dobra jako ochromená, cit je prázdný a vyschlý.

Jen Duch svatý může tak vyprahlou duši opět osvěžit, oživit a napřímit rosou své milosti nebo dokonce deštěm milostí, který tu a tam, jakoby naráz, tak osvěží skomírající duši, že se zdá jako proměněná. Světci mnoho z jednoho i druhého zakusili: sv. Terezie byla ve velké vyprahlosti ducha, než Duch svatý do ní bohatě vylil svou milost.

Nepodlehni tedy malomyslnosti, když ti Bůh pošle takovou zkoušku, neboť on vyprahlá srdce svlažuje. Když si budeš opravdu vroucně a vytrvale vyprošovat déšť jeho milostí, jako tehdy vyprošoval déšť Eliáš, zakusíš pravdu Písma : „Milé je jeho slitování v době tísně jak dešťové kapky za sucha“ (Sir 35,24).

3. Raněné rač vyhojit. - Přetváření hříšné duše v čistou a svatou se děje  většinou jen postupně. Hřích totiž, ač již opuštěný a vzdálený ze srdce, zanechává vždy nějaké rány. Jsou to pozůstatky zlých návyků, prudkých vášní, smyslné obrazotvornosti, kolísavosti vůle. Ještě dlouho po obrácení se musí duše namáhat, bojovat a činit si násilí, aby tyto překážky přemohla. Sama není s to je překonat, ale přichází jí vstříc Duch svatý, který pozvolna léčí jednu ránu za druhou tak, jak je to nejvhodnější pro stav duše. Ale za pomoci milosti zakusí na sobě, že právem vzýváme Ducha svatého jako toho, který svlažuje vyprahlé srdce.

Alois Moc OFM