Holota, Benedikt OFM

Pečky

Pomalu se začala uplatňovat velká liturgická obnova, a já jsem si vzpomněl, jak jsem jednou při opravě kostela vylezl až ke střeše věže, kde jeden ze starých fasádníků opravoval na omítce pseudorománský zubořez. Zeptal jsem se: „Mistře, tak jak to jde?“ - „Ále, pane falář, kousek po kousku, jako v Rakousku!“ Oba jsme se tomu výroku zasmáli. Mistr ale netušil, jak vzácnou informaci mi dal jako pastorační směrnici: kousek po kousku. Tak jsem to také v Pečkách dělal: kousek po kousku, aby si na mne páni konšelé na Národním výboru stačili zvyknout. Větší množství malých „průšvihů“ se snadněji spolklo než jeden velký. Tak se pomalu rozjela služba nemocným, opuštěným, věřícím i nevěřícím.

Služba nemocným se tak rozrostla, že jsem měl ve dni vyhrazeném pro nemocné až 21 návštěv. Jezdil jsem do nemocnice v Kolíně, Nymburce a Dvoře Králové. Tam mi jednou ukradli boty. Bylo to v zimě a já musel poprosit, aby mi někdo z návštěvníků půjčil boty, abych se vůbec v tom blátě dostal k autu. Dojel jsem domů v ponožkách. Z auta jsem ovšem musel z garáže doběhnout na faru bez bot.

V pastorační práci jsem stavěl především na mezilidských vztazích podle zásady: Milost předpokládá přirozenost. Mělo to dopad především mezi nevěřícími. Dozvěděl jsem se, že jedna z těch nevěřících komunistických babiček - chodil jsem navštěvovat jejího nemocného dědečka - se jenou tak rozzlobila, že ho nepřijdou navštívit soudruzi ze strany, že šla na Národní výbor a vyhubovala jim: „Vy tu nejste žádný komunisti! V Pečkách máme jen jednoho komunistu - a to je farář!“

Dělal jsem dobře? Nevím. Ať to posoudí Pán.

Držel jsem se metody svatého Otce Františka, který si dovolil navštívit samotného sultána. Ani jí jsem se nevyhýbal styku s těmi, kteří měli moc. Když těžce onemocněl předseda Národního výboru a počítalo se s tím, že se už nevrátí, napsal jsem mu do nemocnice dopis. Pan předseda se vrátil. Dovolil jsem si ho navštívit v jeho rekonvalescenci. Když jsem odcházel, zadržel mě ve dveřích a řekl: „Pane faráři, ten váš dopis byl jediný, který jsem za těch několik měsíců pobytu v nemocnici dostal. Já jsem z něj žil.“ A slzy se mu koulely po tváři.

Stávalo se někdy, že stará babička, ke které jsem chodil se svatým přijímáním, si zlomila nohu, a já se k ní nemohl dostat, protože byla zavřená. Byt se musel otevřít násilím. Byla k tomu nutná asistence Veřejné bezpečnosti a také bylo potřeba zavolat lékaře. A tak se stávalo, že jsme se u takových případů sešli tři: velitel VB, lékař a já. Vzniklo mezi námi nevyslovené pouto přátelství. Jednoho dne jsem obdrželo obálku s razítkem: Velitelství VB v Pečkách. Začal jsem zpytovat svědomí, kde jsem snad projel závory na červenou, nebo udělal jiný dopravní přestupek. Otevřel jsem obálku a byl jsem v šoku: V obálce byl kartonek s barevným obrázkem květiny se slovy: „Pane faráři, u příležitosti svého odchodu do důchodu dovoluji si Vás pozvat na velitelství VB k přátelskému rozloučení.“

Jít, co nejít? - Tehdejší náš provinciál otec Aleš, když jsem ho o tom informoval, rozhodl: „Musíš jít!“ Tak jsem šel. Abych nepřišel s prázdnou, vzal jsem panu veliteli velkou becherovku. Ale, aby to neměl tak jednoduché, přiložil jsem k tomu kniho „Moudrost otce Brauna“, ve které jsou líčeny kriminální příběhy, se kterými si policie nevěděla rady. Pro řešení chodila k otci Braunovi, a ten byl farářem. Říkával jim: „Víte, pánové, církev byla vždy sloupem pravdy.“ A aby to nebylo „jo“ tak laciné, dal jsem do knihy záložku s kaligraficky napsanou větou: „Spravedlnost je něco tak divného jako láska.“ Pobyl jsem na tom posezení jen krátce. Pan velitel mě osobně obsloužil. Bylo to něco v totalitě nevídaného: velitel VB obsluhuje faráře...

Bylo to dobře? Nebylo to dobře? Nevím. Ať to posoudí Pán.

Přišla Sametová revoluce, skončila normalizace, skončila totalita. Téměř dvacet let prožitých ve farnostech Pečky, Dobřichov a Ratenice zůstanou nezapomenutelným úsekem mého života. Snad si i Pečky vzpomenou. Ba vzpomněly. V roce 1995 slavily Pečky výročí 75 let povýšení na město. Při té příležitosti mne městské zastupitelstvo poctilo čestným občanstvím.

 

 

 

 

„Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu. Jsme služebníci neužiteční. Co jsme vykonali, učinil jsi spíše ty skrze nás, takže naše dostatečnost vůbec od tebe pochází a nyní se k tobě opět vrací, jenž jsi živ a kraluješ po všechny věky věků. Amen.

Ke chvále Kristově

Benedikt Holota OFM