Putování Římem (8)
Houška, Petr Alk. OFM
Od nepaměti se říkávalo, že všechny cesty vedou do Říma. Sbíhaly se na Kapitolu nebo na hlavním římském náměstí – Forum Romanum, v době křesťanské u bazilik, zvláště sv. Petra a Pavla.
R. 867 připutovali do Věčného města dva Řekové Konstantin a Metoděj, aby u apoštolských prahů obdrželi stvrzení své misijní činnosti na Velké Moravě a říši Rostislavově Přinesli s sebou vzácný poklad, který velekněz Adrián II. spolu s duchovenstvem a lidem uvítal s velikou radostí – tělo papeže Klimenta, který podle podání zahynul jako mučedník na poloostrově Chersonesu. Mladší z obou bratří Konstantin byl tělesně vyčerpán a těžce se roznemohl. Vstoupil v Římě do řeckého kláštera, přijal jméno Cyril a po padesáti dnech zemřel 14. února 869. Na přání papeže a římského duchovenstva byl pohřben v bazilice sv. Klimenta po pravé straně oltáře. Bazilika Santo Clemente se nachází v dnešní ulici San Giovanni in Laterano. Hrob sv. Cyrila je dnes ve spodním kostele, nad nímž byla v 11. století vybudována mladší bazilika. V původním kostele nalézáme patrně nejstarší vyobrazení sv. Cyrila a památné fresky z 9. století. Dnes baziliku spravují irští dominikáni.
Od baziliky sv. Klimenta není daleko ke Koloseu a za ním se otevírá pohled na Forum Romanum. Zašlou slávu dávného Říma zde připomínají antické zříceniny. Sem do centra světovládného impéria po dobře vybudovaných silnicích směřovaly i kroky římských legií vracejících se z úspěšných výprav. Vítězní velitelé pro slávu svého jména na památku budoucím dali vztyčit triumfální oblouky. Na Forum Romanum jsou tři. Nejstarší je oblouk Titův a Vespasiánův z r. 70 po Kristu na paměť dobytí Jeruzaléma ve válce židovské. Z r. 202 po Kristu je oblouk císaře Septimia Severa upomínající na pokoření Partů a Židů i na tažení v Egyptě. A konečně oblouk Konstantinův na památku bitvy u Milvijského mostu v říjnu r. 312, kde císař porazil svého spoluvládce Maxencia. S touto bitvou se pojí podání, že Konstantin dal své válečné zástavy ozdobit znamením kříže, protože prý ve snu slyšel hlas: „V tomto znamení zvítězíš!“ Buď jak buď, je jisté, že již příštího roku ediktem milánským prohlásil ve prospěch křesťanů náboženskou svobodu.
Nad Forum Romanum vévodí z výše věž Kapitolu, která za soumraku a za tmy svítí jako maják zdaleka poznatelný. Na troskách antické slávy vyrostly křesťanské svatyně. Nad pohanským chrámem Venuše a Romy byla v 10. století vybudována na dnešní Via dei Fori Imperiali bazilika Santa Maria Nuova, k níž byla přistavěna ve 13. století románská zvonice. R. 1444 zde pohřbili Františku Římskou, která byla manželkou, matkou šesti dětí a nakonec i řeholnicí. Založila řád oblátek jako ženské odvětví řádu olivetánů a proslula péčí o chudé, nemocné a opuštěné. Když byla r. 1608 prohlášena za svatou, byla bazilika pojmenována po ní – Santa Francesca Romana.
Kdo rád obdivuje vzácné staré mozaiky, neměl by opomenout navštívit na Forum Romanum baziliku sv. Kosmy a Damiána, která v době křesťanské vznikla přebudováním antické správní budovy. Dnes ji spravují klášterní terciáři. Výzdoba apsidy a vítězného oblouku pochází z doby pontifikátu Felixe IV. (526-530). Na triumfálním oblouku vidíme na pestrých obláčcích mezi sedmi svícny symboly evangelistů, starce ze Zjevení sv. Jana a uprostřed Beránka na oltáři. Obraz v apsidě znázorňuje Krista v majestátním postoji se svatozáří a svitkem v ruce. Po Kristově pravici přivádí sv. Petr sv. Kosmu a za nimi stojí papež Felix IV. s modelem kostela, po Kristově levici vede ke Kristu sv. Pavel sv. Damiána a sv. Theodora; mučedníci drží v rukou koruny. Stojí vedle palem, na jejichž jedné ratolesti spočívá pták fénix jako symbol nesmrtelnosti. V dolejší části stojí na skále Beránek, ze skály vyvěrají čtyři rajské řeky a k Beránkovi přichází dvanáct jehňat jako symbol dvanácti apoštolů. Námět je tedy povýtce apokalyptický, případně eschatologický, a svědčí o hluboké mystické zkušenosti tvůrce i inspirátora výzdoby. Je patrné, že křesťanský starověk, kdy vznikaly četné baziliky zvláště v Římě, ale i na mnoha místech, měl snahu jakoby přenést něco z nebeského Jeruzaléma na zem a vytvářet tak i pomocí výtvarného umění živé povědomí pout mezi církví putující a oslavenou.
O Forum Romanum by se dalo říci i psát ještě mnohem více, ale připomenu již jenom baziliku sv. panny a mučednice Martiny a svatyňku, v níž byl proměněn Mamertinský žalář, kde podle podání, jak bylo zmíněno, byli před popravou uvězněni sv. Petr a Pavel. Obojí nacházíme pod Kapitolem.
Odtud je nedaleko na Benátské náměstí (Piazza Venezia). Jeho dominantou je grandiózní monument Viktora Emanuela. Je to pomník italské národní pýchy, zdaleka viditelný a sloužící bloudícímu turistovi jako orientační bod. Viktor Emanuel II., původně vévoda savojský, pak král sardinský a nakonec od r. 1861 král italský, vytvořil sjednocením Itálie moderní italský stát. To bylo spojeno se zánikem státu papežského, který trval jedenáct století. Dnes nechápeme tuto skutečnost na rozdíl od současníků církevně smýšlejících jako tragédii, ale spíše jako prozřetelnostní impuls k uvolnění daleko větší duchovní energie církevní služby. Je ovšem pravda, že tehdejší církevně politické zákony inspirované liberálním duchem způsobily církvi dost bezpráví. Papež Pius IX. (1846-1878), ač jej nazývali „trpícím papežem“, byl natolik vitální, že nikdy zcela neztratil smysl pro humor. Oba protagonisté zemřeli skoro současně, jen s rozdílem jednoho měsíce: král v lednu a papež v únoru 1878. Viktor Emanuel se před smrtí smířil s církví a byl za církevních obřadů pochován v Pantheonu.
Pius IX., který umíral v požehnaném věku šestaosmdesáti let po dvaatřicetiletém pontifikátu, volal prý na smrtelné posteli na svého osobního lékaře: „Co chcete, drahý, všemu je konec!“ A když jeho generální vikář pro město Řím dal vyzvánět všemi římskými zvony za umírajícího, ten se ohradil slovy: „Proč mi chceš překážet, abych mohl cestovat do nebe?“
Do chrámu Pantheonu za Viktorem Emanuelem dojdeme po hlavní ulici nazvané jeho jménem, odbočíme-li cestou z Benátského náměstí po chvíli doprava. Byl zde původně pohanský chrám zbudovaný r. 27 před Kristem na počest Augusta pro veškerá božstva uctívaná v Římě. V době křesťanské byl uzavřen, ale r. 609 jej císař Fokas věnoval papeži Bonifáci IV., který jej upravil na křesťanský chrám Santa Martia ad Martyres. Nechal tam přenést z katakomb velké množství ostatků svatých mučedníků. Chrám byl posvěcen 13. května 610. Tento den byl původní oslavou všech svatých. Budova vyniká architektonickou krásou. Zdi jsou šest metrů silné, zevnitř je v nich osm hlubokých výklenků, jeden slouží jako vchod, protilehlý za apsidu, v níž je hlavní oltář. V ostatních jsou oltáře poboční. Přístup do výklenků je rozdělen dvěma sloupy, střídavě z fialového a žlutého mramoru. Stěny jsou obloženy mramorem. Kupole se zvedá do výše 43 metrů a je ozdobena prohloubenými kasetami. Vrcholem, který je otevřený, vniká do chrámu světlo. Okna nejsou. V raném církevním středověku se zde konávala stacionální bohoslužba zejména na neděli předcházející Seslání Ducha svatého a při papežově kázání byly prý otvorem v kupoli sypány na shromážděné lístky růží jako symbol darů Ducha svatého. K budově přiléhá na severní straně sloupová předsíň, tvořená šestnácti sloupy, z nichž osm je v průčelní řadě. V chrámu je pochován kromě zmíněného Viktora Emanuela II. také slavný Raffael Santi a několik jiných významných umělců, rovněž král Humbert I.(+ 1900).
Pantheon je mezi římskými chrámy stavba ojedinělá a pozoruhodná svým architektonickým stylem i historií.