Fabíková, Blažena OSF

Ve dnech 5. – 25. července se konal v Exercičním centru sv. Františka v Betlehemě v USA  Mezinárodní program obnovy Školských sester františkánek s ústředním tématem „Druhé volání“.Tento  program obnovy, pořádaný pro sestry stejné věkové skupiny, má již svou tradici. Loňského roku byl pořádán v Praze. Letošního programu, pořádaného pro sestry nad 60 let, se zúčastnilo celkem 48 sester, z české provincie jich bylo pozváno třináct.  Obnovy se dále zúčastnily sestry z provincie Betlehem, slovenské provincie, přijely sestry z provincie Pittsburgh, Řím, z regie Chile a z misie Kazachstán. Přítomny byly i členky generální správy Kongregace z Říma.

Betlehem, tedy Betlém, bylo již od minulého století cílem vystěhovaleckých skupin z Evropy. Přicházeli Chorvati, Slovinci, početní jsou vystěhovalci ze Slovenska.Ve městě je stále živá tradice rodné země. Každá národnostní skupina si postavila kostel, pokud možno i školu. Časem se ovšem vědomí národnosti vytrácelo, u potomků slovenských přistěhovalců má však dosud poměrně pevné kořeny. Pro nás není bez významu, že se v Betlehemě usadila v minulém století velké skupina Moravských bratří, potomků Českých bratří, kteří se v 17. Století museli z vlasti vystěhovat a dostali se oklikou přes Německo a Anglii až na tato místa. Bylo milé číst před městem velké oznámení, že se zde nachází Moravské církev a univerzita této církve. Před univerzitním centrem je v parku velká socha J. A. Komenského. Tato místa navštívil v r. 1981 i náš prezident Václav Havel, jak svědčí nápis na podstavci sochy.

Po přistání na newyorském letišti nás přivítala směsice jazyků.Po marném hledání toho pravého východu z letiště jsme konečně spatřily známou tvář generální představené, která nás bezpečně převedla do přistaveného autobusu. Po tříhodinové jízdě přivítání v Betlehemě, v „Bílém domě“ provincie, bylo plné upřímné sesterské lásky a radosti, nic nám nevadila neznalost řeči. Ubytování bylo pečlivě připraveno v sousedním Exercičním středisku, které vedou sestry. Další den jsme se již seznamovaly s programem, který byl opravdu bohatý. Snad nejlépe vystihoval obsah pracovních zasedání obraz s ústřední postavou Krista a skupinou sester kolem se spojenýma rukama a hořícími srdci. Pod zobrazením byl nápis: „Ježíš, naplněný Duchem svatým, přišel hodit na svět oheň. Naším povoláním je nechat se zapálit a šířit tento oheň dál. Druhé volání nám připomíná, že máme stále hořet.“

Simultánní překlady byly ve třech jazycích, veškerou techniku zajišťoval pan M. Obereitr z Prahy se sestrou Dolores z naší provincie. Na zpracovávaném videozáznamu se s ním budou moci postupně seznámit všechny sestry Kongregace.

Prvních čtrnáct dní bylo věnováno intenzivní práci na ústředním tématu „Druhé volání“.  Otec John Fuellenbach, rodem z Německa, ale od dětství Američan, člen Společnosti SDV, dlouholetý představený, univerzitní profesor a horlivý misionář na Filipinách a v Africe, připomínal důrazně, co v našem zasvěceném životě znamenají Kristova slova „Pojď za mnou“.  Řeholní povolání znamená radikální následování Krista. Ježíš byl plný Ducha, ale také syn této země. Chodil, uzdravoval, sloužil, ale především miloval – lidi vyděděné, ubohé, bolavé. Hořel láskou k nim. Také my musíme hořet, zapalovat, jinak nebudeme Kristovými učedníky. – „Pojd a následuj mne!“ – to znamená: „dělej, co jsem dělal já v době, kdy jsem necelé tři roky žil mezi lidmi“. Jestliže jsme nepřijali oheň, nikdo k nám nepřijde. Ježíšova láska byla marnotratná, bezpodmínečná, tak jak ji zobrazoval ve svých četných podobenstvích. Neodlučoval se od lidí, vytvářel společenství, byl s lidmi rád. Zakoušel plnost Boha, oslovoval ho Abba. To není jen strohé Otec, je to také mateřská láska a něžnost. V žalmu čteme o Bohu: „V lůně matky jsem tě utkal,“ tedy od toho okamžiku zakoušíme Boží lásku.

Velkým oslovením pro každou z nás bylo zjištění:

-         Bůh mě miluje bezpodmínečně,

-         Bůh mně vždycky odpustí,

-         Bůh je vždycky se mnou.

Bůh mě miluje bez podmínky

Každá jsme se ptala sama sebe, zda tento obraz Boha je pro nás skutečností a zda podle toho žijeme. Často jsme v životě selhaly, ale Bůh nás přesto miluje. Tento vztah Boha k nám je trvalý, Bůh si neklade podmínky. Milujeme také tak? Cítí  ten, kdo žije s námi, že nám na něm záleží? Boží láska je láska dávající. A to vše je dar, bez podmínky.

Bůh mně vždycky odpustí

Minulost je pryč, odpuštěna, přede mnou je budoucnost. Ovšem, když nám Bůh odpustil, neznamená to, že minulost je zapomenuta. Pamatujme na Kristova slova: „Jdi a už více nehřeš.“ Tedy obrácení od toho, co bylo. Obrácení je pozitivní akt, pokání není nic bolestného. Je to obrácení k Bohu, který je Láska, který je Odpuštění.

Bůh je vždycky se mnou, je vždycky přítomen

Otec John mluvil o tom, co je Boží království. Jsme povolány zvěstovat toto království. Apoštolové povoláním vstoupili do hlubokého vztahu lásky ke Kristu. My jsme k tomuto vztahu rovněž volány. Boží láska musí z tohoto vstahu zářit, sálat, aby skrze nás bylo vidět Krista. Nejhorší je, když jsme uhasily oheň.  Představme si skautský oheň, hořící uprostřed společenství. Jeden z přítomných se zvedne, vezme hořící poleno a odchází. Společný oheň hoří dál, ale poleno uhasne. Znakem Ježíšova království je být spolu. U stolu eucharistie, u ohně společné lásky.

Přinášíme Boží království tam, kde jsme. Jaké jsou znaky tohoto království?

Spravedlnost, pokoj

Pokoj může být jen tam, kde je spravedlnost. Slovo pokoj je v Bibli 350 x. Znamená to: být v bezpečí, cítit se dobře duševně i fyzicky. Pokoj je velký dar od Boha, je to smíření, soulad. Otázka pro mne: Kolik kopí mám ještě ve své skříni? Tedy: jak často mám bojové myšlenky proti někomu?

K pokoji patří i jednoduchý životní styl, Mám, co potřebuji, a to mi stačí.

Radost

Výraz radost je v NZ 130 x. Boží království  zažíváme, když znovu a znovu nacházíme nové a krásné v lidech i věcech kolem nás. Jsou méně krásní, když jsou jiní než my? Dovolme lidem, aby byli jiní. Važme se jejich jedinečnosti. Učme se od dětí údivu, úžasu, zachovejme si citlivost pro krásu. Osvoboďme Krista v našich bližních. Učme se od sv. Františka lásce ke Kristu, ke všemu stvoření, prostotě života, radosti z  krásy, pokoje a z našeho společenství.

Jsme povolány. Nemusíme být úspěšné, ale věrné. Nedovolme, aby nám někdo bral radost. Netrapme se nad klesajícími počty členek. Možná, že nyní jsme více úspěšní, než když nás bylo mnoho. Nechme v sobě vybuchnout Boží království. Učiňme viditelný obraz Krsta v nás.

V druhém týdnu Programu obnovy přednášela sestra Carla Przybilla, františkánka z USDA, rodem Polka. Mluvila  o požadavcích zralosti řeholní osoby. Do osobního růstu je třeba zapojit tělo, mysl i ducha. Žijeme v těle, je třeba znát a rozvíjet tělesné schopnosti, znát své kvality a spolu s nimi rozvíjet smyslové a duchovní hodnoty. Jako vzor je pro nás vždy Kristus, který nás vede k dokonalosti.

V závěru ve společné diskusi jsme hledaly svou tvář jako františkánky. Růst je pro nás otevřený v každém věku, pokud my se pro něj otevřeme. Nejsme nikdy staré!

Jeden půlden byl věnován dokumentárnímu přehledu činnosti sester obou provincií v USA. Sestra Francesca z pittsburghské provincie nás seznámila s těžkostmi prvních sester, které přišly do USA v r. 1913. Týž den jsme mohly ve Philadelphii poděkovat za dar života a svatosti syna naší země sv. Jana Nepomuka Neumana při mši svaté celebrované nad jeho náhrobkem v kostele, který je mu zasvěcen.

Poslední týden Programu obnovy byl odpočinkový. Navštívily jsme Washington s jeho národní americkou svatyní, překrásnou bazilikou zasvěcenou Panně Marii bez poskvrny počaté. Kaple Panny Marie svatohostýnské, jedna z řady kaplí národů v dolní části baziliky, nám připomněla rodnou zem a ty, kdo ve své nové vlasti toužili mít přímluvu Matky Boží z rodné Moravy. Večer jsem přicestovaly do Pittsburghu na Mont Assisi, kde je provinciální dům. Mše svatá ve večerních hodinách byla společným díkem a oslavou Pána za naše řeholní společenství. Další dny jsme navštívily New York s krásnou bílou bazilikou sv. Patrika a samozřejmě s mrakodrapy, lodí jsme jely na ostrov, kde je známá socha Svobody, a na ostrov ellis, kde jsou uloženy v centrální kartotéce všechny doklady o přistěhovalcích do Nového světa.  Viděly jsme Niagarské vodopády, jezero Erie, navštívily konventy sester provincií, i řeckokatolický kostel v Pittsburghu, kde je seminář a sídlo arcibiskupství, které řídí další tři biskupství. Poslední den, po mši sv., nám děkovala provinční představená SM. Eleine za to, že jsme přišly a svou přítomností je obohatily a daly naději. Naše početné řady v krásné kapli jim připomněly skutečnost, která je trápí – nedostatek dorostu. Byly jsme pro ně ujištěním, že budou žít!

Blažena Fabíková OSF