Čech, Zdirad

12. října           + 1604

Jistě je příjemné a užitečné dosáhnout vysokého vzdělání, žít v dobře zařízeném domě, nosit pěkné šaty a hodně cestovat za krásami světa. Jenže možná to není moc důležité. Například bratr Serafín z Montegranaro (rodovým jménem da Rapagrano) nic z toho nepoznal. Jeho dětství bylo nuzné, nemohl se ani naučit číst a psát, po smrti rodičů sloužil jako pastýř ovcí svého nelaskavého staršího bratra a toužil po poustevně. Když prosil o přijetí do kláštera, byl tak zanedbaný a zbědovaný, že ho ani kvardián u kapucínů nechtěl. Ale Serafín  tolik prosil, že ho vzal alespoň na zkoušku, a dobře udělal. V odrbaném, špinavém a neučeném chlapíkovi byl poklad kajícnosti, touhy po umrtvování a postech. Polovinu každé placky, kterou dostal v klášteře k jídlu, dával nějakému žebrákovi, v obdobích větší nouze se dokonce spokojil jen s půlkou své poloviny.  Pokorný a poslušný, pozorně poslouchal slovo Boží i kázání, a co slyšel, tajemně v jeho srdci a mysli narůstalo, takže mohl dobře radit nejistým a tápajícím, i těm, kteří trpěli křivdou. Tak dobře, že nakonec pro jeho rady chodili mocní muži světa i svaté církve. Uzdravoval a vídal to, co bývá ostatním lidem skryto. A celých sedmdesát let života byl vlastně na jednom místě, ve středoitalském Ascoli Piceno.

Krersbu světcovy postavy doprovázejí znaky tří papežů, kteří měli zásluhu o jeho rostoucí úctu. Prvý znakový štít patří papeži Pavlovi V., který už r. 1610 dovolil, aby nad Serafínovým hrobem v askolském kostele hořelo světlo, druhý štít je Papeže Benedikta XIII., který dal r. 1729 jeho jméno zapsat do seznamu blahoslavených,  a úplný znak patří papeži Klimentovi XIII., který bratra Serafína r. 1767 zařadil mezi svaté.

Zdirad Čech