Jáchym, Radim OFM

    Předem upozorňuji, že nemám na mysli oblíbené dělení lidí na raky, ryby, a kozorohy podle znamení zvěrokruhu. Ale nepředbíhejme.

    Když jsem sestrám předčítal svůj příběh se slonem (POUTNÍK 3/1998), zaútočily otázkou: "Které zvíře máte nejraději?" Věděl jsem, že otázka je nebezpečná, a že hrozí rozmnožení mé zoologic- ké zahrady po oslech, velbloudovi (POUTNÍK 5/1994) a slonovi o dalšího Božího tvora. Přiznal jsem se však poctivě, že kočku.

    Ne snad proto, že kočka byl jediný nerozumný (což není totéž, co hloupý) tvor, se kterým jsem ve svém životě sdílel obydlí - v dětství i v řeholním životě (to poslední dík myším v kuchyni, jak dokládá obrázek), ale z jiného důvodu. Kdysi jsem četl, že každý člověk se svou povahou podobá určitému zvířeti, a stále si ověřuji, jaká je to výstižná pravda, třebas svatý František se k ní nedopracoval. I když pominu aktuální politické narážky na barevné ptáky, jednorožce a hady na tři, i když ze slušnosti přejdu mlčením husy a slepice, je dost lidí, kteří dřou jako kůň, jsou mazaní jako liška, tvrdohlaví jako mezek, pracují jako lev (který většinu dne prospí a pak se milostivě pustí do toho, co mu paní lvice uloví). Zdá se mi však, že nejvíce lidí se podobá psům: stále štěkají, ženou se za tím, co jim přelétlo kolem čenichu, a když zajíce nedoženou, vrátí se za dvě hodiny s vyplazeným jazykem a s nevinným výrazem: "To jsem se pěkně proběhl!"

    Kočka je jiná. Když uvidí myš nebo vrabce, trpělivě čeká, až se jí přiblíží na dva-tři skoky. A když jí kořist unikne, ani ji nenapadne honit se za ní; však se objeví další. A ještě: Kočka je nezávislá, nedá se uvázat u boudy jako pes, přijde, kdy chce sama. Tyhle vlastnosti do značné míry mám: čekat, až přijde čas; pokud něco nevyjde, klidně se pustit do jiného; a mít svou hlavu.

    Mimochodem, o kočkách se v bibli nedočteme, zřejmě proto, že zůstaly v Egyptě při sýpkách plných myší, zatímco psi šli s hebrejskými pastýři hlídat jejich stáda. Proto v bibli máme o nich mnoho zmínek, od těch nejněžnějších o psu, který vrtěním ocasu dával najevo svou radost (Tob 11,9) či o psech, co žebráku Lazarovi lízali vředy (Lk 16,21), až po přenesený význam nehodného člověka, který užívá i Ježíš ("nedávejte svaté věci psům" Mt 7,6).

    Čekal jsem tedy s odevzdaností, že příště mě nemine kočka - ostatně, není tak velká, a zkušenosti s ní mám. Náš kocour byl natolik františkánský, že se stále toulal a žral z toho, co mu předložili, až na to doplatil. Ale doufal jsem, že kočka nebude živá, vejde se mi do zavazadla a nebudu mít starosti s koťaty.

    Stále nic. Už se chystám na cestu, když mne chytí novicka V. a dává mi vlastnoručně ušité zvíře, které se kočce nepodobá, navíc je obézní jako vycpaný kanár v onom filmu pro pamětníky, má malá ouška a čumáček. Ptám se: "To je prase?" Uražená, že nechápu, poučuje, že to je myš, která sežrala kočku, a že je františkánská, protože uši, čumáček a ocas má hnědé. To jsem uznal, ostatně ocas byl neklamně myší, ale protestoval jsem: "Nelži, kočku sežral Bundáš, ty ho překrmuješ a zbytky žere myš, proto je tak tlustá."

    Zkrátka, odjel jsem bez kočky, zato s myší. Za měsíc se mi omlouvala představená, že při těch slavnostních zmatcích zapomně- la kočku v kanceláři, a dostal jsem ji i s dvěma koťaty, která mezitím přibyla. A tak se můj zvěřinec rozmnožil o roztomilou kočku s koťaty v košíku a o tlustou myš, a jsem zvědavý, kdo s koho: zda sežere kočka myš, anebo podle teorie sestry V. myš kočku. Zatím v našem františkánském prostředí žijí svorně spolu.

    P.S. Na "myš" jsem byl před 15 léty přecvičován v jistém státním zařízení, kde mne učili chodit v bludišti chodeb: "Rovně! Vpravo! Stůjte! Otočte se ke zdi! Kam to jdete?!" Nepodařilo se: moje kočičí nátura trpělivostí překonala i "přeškolování" StB.

                                             Radim Jáchym OFM