Zlámal, Aleš OFM

Otec Aleš, jehož dopisy z Kazachstánu jsme otiskovali v roce 1995, se  po delším pobytu v ČR letos na jaře opět vrátil do Alma-Aty, aby pokračoval ve své misii. Proto výročí padesáti let od kněžského svěcení neslavil s ostatními bratry v Praze (viz  POUTNÍK č. 8 a 9/98), ale již na svém misijním působišti. A o tomto slavení je jeho dopis, který nám poslal:

Moji milovaní bratři a sestry,

slíbil jsme Vám, že podám hlášení o té člověčí bídě u nás. Ale protože slavíme 50 let kněžství, tak to spojím dohromady.

Včera jsem se vrátil ze sousední Kirgizie, kde jsem celý týden vypomáhal bratřím jezuitům, a nalezl  jsem krásné obrázky a blahopřání od Vás i od generálního ministra k výročí mého svěcení před padesáti lety.

Tehdy jsem byl v Belgii a na svěcení jsem se připravoval ve františkánském internátu. Byl tam rybník a na něm loďky vyrobené z hliníkových nádrží na benzin, které shazovali američtí letci z letadel. Do jedné jsem si sedl a „rozjímal“  a rukama jsem vesloval. Když jsem se chtěl dostat na břeh, loďka se převrhla a já jsem se v hábitu propadl do bahna. V Praze jsou bratři, kteří jsou toho svědky. Před spaním si mě zavolal náš magistr a zeptal se mě: „Bratře Aleši, neměl bys jít před tím svěcením ke svaté zpovědi?“

Mé výročí  jsme slavili nejprve v Kirgizii. To je sousední stát, větší než bývalá ČSR, velmi úrodná, bez pouští a s velkým jezerem sopečného původu mezi horskými velikány. V hlavním městě Frunze je fara patřící otcům jezuitům. Představený odjel do Říma, tak jsem ho zastupoval. Žije tam jejich klerik Janez, rodem Slovinec, v létech Krista Pána. Absolvoval vojenskou akademii na Aljašce, pak vstoupil k jezuitům.

Kostel tam postavili Němci. Většina z nich se již odstěhovala, ale přicházejí Američané, Poláci i místní lidé. Kostel je zarostlý křovím, i fara, kráva chodí kolem a stará se, aby  nezarostl celý. Přes den kokrhají kohouti, u sousedů se ozývají husy a kachny. V noci, když vyjdu ven a hledím na hvězdné nebe, dostávám strach, abych nespadl do jámy. „Takaja bědnaja cherť misioněra.“

Mše svatá bývá až v 19 hod., ve čtvrtek je „anglická“. Janez ohlašuje, kdo jsem a že slavím 50 let kněžství. Koho tam nevidím? Johna, Angličana, a Elen, jeho paní z Indonézie, s červeným puntíkem na čele, „Johne, pojď na mé srdce!“ – známe se z Alma-Aty. „Otče Aleši, ty stále Johne, Johne, a já jako bych nebyla,“ ohrazuje se jeho  manželka. Tak se za mne modlili a na druhý den přinesli veliký dort, pozvali věrné věřící, otevřeli plechovky piva a bylo další slavení. V neděli v 11 hod. při další mši sv. a odpoledne při mši v Ivanovské v malé jizbičce, kam přišlo patnáct lidí, většinou dětí, bylo další modlení.

U těch muslimských národů bývá v rodině většinou pět šest dětí. Pro rodiče jsou děti největším požehnáním od Alaha.  Z dogmatiky víme, že nevinnost dětí je pro rodiče návratem k rajské nevinnosti. A ty se ptáš Hospodina, koho má radši, nás křesťany, nebo mohamedány?

Další slavení bylo na velehorách i na jezeře, ale to by bylo dlouhé povídání. V sobotu máme mši sv. s nedělní platností pro Angličany, druhou pro Korejce a já mám pro Rusy. totéž v neděli.

Ve středu pro mne přijel otec Klaudius a sestra Regina v nové felícii, kterou koupila matka Luceta (my bratři jsme totiž špatní hospodáři) a vracel jsem se do civilizace. Matka Luceta rozhodla, že pošle dvě Školské sestry do Frunze na pomoc otcům jezuitům.

Hlavní oslavy budou tedy v Alma-Atě (odkud posílám fotografie nového kostela. Jeho architekt je muslim, řemeslníci z Oravy postavili celý komplet v neuvěřitelně krátké době, za dva roky), a opět budou oslavné řeči a u sester bude lepší oběd.

Budiž jméno Páně pochváleno!

Vděčný bratr Aleš