Houška, Petr Alk. OFM

Byla neděle po dušičkách, když jsme se s bratrem Regalátem  vydali na největší římský hřbitov Compo Verano, ležící v sousedství baziliky sv. Vavřince za hradbami (S. Lorenzo fuori mura). Den hýřil sluncem, nic nepřipomínalo dušičkovou náladu, na jakou jsme zvyklí z domova, snad jen světla na hrobech a velký počet návštěvníků hřbitova.

Starobylá bazilika nás přijala do svého stínu. Byla vybudována na počest statečného římského jáhna a almužníka sv. Vavřince (+ 258), který je oblíbeným římským světcem. Zdejší svatyně není jedinou, která je mu v Říme zasvěcena. V proběhu staletí mu bylo ve Věčném městě zasvěceno 34 kostelů, ovšem některé časem zase zanikly. Bazilika za římskými hradbami byla vybudována Konstantinem Velikým nad mučedníkovým hrobem a ve 13. století byla přestavěna. Počítá se k pěti římským patriarchálním bazilikám.

Sv. Vavřinec byl umučen ohněm – podle tradice na rozpáleném roštu, který se stal jeho světeckým atributem „I když musíš projít ohněm, plamen ti neuškodí“ zpívá o něm liturgie. úcta tohoto světce je starobylá: už sv. Augustin nám zanechal o něm krásnou homilii.

Vedle těla sv. Vavřince byly zde později uloženy i ostatky prvomučedníka jáhna sv. Štěpána. Podle podání bylo jeho tělo nalezeno asi počátkem 5. století za císaře Honoria v Kafargamala u Jeruzaléma, později přeneseno do Cařihradu a za papeže Pelagia I. (556-561) do Říma.

Nemůžeme však pominout ani náhrobek papeže Pia IX., o kterém byla zmínka již minule. Když nastoupil r. 1846  na Petrův stolec, byl miláčkem všech, protože přál v duchu dobového směřování reformám v církevním státě. Avšak nezkrotné revoluční síly v r. 1848 ho dočasně vypudily z Říma a rozpoutaly demagogii a anarchii. Tyto zkušenosti způsobily obrat v papežově postoji a vehnaly ho do defenzívy. Při sjednocování Itálie zažil zánik papežského státu a prohlásil se „vatikánským vězněm“. Na poli církevním proslul vyhlášením dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie r. 1854, souhrnným odsouzením bludných nauk podrývajících křesťanskou víru, 1. vatikánským koncilem v r. 1869-1870, který svolal a jemuž předsedal, a promulgací dogmatu o papežské neomylnosti. Když rakev s jeho tělem převáželi r. 1878 z Vatikánu ke sv. Vavřinci za hradbami, zahrnula římská lůza papeže potupami. Tak proměnlivá je přízeň tohoto světa.

Na náměstí před bazilikou je pomník papeže našeho století Pia XII. (1939-1958), jemuž římský senát hned po skočení 2. světové války udělil titul Defensor civitatis (Obránce města) z vděčnosti, že diplomatickým jednáním odvrátil od Říma letecké útoky spojenců.

Dušičkové dny – i když prožívané pod modrým italským nebem – obracejí bezděčně naši pozornost i k dávným pohřebištím, ke starokřesťanským katakombám. Toto označení se obecně rozšířílo až v 15. století. Nejprve bylo aplikováno na podzemní pohřebiště pod chrámem San Sebestiano při Via Appia. Říkalo se zde „ad catacumbas“.  Chrám sv. Šebestiána dnes spravují františkáni. Před třiceti roky jsem měl možnost v těchto katakombách sloužit mši sv. Při Via Appia jsou ještě katakomby sv. Kalixta a katakomby sv. Praetextata. Nejstarším pohřebištěm dávných křesťanů jsou katakomby sv. Domitilly, Nerea a Achillea na Via delle Sette Chiese a katakomby sv. Priscilly na Via Salaria. Dále je třeba zmínit pohřebiště pod bazilikou sv. Anežky za hradbami (Santa Agnese fuori mura), katakomby sv. Petra a Marcellina u Torre Pignattara a sv. Pontiana před Porta Portese.

Románová představa, že v době pronásledování probíhal veškerý život církve v katakombách, je naivní a zcela neskutečná. Křesťané žili mezi ostatním obyvatelstvem, vlastnili nemovitosti, vykonávali svá zaměstnání, k bohoslužbám se scházívali v domech. Katakomby sloužily k pohřbívání zemřelých a slavívaly se zde pouze bohoslužby zádušní, později i na památku mučedníků ve výroční den jejich smrti.Ukrývat se v katakombách bylo málo bezpečné, protože při přepadení nebylo odtud úniku.

Při zařizování podzemního prostoru bylo nutné upravit stěny tak, aby byly kolmé. V nich byly umístěny hroby a hrobní komory. Hroby bývaly umisťovány i jeden nad druhým a uzavírány mramorovými nebo terakotovými deskami se jménem zemřelé osoby s nápisem. Původně byly nápisy převážně řecké, později latinské. Častěji se objevoval nápis: „Žij v Kristu!“ nebo „In pace“ (v pokoji). Fresky v katakombách svědčí o živé víře dávných křesťanů, nejlepší malby pocházejí z konce l. a počátku 2. století. Nacházíme zde výjevy se Starého i Nového zákona, vyobrazení Panny Marie s Ježíškem nebo dobrého pastýře se ztracenou ovcí na ramenou. Víru ve vzkříšení vyjadřuje vyobrazení Jonášova příběhu nebo Lazarova vzkříšení. Ze symbolů s bohatým náboženským obsahem připomeňme beránka, holubici s ratolestí v zobáčku, páva, kotvu, ptáka fénixe, palmu, věnec, korunu, loď.  Symbol ryby připomíná Krista, protože řecké slovo ichthys obsahuje počáteční písmena řeckého sousloví Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel.

Pronásledování křesťanů v prvních třech stoletích probíhala v etapách. Nejstarší z nich byla spíše živelná, nesystematická, vyvolána hlavně ulicí a motivovaná odlišností křesťanů. Nero vyvolal pronásledování tím, že obvinil křesťany ze zapálení Říma.

Později se dlouho proti křesťanům postupovalo podle tzv. klauzule císaře Trajána (+ r. 117). Křesťané neměli být vyhledáváni, ale  když někdo byl jako křesťan úřadům udán, měl s ním být veden rozhovor, jehož účelem bylo od víry ho odvrátit. Když ve víře setrval, byl popraven.

Pozdější pronásledování byla stále systematičtější. Některá byla zaměřena proti kléru, jiná na ničení bohoslužebných knih či likvidaci bohoslužebných budov. Nejvíce organizovaná byla pronásledování za císaře Decia (249-251), Valeriána (253-260) a konečně na samém sklonku období persekucí za Diokleciána (284-305). Z 3. století a z počátku 4. je nejvíce mučedníků, mezi nimiž nechybí ani ženy a dívky. Samozřejmě, že pronásledování nebyla jen v Římě, ale po celé rozsáhlé říši v různých časových úsecích. Nicméně Římu přísluší přinejmenším čestné prvenství pokud jde o důkazy neohroženého vyznavačství i za cenu krve: především s ohledem na apoštolskou dvojici Petra a Pavla a na několik tisíc dalších umučených křesťanů včetně příslušníků kléru.

Katakomby na Via Appia pod dnešním chrámem San Sebastiano vydávají i významné svědectví o úctě obou předních apoštolů v městě Římě. V době pronásledování, kdy hrozilo, že hroby apoštolů, kteří bylui pohřbeni na místech svého mučednictví, budou pohany zneuctěny, přenesli křesťané vzácné ostatky do společného úkrytu právě sem – „ad catacumbas“ – jak dokládá staré svědectví. Stalo se tak r. 258 a jako den přenesení se uvádí 29. červen, který zřejmě od té doby se začal slavit jako společný svátek obou. Po skončení pronásledování za Konstantina Velikého byly ostatky apoštolů vráceny zpět na původní místa: na vatikánský pahorek a k ostijské silnici a nad nimi pak vybudovány baziliky. Avšak v katakombách, nad nimiž dnes stojí San Sebastiano, dosvědčuje úctu věřících vůči apoštolům množství votivních nápisů s prosbou o přímluvu.

V době, kdy církev už měla svobodu, nechal papež Damasus (366-384) ozdobit hroby mučedníků v katakombách i jinde oslavnými nápisy. Autorem básnické předlohy byl sám papež a do mramorových desek vyryl  jeho verše jeho přítel a pobočník Filokalus.

V 16. století ožil nebývale zájem o katakomby. Miloval je zejména sv. Filip Neri, který na těchto místech prožíval chvíle osobního mystického vytržení a také sem vodíval v procesí své chovance a četné poutníky, aby zde rozjímali o utrpení Páně a statečnosti jeho mučedníků.

I my se ve stopách sv. Filipa a jeho společníků vracíme ze San Sebastiano naplněni krásnými dojmy této římské dušičkové neděle.

Petr Alk. Houška OFM