Surowczyk, Paschalis OFM

     O. Paschalis Surowczyk OFM pochází z jedné z oravských dědin, u nichž v tomto století procházela polsko-slovenská hranice střídavě na jedné či druhé straně hor. On sám je Polák, ale jak mi řekl, snadno se učil slovensky, když si připomínal slova, která slýchal od své slovenské babičky. V Bratislavě působil tři roky a vím od lidí, kteří s ním v kostele přicházeli do styku, jakým byl oblíbeným kazatelem, zpovědníkem a jak si především dobře rozuměl s dětmi. Sám jsem ho při svých cestách do Bratislavy poznal v létech 1994-1997 jako tichého, skromného a obětavého spolubratra. Když letos slavil 11. června desáté výročí svého kněžského svěcení, navštívili ho na jeho novém působišti v Polsku terciáři z Bratislavy, a on jim při setkání vydal toto improvizované svědectví, které bylo bez jeho vědomí nahráno na magnetofon, jím později ověřeno a s malými úpravami uveřejněno v časopise Serafínsky svet č. 7/1998. Tento překlad je doplněn některými detaily původního záznamu.

Seznámení

     Kalwaria Zebrzydowska je vzdálená od mé rodné obce jen 60 km, proto jsem tam často putoval. Pamatuji se, že poprvé jsem tam byl jako šestiletý. Bylo to 15. srpna, cestovali jsme československým autobusem, neboť můj otec pracoval 18 let v Karviné a řidič, který převážel polské dělníky, zůstával od pátku večer do neděle u nás v domě. V sobotu jsme dělali výlety, a tak jsme zajeli až na Zebrzydowskou Kalwarii.

    Pamatuji se, že tam bylo mnoho lidí, a také mnoho františkánů, kterým říkají "bernardini" (podle sv. Bernardina ze Sieny - pozn. překl.). Otec mě vysadil na ramena a ukazoval mi je. Maminka se zeptala: "Nechtěl bys být také takový?" Začal jsem plakat: "Ne, takový nechci být!" Když už knězem, pak jsem chtěl být takovým, jací byli v naší farnosti: diecézním, s pěkným bílým kolárkem, to se mi líbilo. Nechtěl jsem být františkánem, co je přepásaný jenom šňůrou. Proto jsem začal plakat a víc než dva roky jsem na Kalwarii nechtěl jít. Pak jsem však přece jen šel znovu.

Hospodářem, nebo knězem?

     Babička se vždy modlila, abych se stal knězem. Mám ještě dva mladší bratry. Moji rodiče se vždy modlili, aby se jeden z nás stal knězem, maminka si však nikdy nepomyslela, že to budu já. Když jsem chodil do základní školy, jakmile jsem přišel domů, tašku s knihami jsem hodil pod stůl, vzal jsem sekeru a něco jsem kutil v kůlně nebo na dvoře. Rodiče ve mně viděli příštího hospodáře. Vždy si mysleli, že knězem se stane můj mladší bratr, ten však na to ani nepomyslel; letos ho budu oddávat.

    Když jsem dokončil 8. třídu, nastoupil jsem na františkánské gymnázium v Kalwarii Zebrzydowské. Odmaturoval jsem a přihlásil jsem se do řádu. Maminka se těžko smiřovala s tím, že jdu k františkánům já. Nebyl tomu nakloněn ani náš pan farář, který tam je už 22 roků. Řekl mi: "Ty půjdeš k františkánům? Jdi do Krakova, do diecézního semináře:" Odpověděl jsem mu: "Ne, já chci jít k františkánům." On na to: "Tak jdi raději ke karmelitánům, vždyť z dědiny je už jeden karmelitán." Téměř celou noc jsem nespal, nevěděl jsem, kam mám jít. Pan farář mi dokonce slíbil, že když půjdu do Krakova za diecézního kněze, odveze mne těch 120 km autem. Ráno přišla maminka do místnosti, kde jsem spal, a ptá se: "Tak co?" A já: "Kalwaria Zebrzydowska."

"Prodaný"

     Maminka však stále nevěděla, proč. Pochopila to, až když jsem studoval filosofii v Krakově pod Wawelem. Tam máme klášter s dvěma pěknými věžemi, podobný tomu v Kalwarii Zebrzydowské. Během prvního ročníku mě přišla maminka navštívit. Když uviděla ty dvě věže, na chvíli ztratila řeč. Ptám se: "Co se stalo?" Vzpomněla si na něco zvláštního z mého dětství. Když mi ještě nebylo ani půl roku, udělali si výlet (také československým autobusem) do Krakova. Po návštěvě Wawelu na sebe čekali na náměstí před františkánským kostelem. Tu přistoupili k mým rodičům manželé z Ameriky. Viděli, že maminka drží za ruku děvčátko (moji sestru), v náručí chlapečka ... a oni nemohli mít děti. Přišli tedy k mé mamince a prosili ji, aby jim prodala toho chlapečka, kterého drží v náručí. Maminka tenkrát řekla: "Ne, to ho raději dám do tohoto kláštera, než k vám do Ameriky."

    Později, při mé primiční mši svaté, řekl kazatel, že tenkrát Pán Ježíš vzal moji matku za slovo. A když mě přišla navštívit do kláštera v Krakově, pochopila, proč jsem tu já a ne můj mladší bratr. Někdy, když se mě ptají, proč jsem františkánem, žertuji, že mě maminka prodala františkánům. Když jsem odcházel do noviciátu, maminka znovu prožívala těžké chvíle, protože všichni sousedi, když se dozvěděli, že jdu do řádu (z naší části dědiny dosud nikdo nevstoupil do řehole), stále přicházeli k mým rodičům a říkali: "Kam ho to posíláte? Vždyť když se stane františkánem, nebude mít auto, nebude mít nic..." Maminka si k tomu myslela, že nás tam někde zavřou a nebudeme moci ani spát. Po této návštěvě v Krakově se už moji rodiče smířili s tím, že knězem budu já. Pak už jsem studoval pokojně.

Těžká zkouška

     Chci vám říci i svědectví týkající se mne osobně a Kalwarie Zebrzydowské. To, že jsem knězem a mohu dnes s vámi mluvit, je zásluha Panny Marie Kalvarské, Zebrzydowské. Po dvou letech filosofie V Krakově jsem studoval teologii čtyři roky v Kalwarii Zebrzydowské. Na kněze jsem byl vysvěcen 11. června 1988. Tři roky před mým vysvěcením se však něco událo.

    Pocházím z dědiny Lipnica Wielka ležící v nadmořské výšce 1303 m, jen půl kilometru od slovenských hranic; když vystoupím na střechu rodného domu, dohlédnu na věž farního kostela v Trstené, tak je to blízko. Máme velké hospodářství. Okolo jsou hory a louky. Seno jsme kosili ručně kosami, neboť stroji se na strmé a mokré svahy nelze dostat. Vždy jsem chodil domů na prázdniny, když se sklízelo seno, abych mohl pomoci rodičům.

    Tedy tři roky před mým vysvěcením, bylo to v červenci, jsem přišel domů na tři týdny. Od třetí ráno, dokud byla ještě rosa, šel jsem s mladšími bratry kosit. O půl osmé jsme měli všechno pokosené, byly to tři velké louky. Přišli jsme domů velmi unavení a měli jsme žízeň. Šel jsem do komory, kde maminka měla láhve s různými sirupy, abych udělal něco k pití pro sebe i pro bratry. Vzal jsem jednu láhev, nalil z ní do vody a napil se... V ústech to silně štípalo, hned jsem to vyplivnul, naštěstí jsem to nepolknul.

    V jedné z láhví, nevím proč, nebyla šťáva, ale jed (spíše kyselina - pozn. překl.). Tehdy jsem ztratil zuby i řeč. Tři roky jsem téměř vůbec nemluvil. Dostal jsem se do velké nemocnice v Lodži na vyšetření. Lékaři řekli, že už vůbec nebudu moci mluvit. Moje hlasivky s celým okolím byly (a nadále jsou) silně poškozené.

Co dále

     Teologii jsem studoval dál. Představení mi řekli: "Knězem se už nemůžeš stát, protože... sám vidíš." Velmi silně jsem to prožíval, a především moje maminka, protože ona už se těšila na primici, až už budu knězem, třebas františkánem. Bylo to těžké. Teologii jsem však dostudoval, protože učení mi šlo velmi dobře. Zkoušky jsem skládal jen písemně. Velmi jsem chtěl být knězem. Představení mi řekli: "Už nebudeš. Chceš-li zůstat v řádu, budeš řeholní bratrem, zahradníkem nebo něčím jiným." Trochu jsem se s tím smířil, ale ne docela.

    V Kalwarii Zebrzydowské je křížová cesta dlouhá několik kilometrů, končí na vrchu Ukřižování. Mezi kaplí Plačících žen a kaplí Třetího pádu prudce stoupá vzhůru skalnatým kopcem. Téměř tři měsíce jsem každý večer (aby mě nikdo neviděl) po kolenech přešel od kaple Plačících žen ke kapli Třetího pádu, a v ní jsem se modlil k Pánu Ježíši a k Panně Marii Kalvarské, jejíž obraz tam je, a prosil o zázrak, abych mohl být knězem. (Kdybyste viděli moje kolena ještě dnes, nevím, co byste řekli... Ale nebudu vám je ukazovat.) Pán Bůh však mlčel. Přiznám se, že jsem si trochu i zoufal. Říkal jsem si: "Pane Bože, tolik se modlím, tolik obětí dělám, a nic!" Začal jsem pochybovat, zda Pán Bůh existuje...

Vyslyšen

     Před stanoveným dnem jáhenského svěcení - bylo to 13. srpna, na svátek Panny Marie Kalvarské - byl jsem v kapli s jejím milostným obrazem. O půl deváté začínala mše za Svatého otce. Byl jsem na této mši, díval jsem se na Pannu Marii Kalvarskou a prosil jsem: "Panno Maria, uzdrav mne, abych mohl být knězem!" Tehdy jsem poprvé po třech létech promluvil: "Neposkvrněná Maria, oroduj za nás!" Od té chvíle mluvím. Celý čas nyní děkuji Panně Marii Kalvarské a Pánu Bohu za to, že mohu být knězem.

    Potom jsem dostal jáhenské svěcení, později kněžské. Jsem knězem! V Rzeszově, kde teď působím, mám pověst nejlepšího kazatele. Tím se nechci chlubit, je to paradox, protože i po uzdravení mi představení říkali: "Otče, ty si někde odsloužíš mši svatou, občas dáš exercicie sestřičkám, budeš mluvit v úzkém kruhu." Všichni otcové se na mne dívají s velkým údivem, neboť někteří kážou opravdu lépe, a přesto jsem letos v postní době vedl čtyři týdenní duchovní cvičení, a jiní otcové ne. Ptají se, jak je to možné.

    Za to, že mám takovou pověst nejlepšího kazatele v Rzeszově, vděčím vlastně vám, Slovákům. Proč? Ty tři roky, co jsem působil v Bratislavě, byly pro mne těžké. Na každý den jsem si musel připravit kázání. Kázání - to bylo pro mne něco velmi těžkého. Ale bylo to třeba. Ani za celou dobu studia teologie jsem nezískal tolik, jako za ty tři roky v Bratislavě. Tam jsem si také dobře přečetl Písmo svaté; kázání, která jsem si musel připravovat... to mě velmi mobilizovalo. Teď v polštině nemám problém kdykoli přednést kázání.

    Tolik jsem vám chtěl povědět ze svého osobního života.

                         Serafínsky svet 7/1998

                        Ze slovenštiny přeložil Radim Jáchym OFM