Hofman, Metoděj OFMConv.

Když hovoříme o příchodu minoritů do brněnské metropole, nemůžeme pominout  jméno jednoho z předních moravských pánů Jana Velena z Boskovic. Zdejší klášter založil, jak dokládají kroniky a potvrzují poslední stavebně historické průzkumy, údajně roku 1230, a tato fundace byla o dva roky později potvrzena samotným králem Václavem I. Jan Velen věnoval minoritům pozemek, který se rozkládal v místě dnešního kláštera. V kronikách je doloženo, že jim na něm dal postavit kostelík zasvěcený sv. Janu Křtiteli a malý konvent, do něhož byli ještě téhož roku uvedeni první bratři. Rychlost této stavební činnosti ukazuje, jak víme z jiných míst, že konvent byl pouze provizorní, zřejmě dřevěnou stavbou, ovšem již ve čtyřicátých letech 13. stol., v září 1244, se zde konala řádová kapitula. V roce 1251 udělil papež Inocenc IV. odpustky pro ty věřící, kteří přispívali na stavbu klášterního kostela. O tři roky později tentýž papež povolil brněnským minoritům přijímání milodarů. V roce 1256 byl pak klášterní kostelík vysvěcen olomouckým biskupem Brunem, který udělil na každé výročí svěcení další odpustky. V roce 1262 se v klášteře opět konala provinční kapitula. Ovšem tento rok byl zároveň velkou ránou pro dějiny kostela i konventu, protože při ničivém požáru města obě dvě stavby vyhořely. Roku 1270 bamberský  biskup Berthold udělil klášteru odpustky, které měly pomoci odstranit škody po požáru. Podle klášterní kroniky král Václav II. o něco později daroval brněnským minoritům velký pozemek, na němž dal postavit nový, větší, výstavnější klášter  a  kostel s rozšířeným patrociniem sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty. Touto donací  areál vzrostl na rozsáhlý prostor od dnešní Minoritské ulice až k Měnínské bráně. Ještě v letech 1291 a 1292 olomoucký biskup Dětřich potvrzuje brněnským minoritům pro jejich stavební potřeby platnost buly Inocence IV. týkající se milodarů. K tomu roku 1303 přidává odpustky hnězdenský arcibiskup Jakub a další církevní hodnostáři. V roce 1304 v prostorách kláštera opět se koná kapitula, což svědčí o jeho životaschopnosti, nicméně  klášter byl o dva roky později znovu postižen požárem, který vypukl roku 1306. Tvrdí se, že tehdy z celého komplexu zbyly pouhé zdi.  Po tomto požáru se pracovalo nejdříve na nejnutnějším provizorním zabezpečení ohrožených konstrukcí. Finančně tyto opravy podporoval opavský kníže Mikuláš, který zemřel roku 1318 a během této doby se v klášteře, podle záznamu v kronikách, nepostavilo nic trvalého. Po něm nastupuje velký dobrodinec kláštera pan Albrecht z Boskovic, potomek prvního fundátora konventu. Podle  klášterních análů dal po dostavbě presbytáře zaklenout kostelní loď a osadit barevné figurální vitráže do oken. Nechal rovněž dokončit stavbu konventu. Práce na klášterním kostele byly dokončovány za přispění brněnské městské rady kolem poloviny 14. století. Do 14. století zřejmě  náleží i přístavek sakristie na jižní straně presbytáře, jenž byl podle klášterních análů zaklenut na střední sloupek.

Po skončení husitských válek se klášter stává jednou z hlavních opor protikacířské agitace v zemi. Nedostatek vlastních učenců byl řešen povoláním učených teologů přímo z Itálie. Tak byl navázán kontakt s tamějšími duchovními a kulturními proudy. Ve druhé polovině 15. Století probíhá zabezpečení stavby konventu. Která byla v době husitských a českouherských válek poškozena. V průběhu 16. století se pod tlakem protestantismu záhy i v tomto klášteře projevil dobový úpadek řeholních společenství u nás. Areál kláštera byl zredukován přibližně o jednu třetinu. Za třicetileté války byl pozemek kláštera dále zmenšen, a to o část hřbitova ve východním sousedství zvonice. Mezi lety1660-1661 začíná klášter opět rozvíjet svou činnost. S ní je spojena i rozsáhlá přestavba kláštera, ale až roku 1713  začaly rozsáhlé stavebné práce, které probíhaly v celé první  polovině 18. století. V roce 1733 byla dokončena i barokní přestavba klášterního kostela, vedle něhož byla na počátku 18. století vybudována Loreta  a Svaté schody, a tak se stalo toto místo oblíbeným poutním střediskem, v němž bylo možno čtyřikrát ročně získat plnomocné odpustky. Klášter sloužil  svému  účelu i po reformě Josefa II. a dlouhou dobu byl sídlem provincie.

Klášter měl velmi úzkou vazbu na rakouskou provinci a o spolupráci těchto provincií svědčí různá umělecká díla nacházející se v areálu kláštera.

V tomto století byl klášter postižen za 2. světové války, kdy utrpěl při bombardování rozsáhlé škody. Ty byly záhy provizorně odstraněny, ovšem k důkladnému odstranění už nedošlo, protože v padesátých letech byl klášter oficiálním výnosem zrušen a budova sloužila jako internát a zčásti jako prostory pro kanceláře moravské galerie. Ta vypracovala rozsáhlý projekt rekonstrukce, který byl zahájen archeologickým průzkumem, který značně poškodil klášter a jeho statiku. Jen malou část kláštera využíval farní úřad, a tím se podařilo zachránit alespoň část dědictví, které zde zanechaly předchozí generace. O kulturní vyspělosti kláštera v 18. století  svědčí zachovalá sálová knihovna, která obsahuje kolem 10 000 vzácných svazků teologické a filozofické literatury.

Po oficiálním návratu minoritů do zdejšího kláštera v roce 1990 začala postupná likvidace následků archeologického průzkumu a zabezpečení budovy.  Minorité začali také v tomto klášteře vydávat časopis Immaculata, a tak navázali na tradici, kterou založil polský minorita pater Maxmilián Maria Kolbe. V současné době tvoří komunitu čtyři kněží a dva bratři, kteří kromě práce ve farnosti mají ještě jiné aktivity, např. prázdninové rekolekce pro mládež v duchu hnutí Světlo Život, františkánská setkání mládeže na Cvilíně a rekolekce v duchu lidových misií ve farnostech. Postupně tak klášter opět začíná sloužit svému původnímu účelu a do budoucna se snad stane duchovním centrem uprostřed města Brna, tak jak jím kdysi byl.

Metoděj Hofman OFMConv.