Mosconi, Anacleto

     Mnozí přirovnávají dobrého papeže Jana k světci z Assisi. Luigi Santucci napsal: "Zdá se mi, že za celé století největším žákem sv. Františka byl papež Roncalli. Jan XXIII. byl opravdu františkánským" papežem. Neoblékal drsný františkánský hábit, neskládal sliby na řeholi Menších bratří, a přece udělal mnohem víc: do všedního života vnášel vznešený ideál Paní Chudoby. Jeho výchova a jeho spiritualita, jeho slova a skutky nesou jasnou stopu svatého Františka z Assisi.

Františkánský konvent v Baccanella

     Angelo Giuseppe (= Josef) Roncalli se narodil 25. listopadu 1881 v dědině Sotto il Monte, v bergamském biskupství podřízeném arcibiskupství milánskému.

    Jen několik kilometrů odtud je františkánský konvent v Baccanella. Angelo vyrůstal s obrazem tohoto chudého františkánského kostela na vršku v očích a v srdci, a v uších mu zněl hlas zvonů svolávající lid v širokém okolí k modlitbě. Na tyto zvony vzpomínal ještě jako papež, když při příležitosti darování relikviáře sv. Karla ze Sezze klášteru psal v listě kvardiánovi: "Hlas zvonů jeho kostela mám stále v mysli a vyvolává ve mně pocity zbožnosti a nesmírné lásky."

    Tento františkánský klášter byl pro něj zřejmě symbolem, voláním, životním ideálem. Když byl doma, často vídal bratra almužníka, který se zastavil u jejich dveří, pokorně i důvěrně promluvil s rodiči, a vždy prohodil také nějaké to slovo k chlapci, který se zvědavostí i s vzrušením hleděl na bosé nohy, hrubý hábit a bílý provaz s třemi uzly.

    Nezapomenutelnou vzpomínku si uchoval především na svátek Porciunkule 2. srpna, když od časného rána přicházeli do Baccanella věřící ze všech okolních farností, aby soustředěni v modlitbě přijali svátosti a získali úplné odpustky. Své neteři Agniole Marii napsal z Paříže 1. srpna 1947: "Zítra je svátek Panny Marie Andělské v Assisi a v Baccanella. Tedy svátek také trochu můj a tvůj."

    Svému synovci Mons. G. B. Roncallimu vyprávěl tuto příhodu spojenou se svátkem Porciunkule: "Pokud se pamatuji, ve svém dětství jsem lhal dvakrát. Jednou to bylo, když jsem 2. srpna šel do Baccanella na kázání, ale zatoulal jsem se v polích a nedošel. Po návratu se mne pan farář ptal, zda bylo kázání, a já že ano. Pak se vyptával, zda kazatel měl na sobě albu, a já zase, že ano. Tak jsem se chytil na františkánově albě, protože tu při kázání nenosí."

    Když přijal o 750. výročí slibů sv. Františka před papežem Inocencem III. dne 16. dubna 1959 v Lateránu syny sv. Františka, vzpomínal ve svém projevu s dojímavou nostalgií (Jan XXIII. užívá ještě tehdy běžného plurálu majestatis "my"): "Vždyť naše oči byly od dětství zžité s prostředím skromného řeholního života v konventu Menších bratří v Baccanella, který byl první náboženskou stavbou na rozlehlém lombardském venkově, kde jsme se narodili a vyrostli. Kostelík, skromná ložnice, zvonice a pokorní bratři, kteří se trousili po okolí za almužnou a šířili přitom ducha naivní prostoty, která svatého Františka a jeho syny dělala tak sympatickými. Budiž nám dovoleno říci, že po těch dlouhých «potulkách» světem nikdy nebylo naší duši nic milejšího a příjemnějšího než vrátit se do Baccanella, do té nevinnosti, do toho pokoje, do té svaté poezie křesťanského života, dozrálého do kněžství a služby svaté církvi a duším."

    A opravdu, každý rok, když se vracel domů do Sotto il Monte, nikdy nevynechal návštěvu tohoto malého konventu, aspoň při dvou příležitostech: na svátek Porciunkule a na kněžská duchovní cvičení. A kvardiána, který ho vítal slovy: "Jsme rádi, že jste zde," opravoval: "... že jste zase zde."

    Představený konventu O. Biagio Zanoni vypravuje: "Když byl pozván, aby o slavnosti sv. Františka 4. října 1952 přednesl příležitostný projev, místo očekávaného luxusního auta pařížské apoštolské nunciatury viděli všichni shromáždění na náměstí před kostelem přicházet cestičkou ze sousední obce tři kněze. Ten uprostřed byl Mons. Roncalli, v ruce hůl, kterou našel cestou a o kterou se opíral. Byl veselý a řekl: «Pozdrav vás Pán Bůh, otče kvardiáne! Já jsem si myslel, že jsem stále mladík jako kdysi, když jsem chodil do Baccanella touto krátkou, ale namáhavou cestou. Teď však už jsem rychle pochopil, že je mi 71 let. Ale přece jsem přišel, třebas jsem se musel podpírat o tuto stařeckou berlu.»

    Když se zdržel v klášteře, nabídli mu jako byt dvě malé cely na konci budovy s výhledem na Sotto il Monte. Při zdolávání úzkých sešlapaných pískovcových schodů říkával knězi, který ho provázel: "Už jsem stoupal po mnoha schodech, slavných a uměleckých, ale pro mne jsou nejkrásnější a nejmilejší tyto." Vždy zůstal s bratry i na oběd, a jednou v pátek, když se při jídle četla řehole, seděl vedle kvardiána a a chtěl pokračovat v čtení jako každý jiný bratr.

    I po zvolení papežem, přes obrovské starosti v službě církve, vracel se v myšlenkách často do Baccanella, a když se naskytla příležitost, chtěl i skutkem dosvědčit svůj vztah a trvalou úctu. Rozhodl se věnovat konventu relikviář s ostatky prvního svatého, kterého kanonizoval - františkánského bratra Karla ze Sezze, a dal na něj vyrýt prosté, ale výstižné latinské věnování: "Tento relikviář sv. Karla ze Sezze OFM daroval papež Jan XXIII., františkánský terciář ze Sotto il Monte, konventu v Baccanella, který mu byl už od dětství tak drahý. 12. VI. 1959."

    Kdyby ho nepředešla smrt 3. června 1963, byl by jistě pro tento konvent udělal mnoho více, jak svědčí jeho nedokončený (a neodeslaný) list z 28. dubna 1959, kde píše kvardiánovi do Baccanella: "... chtěl bych vás poprosit, abyste mi naznačil, čím bych mohlo být užitečný kostelu v Baccanella: kalich, monstrance, ornáty, alby, plátna apod. To všechno jako doplněk k relikviáři a - kdo ví? - dá-li Pán Bůh života, k nějakému daru, který bych rád v budoucnosti věnoval kostelu a konventu v Baccanella. Hlásím se k vám jako spolubratr ve sv. Františku, třebas jen pokorný terciář." A skutečně 13. ledna 1960 daroval konventu cenný bílý ornát vyšívaný zlatem s papežským znakem "jako vzpomínku, která je stále živá v jeho otcovském srdci".

    Avšak víc než oddanost k samotnému místu pociťoval oddanost k světci z Assisi, jeho ideálu evangelního života, chudého a prostého, k jeho spolubratřím roztroušeným po celém světě, s nimiž se setkával všude při šíření serafínského poselství pokoje a dobra.

          Podle knihy: Anacleto Mosconi, Františkánska

          spiritualita pápeža Jána XXIII., slovenský

          překlad: Vydavatelství SERAFÍN Bratislava 1997,

          zpracoval: Radim Jáchym OFM