Todesco, Giannandreina

Duchovní náklonnost

 František se nechal uchopit Kristem a žil z něho; z lásky udělal svůj způsob života, a s bratřími sdílel svoji zkušenosti. Mohl dát svou radikální odpověď, protože přijal život kajícnosti a postavil minoritu jako základ své nové rodiny: to je podmínka, proč v ní mohla růst láska, a meziosobní vztahy byly výrazem opravdové duchovní náklonnosti.

 Položil "základy na pevné půdě pravé pokory, aby na nich vyrostla duchovní stavba ctností.

 A vskutku na tomto pevném základě vyrostla nádherná stavba lásky ze živých kamenů, shromážděných ze všech konců světa, které se spojily v chrám Ducha svatého. Jakou bratrskou láskou byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli ke své řeholní rodině! Když se totiž někde sešli, nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní náklonnosti, jediné lásky, která nade vší jinou lásku je zdrojem pravé bratrské lásky. Co tím míním? Čistá objetí, něžnou oddanost, svatá políbení, milé úsměvy, radostný pohled, nezkalené oko, pokorou pozornost, laskavou řeč, přívětivé odpovědi, úplnou jednomyslnost ve svém ideálu, přesnou poslušnost a neúnavnou vzájemnou službu" (1 Cel 38).

 Udivují nás tyto tak lidské výrazy Františkových následovníků: prozrazují nám intenzitu vztahů vytvořených v bratrském společenství, čistotu úmyslů a jasnost cílů a ideálů.

Mateřská láska

 Bratrství, vetkané do všech rodinných vztahů, hluboce ceněných Františkem a dovedených spojením s Kristem k jejich nejvyššímu výrazu, nachází v mateřské lásce především něžnost a péči týkající se každého bratra v jeho osobních potřebách. Matka se pro něj stala vzorem čestnosti a víry, především však lásky, která se nebojí překážek ani nešetří pozorností a péčí o syny. František měl zkušenost s láskou své matky: "slitovalo se nad ním její mateřské srdce" (1 Cel 13), proto tím se má inspirovat vztah mezi bratry: "Každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě" (1. řehole 9).

 Postava matky se objevuje všude, kde je třeba zabezpečit nějaké potřeby; v poustevnách dva bratři střídavě plní úlohu matky (Pravidla pro život v poustevnách); ministr ať slouží ve společenství jako něžná a starostlivá matka; každý ať se obrací na druhého, jako by se obracel na matku: "Jeden druhému ať s důvěrou projevuje své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha" (Řehole 6).

 Obraz rodinného života nabývá silnější význam: nejde už o pouto lidské, tělesné, ale o skutečnost, která přichází shora, která nás přenáší do nového řádu, připomíná nám eschatologický rozměr, kde oblažující situace každého je definitivní a je možná už zde na zemi.

Vtělení lásky

 František se vyjadřuje výrazy "živit", "sloužit", které vyslovují realismus lásky, konkrétní vztahy, domácí práce směřující k uspokojení potřeb, a jak v bratrských společenstvích ideál bratrsko-mateřské lásky nalezl své dokonalé vtělení: "Milovali se srdečnou láskou a jeden druhému sloužil a živil jej jako matka svého milovaného jedináčka" (Legenda tří druhů 41).

 Je zajímavé sledovat vývoj této ideje, které vyšla od Františka jako povzbuzení a byla pak vyjadřována životopisci jako skutečnost prožívaná v bratrském společenství s vroucností citů a výrazem nejněžnějších náklonností.

 Ve františkánském životě, i po Františkově smrti, kterého nazývali "nejmilejší matkou" (2 Cel 137) a který si zvolil bratra Eliáše, aby mu byl matkou (1 Cel 98), rozlišovaly se potřeby a nezbytnosti, o které mělo být pečováno jako od matky s něžností a ohleduplností, povzbuzováním a péčí, od kontemplativní činnosti, jíž měli mít bratři možnost věnovat se v absolutním pokoji a klidu.

 Proto tak jako v rodině matka je náruč, která objímá, vytváří ovzduší domácí laskavosti, jednoty, svornosti a bezpečí: "Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě" (2 Cel 191).

 Být syny téže matky znamená rovněž sdílet, dávat do společného, mít tytéž věci a užívat je společně: "Chci, aby se moji bratři chovali jako synové jedné matky, a prosí-li některý o hábit, provaz nebo cokoli jiného, má mu to druhý dát. Knihy a vše ostatní potřebné mají mít společné" (2 Cel 180).

Otcovství

 Zatímco se nechal nazývat matkou, František nechtěl, aby někomu bylo dáváno jméno otec (1. řehole 22), neboť je jediný Otec, který rodí syny, Bůh, Nejvyšší. K němu se obrací s něžností a vzrušením a vzývá ho výrazy, které jsou jakoby výkřiky duše: "Otče svatý... Otče nejvyšší..." (Hodinky o utrpení Páně);"Ó jak je ke cti, jak je svaté a vznešené mít v nebi Otce" (List věřícím 9).

 Těší se však také otcovství laskavému a dodávajícímu odvahy lidem, kteří se ho přidržují: "František totiž na něm visel jako syn na svém otci a jako jediný syn matky, které bezstarostně spočívá na jejích prsou" (1 Cel 74).

 Pro něho otec znamená pevnou přítomnost chránící a usměrňující lásky, která drží a dodává odvahy. Proto ho jeho synové ctí a považují za Otce, a nazývají ho "blažený Otec" (1 Cel 1; 26 atd.), neboť zplodil početné syny, velkou rodinu (List br. Eliáše 9) a je zakladatelem a věrným reformátorem podle evangelia a v plné poslušnosti k církvi (srov. 1 Cel 18). Jako první bratr Eliáš při ohlášení velké bolesti nad smrtí Františkovou vyzývá všechny, aby plakali, protože "zůstali jsme sirotky, jsme bez otce,... byl opravdu světlem, bratrem a otcem" (List 2; 3). Je otcem, který miluje, vychovává, vlévá naději, určuje cesty poslání a má nesmírnou radost, že může být se svými syny (1 Cel 26; 27; 30). Životopisci jej uvádějí jako otce velkých projevů citu, náklonnosti, starostlivosti, který má vždy účast na námahách a bolesti svých synů, avšak v logice panenské lásky zcela zdarma, protože nečeká odplatu, miluje jako první, ochoten dát život. Něžnost otce je popsána se zvláštní naléhavostí v jeho posledním pozdravu bratřím: "Aby se však ve všem prokázal jako pravý následovník Krista, svého Boha, jako od počátku tak až do konce miloval všechny své bratry a syny. Dal tedy zavolat všechny bratry přítomné v domě a utěšoval je slovy velké útěchy, aby nad jeho smrtí neplakali. Celou silou své otcovské lásky je vyzýval, aby milovali Boha...Všichni byli shromážděni kolem něho. I vztáhl svou ruku a počínaje svým vikářem pokládal ji každému na hlavu a říkal: »Žijte blaze, moji milí synové, a vždycky zůstávejte v Boží bázni...« V přítomných požehnal také všechny ostatní bratry roztroušené po širém světě a ty, kdo po nich přijdou až do konce časů" (2 Cel 216). Jako kdysi patriarcha Jakub svým synům, jako druhý Mojžíš, opustil tento svět obklopen celou svou rodinou (1 Cel 108).

 Považoval se za člověka neužitečného, docela nepatrného a nehodné stvoření (List kapitule - závěr; List kustodům), měl však mimořádnou autoritu a rozhodnost, neboť jako první žil a přijímal "slova našeho Pána Ježíše Krista... s pokorou a láskou, ochotně podle nich jednal a dokonale je zachovával" a jako docela malý služebník zapřísahal druhé "při lásce, kterou je Bůh" (List věřícím - závěr), neboť prožíval otcovství jako jasnou a bezpečnou usměrňující sílu pro své bratry.

Láska plodí

 Otcovství nachází způsob existence, když se rodí děti:

plodit je pro Františka nejvznešenějším a slavným činem. Láska totiž nemůže být neplodná, a setkání s Kristem, tak jako setkání ženicha s nevěstou, je vždy plodné a otevřené životu. Příchod prvního syna přináší Františkovi nesmírnou radost: "Boží služebník byl početím prvého potomka naplněn útěchou Ducha svatého" (Legenda Maior 3,3) a radost roste s růstem rodiny, především když mohl prorokovat ohromné množství svých bratří (2 Cel 184) a když mohl připojit, s láskou, která je spásou, tolik mužů: "Toužil rodit Kristu co nejvíce lid věřící a volal jej k pláči a pokání" (Legenda Maior 7). Je to láska a ne upovídanost, která rodí, jí "i chudičký bratr, jehož úkolem v církvi není plodit děti", může obracet "skrytými modlitbami" na rozdíl od mnohomluvných a ješitných kazatelů (Legenda Maior 8,2). Každý způsob života je pro Františka svatý, jeho pozornost lidskému životu je však zřejmá, uvádí se více případů jeho zásahů ve prospěch rodiček v obtížích (Legenda Maior 3,7; 12,11 atd.). Obraz a odvolání na přirozenou skutečnost se odvolává a je pociťováno i v tomto případě jako hodnota a překročení k vstupu do Kristova tajemství v události spásy, která se uskutečňuje v něm a jeho prostřednictvím; přirovnání zůstává na dějinné rovině lidských událostí, avšak odvolává se a přechází do eschatologického rozměru.

Snoubenectví

 Po životě se touží, život se přijímá, miluje, když vzájemnost lásky uskutečňuje setkání, stává se plodným vztahem, životním společenstvím, potřebou daru.

 František, který zkoumal a pronikal dílo Boha-Lásky, jež se zjevuje v nejprostších a přirozených projevech lidské existence, vyjadřuje svůj vztah s Bohem snoubeneckými výrazy. Otcovství a mateřství jsou výrazy plodného snoubenectví, které je plným přijímáním díla Ducha svatého, je plodným setkáním ženicha s nevěstou, je láskou, která se otevírá druhému úplným darem sebe sama, je bytím jednoho pro druhého, bytím s druhým, bytím jako darem pro druhého.

 Je to vztah s Kristem, Snoubencem církve, Snoubencem každé duše, který umožňuje opravdový sňatek a stává se vzorem pro snoubence. Panenství otevírá bezpodmínečné lásce Kristu, sjednocení s ním a oplodňuje; avšak duchovní plodnost je možná každému, kdo žije ve společenství s Kristem: "Jsou dětmi nebeského Otce, jehož díla konají, a jsou nevěstami, bratry i matkami našeho Pána Ježíše Krista. Nevěstami jsme, je-li věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubená s Ježíšem Kristem... Ó jak je svaté, potěšitelné, krásné a milé mít v nebi takového Ženicha!" (List věřícím 9).

 František prožívá zvláštní spojení se Snoubencem, způsobem ještě subjektivním a osobním, neboť v církvi se ztratil teologicko-biblický základ snoubenecké nauky a zkušenosti, tak vrostlé v učení církevních Otců; proto ji uchovával a chránil její důvěrnost, "aby důvěrný styk se Ženichem nebyl navenek vyzrazen" (Legenda Maior 10,4), avšak jeho bratři ji uchovali v paměti a povšimli si vší její velikosti a mohutnosti.

 Františkánská spiritualita při svém zrození přinesla bohatství obsahů, které jsou dnes znovu objevovány, oceňovány a prohlubovány, a položila jejich základ v společném křestním povolání, které se svou povahou vyjadřuje snoubeneckými výrazy. Kristus miloval církev tak, že za ni prolil svou krev, aby si z ní připravil snoubenku bez poskvrny a vrásky (srov. Ef 5,25-27; Legenda Maior 2,1; Dante, Božská komedie, Ráj XI,31-33). Snoubenka odpovídá tím, že se zcela odevzdává Kristu plností víry a úplnou oddaností lásky. Tak snoubenci, když se odevzdávají jeden druhému, žijí jeden pro druhého, dívají se na Krista jako na svůj vzor, vstupují do jeho tajemství milosti a darování svátostí manželství a jsou denně voláni k závazku věrnosti.

Snoubenectví je hodnota, kterou mají intenzivně prožívat také ti, kdo mají zodpovědnost za církev, za věřící: je to schopnost otevřít se úplně druhým, dát se zcela k dispozici, aby rodili Krista, aby sdíleli s úctou a láskou plány programy k uskutečnění iniciativ a děl.

Život kajícnosti

 Rodinné vztahy však nejsou způsobem života hned nabytým: začínají na cestě, kterou je život františkánské kajícnosti. František mluví jasně: nemůže být tělesným člověkem, kdo chce vytvářet nové vztahy, rodiny nebo bratrská společenství, které jsou projevem lásky a prožívají snoubenectví s Kristem. František může vypočítat mnoho negativních zkušeností: svou výchovu podle lehkomyslných zásad světa (1 Cel 1); svého tělesného otce, jehož jedinou starostí byly peníze (Legenda Maior 2,4); smrt nekajícího nemocného, proklínaného ženou a dětmi, protože nenashromáždil víc, než mohl (List věřícím 12); žádostivé pohledy králova posla (2 Cel 113); lakomství rodičů prostého bratra Jana, kteří více litují ztrátu vola než syna (2 Cel 190).

 Jsou různé způsoby takového přivlastňování, které generální ministr označil za "opravdové zlo, základní hřích", který nejen znemožňuje snoubenecký vztah, ale také "opětné vytvoření ovzduší vzájemné důvěry, jednoty a všeobecného bratrství", hodnoty, k jejichž novému vybudování je nezbytné znovu objevit "rodinu... abychom se rodili, rostli, žili a umírali; abychom uzdravili vztahy příliš poznamenané sobectvím a sebeláskou" (Giacomo Bini, Osservatore Romano 5/10/1997).

 Jsou obdivuhodné františkánské zkušenosti prvních bratrských společenství, když "opovrhovali vším pozemským, nikdy sobecky nemilovali, vroucnost své lásky vylévali do společenství a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu, kdyby potřeboval pomoc" (1 Cel 39). Tehdy bylo "viditelné Františkovo charisma a byl živý duch Assisi, který se rodí z víry: věřit v lásku! To znamená, být přesvědčeni, že láska, která má své kořeny v Bohu-Lásce, může změnit společnost a dějiny" (G. Cardaropoli, Osservatore Romano 5/10/1997).

Rodina evangelizující

 František vnášel do mnohých rodin ducha kajícnosti a lásky, který je přetvářel a dělal z nich ne už jen objekty, ale subjekty evangelizace. Mnozí šli za ním a opouštěli všechno, jiní žili dále ve svých podmínkách, neboť "všem dával směrnice pro život a každému stavu ukazoval pravou cestu ke spáse" (1 Cel 37) a některým radil, "aby spasili své duše, když budou žít ve svém domě" (Legenda perugijská 27). František pečuje a všímá si stejným způsobem lidí zasvěcených i žijících v manželství, neboť Kristova láska je jediná, proto se stává pravdivým výrok Mons. Fregniho: "Láska manželská a láska panenská jsou dvě tváře jediné svaté lásky, kterou Ježíš Kristus žije v nás a s námi."

 Rodina dnes možná očekává právě to, aby ten, kdo má pastýřskou úlohu, prožíval intenzivně toto snoubenectví: úzký vztah s Kristem a důvěrný, trvalý a otevřený poměr ke všem, zvláště k osobám svěřeným jeho pastýřské péči. Cesta vyznačená Františkem se ukázala bezpečnou, neboť mnozí ho následovali: "Po jeho smrti a na jeho přímluvu se k Pánu obrátilo mnoho lidí obojího pohlaví. Mnoho vznešených pánů i s dětmi přijalo roucho jeho řádu, zatímco jejich manželky a dcery vstupovaly do klášterů Chudých paní" (Legenda tří druhů 73). Když jednou pochopíme a dosvědčíme hodnoty, které dávají smysl existenci rodiny, nalezneme také, jak opět předložit a znovu objevit povolání k panenství, doplněk povolání k manželství a jeho rozšíření k lásce všeobecné a věčné.

 Prožívat dnes intenzivně františkánskou spiritualitu v jejích velkých liniích evangeličnosti, minority, bratrství a evangelizace, se zřetelem ani ne tak na nauku jako na osobu Kristovu, znamená dát dech a naději rodině "povolané uvědomovat si stále více své povolání a své poslání: jako »domácí církev« je místem, odkud vyzařuje evangelium" (Evangelii nuntiandi 71). Misijní závazek františkánů přinesl během staletí četné doklady obětavosti a hrdinství; dnes je dosvědčován početnými iniciativami v prospěch duchovní formace mnohých mladých, kteří navštěvují své kostely, a v prospěch "pastorační a katechetické výchovy rodinných jader" (tamtéž 73).

 Sr. Giannandreina Todesco,

 generální představená Malých sester

 Svaté rodiny v Castelletto,

 VITA MINORUM 1/1998;

 z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM