Čech, Zdirad

19. listopadu          + 1231

Svatá Alžběta, landkraběnka hesenská a durynská, rozená  princezna uherská, zakládala kláštery a v jejich kostelech poslouchala slovo boží, stavěla špitály a v jejich zdech ošetřovala nemocné, pečovala o novorozence chudáků a pochovávala jejich mrtvé, utěšovala zarmoucené a sama tiše snášela ústrky, milovala manžela a po jeho smrti poznala opuštěnost, s nekonečnou laskavostí pomáhala bědným a sama  poznala, jaké je nemít kde složit hlavu, uzdravovala chromé a křísila mrtvé, a sama sáhla až na dno bezmoci.  Ale zříkat se světa se naučila už jako dívenka a vypráví se, že všechna protivenství uměla snášet s vlídnou tváří. Udělala a zakusila všeho tolik, že by to stačilo na několik životů, a přitom její pozemská pouť trvala jen čtyřiadvacet let.

Vypráví se také pěkná příhoda, ve které Alžběta nese, jako tolikrát, chudým do podhradí chléb a má trochu strach, protože příbuzní to neradi vidí, a lekne se manžela. Ten, zvědavý, co nese, odkryje roušku a vidí koš plný růží. Je ovšem trochu zvláštní, že příhoda vypráví právě o něm, když z celé rodiny jen on Alžbětě ve službách milosrdenství nebránil, a když i jeho, landhraběte Ludvíka IV., zařadila církev do seznamu blahoslavených a tradice mu dokonce mnohdy přiřkla titul světce.

Kresbu  postavy světice provázejí znakové štíty manželův a otcův (Durynsko a arpádovské Uhry), znak svaté církve a znakový štít papeže Řehoře IX., který dal zapsat Alžbětu do seznamu svatých už r. 1235, čtyři roky po její blažené smrti.

Zdirad Čech