Čech, Zdirad

26. prosince               + 1640

Terciáři, je-li možné to tak formulovat,  si odnášejí klášter do světa. Sv. Hyacinta si na začátku své duchovné cesty odnesla do klášterní cely kus světa. Snad se to dá pochopit – ke klariskám v klášteře sv. Bernardina ve Viterbu neodešla za povoláním, ale skryla tam svou uraženou pýchu, když se její mladší sestra dobře vdala, zatímco ona, prvorozená (to se ještě jmenovala Klarisa), zůstala v otcovském domě. Tak absolvovala noviciát, a když pak byla přijata do třetího řádu, dala si do cely přistěhovat pěkný nábytek a všelijaké jiné pěkné věci. Nebyla ani zlá, ani povrchní, jen necítila ten rozpor. Až když onemocněla, začala všechno vidět trochu jinak. Jenže její obrácení nebylo dost hluboké a se zdravím se vrátily i staré způsoby. Až druhé onemocnění ji proměnilo natolik, že se vzdala přepychu i tretek a zbytek svých let věnovala modlitbě, postu a obětavé službě chudým a nemocným.

Kresbu postavy viterbské kajícnice provázejí znakové štíty jejích rodičů (Marka Antonína Marescotti a Aktávie Ursini) a znaky dvou papežů: Benedikta XIII., který Hyacintu r. 1726 zařadil mezi blahoslavené, a Pia VI., který r. 1790 podepsal její kanonizační dekret.

Zdirad Čech