Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého X)

            Jsme celkem zvyklí na to, že se o Františkovi hovoří zejména jako o „druhém Kristu“. Vždyť se stal jakoby živou ikonou Ukřižovaného, když se na hoře Alverně na jeho těle objevila svatá znamení Ježíšova umučení. Mnohem menší pozornost obvykle věnujeme tomu, jak František vnímal působení Ducha svatého.[1] Přečteme-li pozorně spisy assiského světce, zjistíme, že je v nich velmi mnoho výroků o duchu či Duchu. Často jsme ale na rozpacích, jestli se hovoří o Duchu svatém nebo o lidském duchu anebo o dispozici lidského srdce - lidské mysli. Máme psát Duch nebo duch? To však není zdaleka jediný problém, protože František naráží na působení Ducha svatého i tam, kde slovo Duch nepadne. Věděl například velmi dobře, že Duch svatý je Dar, že je svatým obětním Ohněm, který hoří věčně na oltáři jediné Lásky Otce a Syna. Věděl i to, že působení Ducha je možno vystopovat všude tam, kde se jedná o působení Boží na naši vůli, všude tam, kde se hovoří o lásce. Věděl, že Duch svatý je skutečně Duchem posvětitelem, a tak všechno svaté pochází obzvláštním způsobem od něho. Takových stop specifického působení Ducha svatého pak nalezneme ve Františkových spisech tolik, že se nám z toho až točí hlava. Zkuste si sami prorozjímat jednotlivé spisy našeho zakladatele a přitom se zaměřit na to, co František říká o Duchu a jak na jeho působení nepřímo poukazuje.

            Význam, který František přikládal Duchu svatému, velmi jasně dokumentuje skutečnost svatodušních kapitul. Proč se mají bratři scházet na kapitulách právě o seslání Ducha svatého?[2] Tato setkání bratří jsou nesporně projevem typického rysu naší spirituality, tedy bratrství,[3] společenství, úžasné jednoty lásky v mnohosti rozličných osob. František volbou termínu konání kapituly nesporně narážel na událost Letnic, kdy se poprvé církev zjevila světu, kdy byly překonány bariéry zmatení jazyků, kdy začíná veřejné působení církve jakožto pokračování v poslání, které Otec svěřil svému jedinému Synu, jenž je předal apoštolům. Toto všechno ovšem předpokládá společnou modlitbu a otevřenost srdce pro seslání Toho, jenž působí všechny výše zmíněné divy. Bratrství, překonání toho, co nás rozděluje, společné evangelizační úsilí, to všechno není v první řadě naše úsilí, to všechno je zejména nesmírný dar, to všechno s námi a v nás činí Ten, který je Darem Otce i Syna a po němž máme nade vše toužit. Jestliže náš řád stojí na bratrství, pak není divu, že František nazývá Ducha svatého pravým generálním ministrem celého řádu.

                        „Chtěl, aby jeho řád byl přístupný chudým a nevzdělaným stejně jako bohatýn a učeným. Říkával; „Bůh nehledí na to, čím kdo je, a generální ministr řádu, Duch svatý, spočívá stejně na chudých i prostých.“ A tato slova chtěl dát do řehole, ale už to nešlo, poněvadž byla definitivně potvrzená."[4]

            Samo tvrzení o Duchu svatém jako o generálním ministrovi - služebníku řádu je pozoruhodné. Duch, který spočívá na bratřích, Duch, který sestupuje do stejných „hlubin“ jako Kristus, přichází, aby sloužil, a tak můžeme říci, že František kontempluje veškeré působení Ducha jako úžasný projev Boží pokory,[5] jež se k nám sklání.

            Kontext výroku jednoznačně dokládá starost o bratrské společenství, o to, aby prostí a jednoduší bratři nebyli odstrkováni, vždyť Duch svatý působí - slouží skrze každého, kdo se otevře jeho působení, skrze učené i neučené, presbytery i laiky, skrze ty, kdo studují teologii.[6] Dále z toho vyplývá, že každého bratra i sestru máme přijímat jako dar, tedy v Duchu svatém. Toto pojetí charizmatického rozměru křesťanského společenství je velmi blízko tomu, co tvrdí Druhý vatikánský koncil.[7] Dlužno poznamenat, že podobné učení o působení Ducha svatého v laicích rozhodně nebylo ještě relativně nedávno v církvi tak zcela obvyklé.[8] Uznání bezprostředního působení Ducha svatého v každém bratrovi či sestře znamená zdravou emancipaci laiků. Jedním z rysů autentické františkánské spirituality by tedy měla být podpora toho, aby všichni pokřtění dokázali stále lépe otevírat svá srdce působení Ducha svatého a aby v církvi nebyli odstrkováni. Sekulární řád je jedním z projevů tohoto působení Ducha svatého zejména v laicích a určitým způsobem předchůdcem pozdějších laických hnutí v církvi. Je ale naše otevřenost vůči Duchu bratrství a služby v lásce na tomu odpovídající úrovni? Jsme otevřeni bratrství i navenek vůči jiným projevům působení téhož Ducha v našich bratřích a sestrách? Jsou si následovníci svatého Františka vědomi toho, že podpora laických hnutí je součástí jejich charizmatu a vlastně i příspěvkem k uskutečnění toho, co nám předestírá Druhý vatikánský koncil, když hovoří o církvi jako o Božím lidu? Dokážeme přijímat druhé i s jejich odlišnostmi?

            Dovolím si vyslovit ještě jednu malou poznámku: První řád je dnes kvůli známým hříchům proti bratrství rozdělen a jediným společným generálním ministrem všech františkánů, minoritů a kapucínů je opravdu Duch svatý. On z nás všech - pokud mu k tomu ovšem dáme prostor - vytváří skutečnou františkánskou rodinu. Proto máme všichni nade vše toužit po jednom:

                        „... spíše ať se snaží o to, po čem mají toužit nade všechno, totiž aby měli Ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, ..."[9]

            V českém překladu je slovo „duch“ s malým počátečním písmenem, ovšem v kritickém vydání latinského textu nacházíme výraz „Spiritum Domini“.[10] Ke komu se, podle citovaného textu, mají bratři vlastně modlit? Gramaticky se věc jeví poměrně jednoznačně, k Duchu Páně, takže k Duchu svatému. Nepůsobí snad podle Nového zákona vnitřní posvěcení člověka Duch svatý, Duch Kristův?[11] Bereme-li vážně výše zmíněné argumenty, pak František na tomto místě hovoří opravdu o Duchu svatém.[12] Spor vykladačů o to, zda se opravdu jedná o Ducha svatého, může pramenit i z určitého podceňování Františkových teologických znalostí. On se velmi důsledně držel toho, že všechna Boží díla navenek jsou společná celé Trojici, ale zároveň jemně naznačuje přivlastnění díla jedné z jejích osob.

                        „Duch Páně však žádá, abychom své tělo umrtvovali, příliš si ho necenili, ... ; naopak se snaží dosáhnout pokoru a trpělivost, čistou prostotu a pravý pokoj ducha a nade vše touží po bázni Boží, Boží moudrosti a božské lásce Otce, Syna a Ducha svatého."[13]

            Český překlad nyní užívá velkých počátečních písmen, a tak naznačuje, že se jedná o působení Ducha svatého.[14] Zdá se téměř jisté, že tento text Nepotvrzené řehole a předešlá citace z Potvrzené řehole představují příbuzná místa Františkových spisů, protože se hovoří o tom, po čem máme nade vše toužit, takže v obou případech by výraz Duch Páně měl mít stejný význam. Bázeň Boží naráží na moc Boha Otce, Boží moudrost ukazuje na osobu Syna, konečně láska vytvářející společenství svatých a spodobující stále dokonaleji s trojjediným Bohem evidentně přísluší Duchu svatému. František velmi dobře věděl, že každé Boží dílo navenek působí všechny osoby Trojice společně. Proto zmiňuje celou Trojici, nicméně v tomto kontextu rovněž naznačuje, které z osob Trojice máme toto vnitřní posvěcující působení přivlastňovat: Je to jednoznačně osoba Ducha svatého. Konec konců touha po něčem a láska jsou přece příbuzné. Duch Páně v nás touží nebo působí tuto touhu po bázni, moudrosti a lásce. Uvedený příklad navíc jasně dokládá, že svatý František rozhodně nebyl žádný teologický „analfabet“ a že dokázal přesně a velmi krásně spojovat tajemství trojjediného Boha s každodenní praxí křesťanského života.

            Tělem není míněna tolik hmotná stránka lidské existence, jako spíše zpupná mentalita, která se protiví působení Ducha Páně. Tato mentalita hříchu nedovoluje toužit po Boží bázni, Boží moudrosti a po lásce, a tak vylučuje pravou kontemplaci, opravdové bratrství a společenství. Život v kajícnosti tedy představuje cestu, která vede k stále dokonalejším podílu na společenství svatých. Duch svatý vzbuzuje v člověku pravé poznání a dává mu sílu bojovat s hříchem,[15] který rozbíjí harmonii společenství a brání tomu, aby v nás přebýval Ten, jenž působí v Kristově tajemném těle stejně jako srdce nebo duše v těle člověka, tedy skrytě sjednocuje a oživuje. Františkánská kajícnost není samoúčelná a rozhodně není sebepovýšením nad druhé, kteří k něčemu podobnému nemají dost sil.[16] To by bylo naprosto zvrácené. Jediný generální ministr řádu jakožto Duch bratrství je ve světě hříchu i Duchem pravé kajícnosti.

                        „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: ..."[17]

            Víme, že František uměl velmi diskrétně naznačit, že to či ono Boží působení je možno přivlastnit určité osobě jediné a zásadně nerozdílné Trojice. Jestliže pokání je vnímáno jako dar, pak za působením Trojice je třeba vidět zejména osobu Ducha svatého. On je opravdu Duchem pokání. Je však také Duchem svaté chudoby a pravé minority.

                        „Zda má Boží služebník Ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá, protože jeho vlastní já je vždy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, jak je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé."[18]

            František tu hovoří o nepřisvojování si duchovních dober, která v člověku působí Duch Páně, tedy Duch svatý. Tento duchovní rozměr chudoby je základním kritériem pro rozlišení, jestli v menším bratru přebývá a působí Duch svatý. Vazba mezi Duchem a svatou chudobou by nás neměla vůbec překvapovat. Vždyť v kom působil Duch více než v Ježíši z Nazareta, který se přece dobrovolně stal chudým proto, abychom nás tak mohl obohatit.[19] Duch v nás tedy působí vnitřní spodobení s Ježíšem Kristem, to platí obecně o následování, kázání, sebeobětování, pokoře a pochopitelně i chudobě.

            Duch bratrství, Generální ministr - Služebník řádu, Duch pravé kajícnosti a evangelní chudoby je rovněž Duchem pravé zbožnosti, která je principem pravé úcty k eucharistickému Kristu.[20] On je nevyhnutelně základním principem duchovního života, života v tom Duchu, který je věčným zosobněním totálního Božího sebedarování.

                        „Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává."[21]

            František sice hovoří o eucharistii, ovšem nedaroval sebe sama Kristus v síle věčného Ducha?[22] Existuje eucharistie bez epikleze? Rozhodně ne. Sebevydání a sebeobětování Ježíše z Nazareta není možno oddělovat od působení Ducha v něm. Žít duchovním životem tedy znamená: v dokonalé chudobě neponechat si v sobě nic ze sebe a učinit ze sebe dar, stejně jako ze sebe Bůh činí Dar v Duchu svatém. Spása je zbožštění - dokonalé spodobení člověka s Bohem. Jestliže Bůh se daruje naprosto - Ježíšovo lidské sebedarování na oltáři kříže je nejdokonalejší svátostí tohoto bezvýhradného Božího sebedarování - pak člověk se s Bohem může spodobit jedině tehdy, když udělá totéž, když dokáže ze sebe sama učinit dar totální lásky. To je také základní pravidlo zbožštění. Ježíš z Nazareta je vzorem, který v této věci máme napodobovat. Duch svatý je silou tohoto sebedarování, protože On je věčný Dar, osoba Dar.[23]

            Nyní je třeba se vrátit k tomu, že Duch sebedarování je i Duchem svaté chudoby. Jestliže si člověk neponechává nic, jestliže v sobě nebrání působení Ducha, potom se tak dokonale spodobuje s Bohem, že paradoxně darováním všeho získává mnohem víc. Stává se v chudobě pravým dědicem a vládcem Božího království.[24] Takovéto spojení a sjednocení v lásce, v Duchu s Bohem nemůže zůstat neplodné. Vždyť se jedná o skutečné zasnoubení Duchu svatému.

                        „Protože jste se z Božího vnuknutí staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce a zasnoubily se Duchu svatému tím, že jste si zvolily život podle dokonalosti svatého evangelia. ..."[25]

            Nejvyšším Králem je Bůh Otec, sestry svaté Kláry jsou označovány jako jeho dcery a jako snoubenky Ducha svatého. Proč? V pozadí je cítit mariánský aspekt řeholního zasvěcení, Maria totiž počala z Ducha svatého a stala se Matkou Boží, Matkou Kristovou. Hluboké vnitřní sjednocení s Tím, který je Osoba-Dar, vytváří prostor pro příchod jednorozeného Božího Syna do lidských srdcí a do tohoto světa. Duch svatý, který je sjednocující Láskou, uvádí člověka do podivuhodně intimního spojení s Otcem a Synem.

                        “A nade všemi muži a ženami, kteří tak budou jednat a vytrvají až do konce, spočine Duch Páně a učiní si u nich příbytek, budou dětmi nebeského Otce, jehož díla konají, a jsou nevěstami, bratry i matkami našeho Pána Ježíše Krista. Nevěstami jsme, je-li věrná duše skrze Ducha svatého zasnoubena s Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, činíme-li vůli jeho Otce v nebesích. Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor."[26]

            Duch svatý je tedy i Duchem spojení, sjednocení, lásky a pravé poslušnosti, která synovsky napodobuje Otce,[27] a tak jej světu spolu s Kristem zjevuje v síle Ducha. Takovýto duchovní život, život v Duchu je nesmírně plodný. Vždyť tyto plody nepomíjejí a jsou předchutí a závdavkem přicházející plnosti Božího království.

            Bohatství Františkovy zkušenosti s Duchem svatým se zdá být prakticky nevyčerpatelné. úchvatné je především to, jak assiský světec dokáže propojovat trinitární tajemství s každodenním křesťanským životem a ukazuje nám tak jeho úžasnou důstojnost a pravou nádheru, která uchvacuje a proměňuje srdce člověka. Duch svatý se tak pro nás stává zdrojem a studnicí pravé františkánské radosti, jíž bychom měli nakazit celý svět.

                        „Ó jak je ke cti, jak je svaté a vznešené, mít v nebi Otce! Ó jak je svaté, potěšitelné, krásné a milé mít v nebi Ženicha!"[28]

            František, když hovoří o Otci a Synu, obvykle nezapomíná zmiňovat zároveň i Ducha. Jestliže tak nyní zdánlivě nečiní a přitom jásavě hovoří o radosti, pak tato radost z Otce a Ženicha v nebi ukazuje na Toho, který umí zaplavit naše srdce tou radostí, jež je předzvěstí a předchutí definitivního oslavení. Duch svatý je nejen zdrojem františkánské radosti, On je i věčnou radostí Otce a Syna.

 

 

 

 

                                   Ctirad Václav Pospíšil OFM