Bini, Giacomo OFM

Všem našim bratřím,

mladým i starým, po celém světě spolu s námi povolaným následovat pokoru a chudobu

Ježíše Krista, pokoj vám a radost našeho Pána!

(Tento dopis generálního ministra a generálního definitoria františkánů je možno adresovat všem přátelům sv. Františka, sekulárním františkánům a zvláště pak sestrám františkánských kongregací, které  dobře vědí, co  pro ně  znamená služba starším sestrám. - Všichni známe generační problémy a učíme se chápat  důležité poselství starších bratří a sester pro dnešní svět. – Red.)

 

 

Další rok je za námi

Většinu svého času jsme strávili  vizitováním bratří po celém světě. Vizitování bratří bylo hlavním úkolem, který sv. František uložil ministrům, a my pevně věříme, že to, že jsme s vámi tam, kde jste, že s vámi sdílíme váš život a klademe před vás „priority“ řádu a zkušenosti jiných komunit, je nejúčinnější prostředek k vytváření vědomí univerzálního bratrství. Musíme pokračovat v této práci, aby náš instinktivní individualismus, nacionalismus a provincialismus byl postupně potlačen. …

 

 

 

 

 

Naše zhodnocení uplynulého roku

Když v červnu končil první rok naší služby, rozhodli jsme se zhodnotit naši zkušenost jako jednotlivých bratří i jako bratrského společenství Definitoria. Abychom pro to  získali prostor i čas, odjeli jsme do poustevny Montepaolo u Forli  na severovýchodě Itálie. Místní fraternita na sebe radostně vzala úlohu Marty, zatímco my jsme převzali roli Marie. Montepaolo je místo, kde skončil sv. Antonín, když přijel do Assisi na rohožkovou kapitulu jako neznámý, zmatený, cizí bratr. Zde měl spoustu času, aby se vyrovnal s tím, co se událo v jeho životě, aby se zeptal sám sebe: „Kdo jsem? Kam jdu? Jak je v tom všem přítomen Bůh?“ Tyto týdny a měsíce na Montepaolo byly jistě prozřetelnostní, neboť když se Antonín vracel dolů z hory, jeho tvář zářila a celý planul Radostnou zprávou, s níž byl poslán k chudým.

Kladli jsme si stejné otázky – ovšem za méně dramatických okolností: „Co pro mne znamená tato nová situace? Dává mi možnost být sám sebou? Vyrostl jsem, a mohu růst jakožto učedník evangelia a františkán? Stali jsme se bratrským společenstvím, nebo jsme pouze seskupením individuí?“ Tyto otázky jsme upřímně sdíleli v duchu modlitby a rozjímání Písma, v tomto sdílení se náš smysl pro Boží záměry projasnil a naše vděčnost se stala upřímnější. Jednou věcí, kterou jsme si uvědomili a rozhodli se vám napsat v našem listu k svátku sv. Františka, je začínající pocit vykořeněnosti, dezorientace a osamocení, který jsme zakusili v naší nové situaci. Vedlo nás to k tomu, že jsme začali přemýšlet o osamocení a izolaci, kterou jsme občas viděli mezi bratry za  nejrůznějších okolností, a o tom, jak bychom ji mohli (spolu s vámi) předejít nebo alespoň zmírnit její tvrdost. Přemýšleli jsme o osamocení, které mohou prožívat bratři, kteří opustili domov a rodinu pro službu evangeliu v dalekých zemích. Přemýšleli jsme o osamocení ministrů, kteří na sebe vzali službu autority v provinciích a fraternitách a jejichž úsilí naráží na neporozumění; o našich bratrech, jejichž životy byly zmařeny tvrdými a panovačnými představenými; o těch, jejichž dary nebyly nikdy rozpoznány, a kteří přesto tiše slouží; o těch, kteří sešli nemocí nebo bojem se závislostmi; o těch, kteří vidí, jak je bořeno to, co dlouho stavěli. Mysleli jsme na bolesti a izolaci bratří, kteří v odpověď na opakované výzvy řádu založili komunity mezi lidmi na okraji společnosti jen proto, aby zjistili, že jsou sami odsunuti na okraj provincie; nebo na bratry, kteří se zasvětili tradičnímu apoštolátu a jsou odloženi jako zastaralé krámy, které se nehodí do „moderní“ provincie; nebo na mladé bratry, jejichž entusiasmus byl cynicky potlačen bratry, kteří sami ztratili radost a nesnesou ji na druhých.

Bratři, nikdy neberme radost svým bratřím, neboť tak bychom ničili, co Pán staví skrze svaté bratry našeho řádu, a uvalili bychom na sebe Františkovo prokletí. Ale musí být řečeno i toto: I kdybychom všichni Menší bratři byli dokonalí a všichni tak ohleduplní jeden k druhému, že bychom nikdy nechtěli způsobit úmyslně bolest, ale naopak hojit všechny rány, přesto zůstane v našem životě osamocení a bolest srdce. Jsou totiž nedílnou součástí dynamiky růstu, od mládí k dospělosti a od dospělosti ke stáří. Ztrácíme, abychom nalezli, a v tomto procesu se můžeme cítit „bez domova a bez lásky“. Můžeme na to reagovat tím, že se vrhneme po hlavě do hledání náhražek (aktivity, projekty, potřeby, osoby), nebo si uvědomíme tento hlad srdce, „spřátelíme“ se s ním a integrujeme ho do podstaty našeho františkánského povolání. Velkolepé dobrodružství života pro Krista a pro bratry má v sobě neutichající bolest: Pán nás chce stále více pro sebe.

Někteří bratři letí přímo jako šíp do srdce Ježíšova; většina z nás se vlečeme v pohodlné průměrnosti. Tato myšlenka nás vede k tomu, abychom přemýšleli o hodnotě vzoru, o bratrech, které jsme znali a kteří nás inspirovali. Většinou byli staří, ale jejich služba bratřím byla velmi cenná, tak důležitá, jako služba generálních definitorů nebo generálních ministrů. Učí nás, co je podstatné. Proto jsme se rozhodli v druhé části našeho dopisu pojednat o životě a službě starších bratří.

 

 

Dar starších bratří

Mluvili jsme o osamocení a izolaci; stáří často přináší obojí. Mohou zde být tělesná postižení postupné nepohyblivosti nebo poruchy paměti a smyslů, ale většinou se mnohem hůře nese odmítavý postoj společnosti.  Když zestárneš, už nejsi „produktivní“ a jako zchátralou věc tě odloží na hromadu odpadků: jsou žádány jen nejnovější technické modely. A my bratři můžeme bezděčně přejímat toto myšlení společnosti. Pleteme si „know-how“  s moudrostí a automaticky považujeme názory starších bratří za zastaralé. Ohromný pokrok je dnes dělán ve snaze o prodloužení pozemského života – co však děláme pro zkvalitnění přidaných let, aby se mohly vůbec počítat?

Nemusíme se zaprodávat mentalitě, která odsouvá staré lidi na okraj. Potřebujeme vás, naše starší bratry, v centru našeho života a svědectví. A chceme s vámi sdílet ty oblasti, v kterých, jak věříme, je vaše služba nezastupitelná.

Vy jste naší řádovou pamětí a strážci našeho charismatu. Všechno, co jsme, jsme přijali od vás: všechny hodnoty a modely bratrství. Vy jste to byli, kdo nás učili lásce k našemu františkánskému způsobu života. Během svého života jsme zažili mnoho změn, zvláště po II. vatikánském koncilu. Možná, že jsme po vás chtěli příliš. Přitom jste tyto změny přijali pokorně a klidně, i tehdy, když jste  cítili, že prováděné změny jsou nepřijatelné a zcestné. Dnes jsou naše fraternity stále  obohacovány vaší tichou a věrnou přítomností, zároveň vstřícnou i rozvážnou. I tehdy, když vašich schopností ubývá, vaše dobrá vůle je evidentní a vysoce hodnocena.

Vaše bohatství nashromážděné moudrosti a zkušenosti je neocenitelné. Pomůže nám vyvarovat se ukvapených a povrchních rozhodnutí. Učiní nás méně náchylnými k polovičatým improvizacím, které jsou v rozporu s naším pravým charismatem. Umožňujete nám vidět život jako cestu se smyslem a tvarem. Ve vašich životech se stává viditelnou nejzazší pravda věcí.  Vy jste přežili bouře a nesli tíhu dne, a získali jste smysl pro to, co je podstatné. Roky vám daly schopnost  rozlišovat mezi tím, co je důležité a tím, co je druhořadé, a hluboký úsudek a prozíravost. S věkem vyjde najevo vztažný bod, ke kterému člověk upnul svůj život, stane se zjevným, do koho vložil svou naději.

Jste povoláni k tomu, abyste se stali živými svědky toho, co je podstatné: svědky hluboké a stále nové zkušenosti s živým Bohem, která harmonizuje všechny etapy a události celého života. Tady máte důležité poselství pro dnešní lidi, jejichž životy jsou tak rozdrobené a nesourodé: vy, kteří jste byli pozváni k jednotě s Bohem, stali jste se posly pokoje a sjednocení.

Vaším specifickým úkolem je nést svědectví naděje: „Nebojte se toho, čeho se bojí oni, a nedejte se zneklidnit, ale mějte ve svém srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu. Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Petr 3,14-15). Zdůvodnit vaši naději znamená nabídnout solidní základ pro evangelní naději tím, že je založena na víře: „Pán praví: víra, kterou miluji, je naděje“ (Ch. Peguy), znamená objevit a ukázat znamení novosti, přítomné ve světě a v našich životech.

Abychom viděli tento nový život, toto království, které je již mezi námi, musíme pozvednout oči k cíli, který na nás čeká, musíme na všechno hledět z perspektivy konečného setkání. Ve stáří se člověk stává schopným k takové otevřené a dynamické syntéze.

Být svědkem naděje v pokročilém věku v sobě zahrnuje schopnost vytvořit most mezi tímto a příštím životem, aniž by je člověk stavěl proti sobě, aniž by se jednomu z nich odcizil. Znamená to žít ve tvořivém napětí mezi „již“ a „ještě ne“ tak, že vzdálenost mezi nimi je naplněna aktivní nadějí, neboť „Otec je se mnou“ ((Jan 16,32). Dokonce i obtíže a osamocení, když přijdou, budou naplněny „společností“ Slova, Chleba, mnohotvaré a věrné přítomnosti Boha.

Další prorocké poslání, které je vám, našim seniorům, svěřeno, je vrátit lásce svěžest nezaslouženého daru a odpovědět na lásku celým bytím. Váš život vstoupil do období pokoje a vaše láska se již nevyjadřuje přemírou aktivity, ale spíše prostým a klidným přijetím. Její podstatou je „více být než dělat“. Naučili jste se, co znamená nechat se milovat, a vaší odpovědí na lásku je tiché nabídnutí vlastního života, který se plně stal darem. Nyní máte více času – mnohem více času! – pro dávání, milování, a můžete objevit „prostě  v tom, že jste milováni a milujete, dostatečné zaměstnání“ (M. Delbert).

 

 

Stáří ve světle evangelia

Mnozí z vás se učí přijmout a obejmout toto období života s jeho nedobrovolnými nedostatky, slabostí a omezeními, aby z něj udělali další období růstu, období tiché, ale výmluvné vyrovnanosti, intenzivního dialogu s Bohem a druhými.

Žít závěrečné roky života ve světle evangelia znamená žít je podle Božího Slova, které volá: „Pouze na Bohu záleží: jen v Bohu můžeme stavět svoji pravou identitu, která přesahuje do věčnosti.“ Neschopnost činnosti a v mnohých případech odsunutí na okraj nesmí vést k zatrpklosti nebo pohrdání životem či světem, ale má nás spíše povzbudit k většímu úsilí o osvobození a plnost života.

Přesvědčení, že stáří má být prosyceno evangeliem, bude vyjádřeno zajištěním formace a doprovázení bratří, kteří se blíží tomuto stadiu života. Tato formace má uschopnit staršího bratra přečíst znovu svůj vlastní životní příběh a smířit se v něm se vším, příjemným i hořkým, takže ho bude schopen předložit před Otce milosrdenství. Často to totiž bývá tak, že mnohé vnitřní napětí, smutek, cynismus a nedostatek sebeocenění má svůj původ v nevyřešených a neusmířených epizodách  z minulosti.

Formace v tomto období života bude také vyžadovat vstup do hlubšího dialogu s Bohem, zvláště skrze Lectio divina. Kolik našich bratří znovuobjevilo ve stáří hodnotu Božího slova jakožto osobního setkání se svým Pánem! Budeme-li v tom horliví,  pomůže nám to přijmout s vírou postupnou ztrátu tvůrčí schopnosti a znovu vyslovit „ano“ k úplnému obětování se Bohu, které je ozvěnou a naplněním onoho „ano“, které jsme poprvé vyslovili před mnoha lety v den naší profese.

 

 

Paměť a proroctví

Absence starších bratří v našich komunitách by byla nedocenitelnou ztrátou pro naše mladší bratry, neboť by vedla ke ztrátě smyslu pro čas a pravého směru a významu života. Proroctví potřebuje paměť (a naopak), a životadárnou spojnicí mezi nimi je dialog. Je nezbytné naučit se „plýtvat časem“ v naslouchání starším bratřím. Služba naslouchání není vždy lehká ani vždy dost oceněná. Nakolik je ale autentickým vyjádřením lásky a společenství, přemosťuje propasti mezi generacemi, vytváří harmonii mezi rozdílnými etapami života a zmenšuje napětí mezi ideálem a skutečností. Naslouchání může být často méně uspokojující než pastorace, ale výmluva na efekt (který je často sporný) by nikdy neměla sloužit k vyhýbání se přátelství a družnosti, vytvářející pravé bratrské společenství, kterého se starší bratři  účastní a v kterém se cítí jako doma.

Slova stařičkého Simeona držícího v náručí slíbeného Mesiáše nás napadají, když mluvíme o závěrečných rocích života bratří: kéž mohou též vždy „být propuštěni v pokoji“. Jako Simeon  držíme každý den v rukou Pána, který se nám dává v Eucharistii. Na konci budou role vyměněny: odevzdáme se mu, aby nás vedl za ruku k Otci.

Také svatá Klára podává v posledních okamžicích svého života důkaz pokojného františkánského umírání: „Jdi beze strachu, má duše, neboť máš dobrý doprovod na cestu. Jdi, neboť ten, který tě stvořil, tě také posvětil, a jako matka své dítě, tak tě i on chránil a miloval něžnou láskou... Buď veleben, Pane, že jsi  mne stvořil“ (Celano: Život sv. Kláry 46).

Rok 1999 byl OSN prohlášen „Rokem stáří“. To nabízí každému z nás a všem našim fraternitám možnost vyjádřit svou vděčnost a svůj cit našim bratřím, kteří dosáhli tohoto vznešeného stavu. Na ně a na všechny z vás svoláváme Boží požehnání. Ať svatý František nám pomůže být pravými „bratry“.

„A buďte požehnáni od Pána, jestli konáte tyto věci, a buď Pán s vámi po všechny věky. Amen!“ (Ep.Ord 49).

Podepsáni všichni generální definitoři a generální ministr Giacomo Bini OFM.

Z angličtiny přeložil br. Jiří Pechar OFM