Baroková, Terezie

Odvážné smíření

František s bratry chodíval po okolních městech a vesnicích, rozmlouval s lidmi, naslouchal jejich starostem, radil jim a často s nimi pracoval na polích nebo vinicích.

Jednou procházel městem Gubbio. Už se všemi porozprávěli a chtěli vyjít za hradby, ale zastavil je křik:

„Františku, jste ozbrojeni?“ volal na ně Antonín Giovannini, který bydlel nedaleko Jižní brány.

„A proč?“ zeptal se pobaveně František. „My, kteří nechceme nic vlastnit, bychom měli mít zbraně? Co tě to napadlo, Antoníne?“

„Ty asi nevíš o té bestii z lesa za Jižní bránou,“ rozkládal rukama Antonín.

František ho chlácholil: „Všichni jsme Boží tvorové, Antoníne.“

„Říkáš Boží tvorové?“ rozčílil se Antonín. „Z každého domu už zmizeli králíci, slepice,  dokonce také ovce a kozy. A kdyby jen to! Nemáme kde pást, protože za Jižní bránu se nedá jít ani na krok. Na stromech hnije ovoce a na polích obilí. O vinici ani nemluvím. Včera se tam vypravilo pět silných mužů ozbrojených až po zuby, že aspoň posbírají hrozny. Vrátili se jen čtyři a s prázdnýma rukama. Před týdnem tam zase vyběhly děti,“ pokračoval Antonín jedním dechem, „a z malého Lukáše zůstaly jen roztrhané šaty. Ani pohřbít nebylo co.“

Mezitím se seběhli lidé a každý k tomu chtěl něco dodat. Byly slyšet výkřiky:

„To byl můj syn!“

„Mně ta bestie zabila muže!“

„My můžeme jít po žebrotě, i když kousek za hradbami máme vinici plnou hroznů.“

„Ticho,“ požádal je František. „A konečně mi řekněte, o kom to mluvíte! Kdo vám tak škodí?“

„Ty nevíš?“ nechtěli věřit obyvatelé Gubbia. „Přece o vlkovi. Je zuřivý jako tygr. A kdybys viděl jeho zuby!“

„Kde ho můžu potkat?“ obrátil se František na Antonína.

„Stačí vyjít kousek za hradby a hned přiběhne. Všichni říkají, že ho viděli přicházet z lesa přesně naproti Jižní bráně.“

„Půjdu za ním,“ rozhodl se František.

„Zbláznil ses? Na místě tě roztrhá!“ varovali ho, ale František už mířil k bráně. Šel a v duchu se modlil. Kousek za ním kráčeli obyvatelé Gubbia.

Když došli za bránu, z lesa skutečně vyběhl vlk a zamířil k Františkovi, který mu byl nejblíže. Někteří se rozběhli zpět za hradby, většina však zdálky pozorovala, co se bude dít.

František pokojně  vyčkal, až se vlk přiblíží, a udělal nad ním kříž. Vlk se na něho díval, jako by se právě probudil z hlubokého spánku.

František šel k němu: „Bratře vlku, chci ti něco říci. Ubližoval jsi zvířatům v tomto městě, a to je velmi zlé. Dokonce jsi také zabil lidi, a za to zasluhuješ velký trest. Ale Bůh i lidé ti odpustí, když se polepšíš. Já vím, žes to dělal z hladu,“ s pochopením řekl vlkovi.

 „Ale tak to dál nejde. Uděláme dohodu. Lidé ti budou dávat jídlo, abys neměl hlad, a ty jim už nikdy nebudeš ubližovat, ano? Bude mezi vámi pokoj a bude se lépe žít tobě i jim. Souhlasíš?“

Vlk přátelsky pokýval hlavou a položil přední tlapku do Františkových rukou.

Potom se odebrali k lidem a František jim řekl: „Náš přítel vlk chce, abyste uzavřeli vzájemnou dohodu. Vy mu budete dávat jíst a on nebude nikomu ubližovat. Co říkáte?“

„Jen jestli to vydrží,“ ozvaly se pochybovačné hlasy.

 Někteří se však rozběhli domů a přinesli maso a kosti. Vlk se do toho pustil a když se nasytil, pokojně se vrátil do lesa.

„Stal se zázrak! To nemůže dokázat obyčejný člověk! prohlíželi si  Františka a uctivě se ho

dotýkali.

František je vyzval, aby se utišili: „Bratři a sestry, to jsem neučinil já, ale sám Bůh, který pro vás vždycky chce jen dobro. On si přeje, abychom žili v lásce a pokoji, a také nám v tom pomáhá. Viděli jste to na vlastní oči. Žijte proto ve vzájemném přátelství, a Bůh vám bude žehnat. I já vás žehnám ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého a přeji vám, abyste vždycky žili v jeho pokoji.“

Pak zavolal bratry a pokračovali v cestě k lesu.

Od té doby už obyvatelé Gubbia Jižní bránu nezavírali. Vlk vcházel branou do města, nasytil se a pokojně odcházel. Brzy se s ním všichni spřátelili, především děti. Hladily ho, krmily a hrály si s ním.

Tak to šlo několik roků, dokud vlk neuhynul stářím.

(pokračování)