Duch pokory, bratrství a pravé radosti podle svatého Antonína z Padovy

Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Když pročítáme tři svazky kritického vydání Antonínových kázání,[1] musíme si jasně uvědomit, že se nejedná o teologické traktáty a že adresáti těchto Sermones byli především prostí lidé a Antonínovi spolubratři, kteří užívali těchto předloh ke svým vlastním promluvám. Jednotlivá kázání byla ovšem mnohem delší než na jaká jsme běžně zvyklí dnes. Antonín si v prologu každého sermonu vybere z evangelního čtení většinou čtyři témata, která pak rozvede ve čtyřech dílčích kázáních,[2] do nichž vždy zapracuje motivy z dalších čtení a z liturgických textů.[3] Antonínův spolubratr, který měl dílo k dispozici, si tedy mohl vybrat ze čtyř až pěti předloh na tu kterou neděli nebo na ten který svátek. Navíc je třeba poznamenat, že v jedné ze čtyř dílčích promluv se Evangelní doktor obvykle obrací na řeholníky, pastýře Božího lidu, vysoké preláty a jeho kritika bývá nesmlouvavá až zdrcující. Takováto ostře káravá kázání se kvůli možnému pohoršení zásadně nepřednášela před veškerým Božím lidem, ale pouze a výhradně před těmi, kdo byli napomínáni.

            Antonín se nejprve snažil o to, aby posluchače zaujal a aby je pak přivedl na správnou cestu života podle Božích přikázání.[4]  Nesmíme se proto divit, že se nám autor Sermones jeví spíše jako velmi dobrý moralista a podle dnešní terminologie i jako vynikající pastoralista než jako filozof nebo spekulativní teolog.[5] Antonínova kázání jasně dokládají, že jejich autor byl opravdu mužem praxe, mužem obrácení, mužem pokání. Z dobových zpráv víme, že Antonínovo veřejné působení mělo naprosto nebývalý účinek. Tajemství jeho úspěchu však nezáviselo pouze na výše zmíněné kazatelské metodě, ale také a zřejmě především na mimořádných projevech Ducha. Proto se nebudeme zabývat pouze jeho spisy, ale musíme se zamyslet i nad jeho životem, o němž nám podávají zprávu četné životopisy.

            Velmi záhy po smrti světce, asi v roce 1232, byla sepsána Vita prima (První životopis) jinak nazývaná také Assidua,[6] brzy potom, asi v roce 1235, následovala Vita secunda[7] (Druhý životopis). Dále je třeba připomenout  dvě legendy ze třináctého století, tedy Dialogus de gestis beati Antonii (1245-6) (Rozprava o skutcích svtatého Antonína) a legendu s titulem Benignitas (1280).[8]

            Podle toho, co dosvědčují první životopisy, se zdá, že afektivní stránka Antonínovy osobnosti byla více než ohnivá, což s sebou nese mnoho výhod, protože takový člověk se velice snadno nadchne a bezvýhradně vrhne do díla, ale na druhou stranu to také znamená, že skutečné sebezvládnutí muselo Antonína stát velmi mnoho sil. Víme, že ve čtrnáctém a patnáctém roce života musel Antonín velmi urputně bojovat, aby zvládl vlastní tělo, které se, alespoň podle autora prvního životopisu, ozývalo silněji než je obvyklé.[9] Krize, jejíž detaily leží za horizontem zájmů pisatele legendy, nachází svoje rozuzlení ve vstupu mezi augustiniánské kanovníky. Antonín se tedy rozhodl velmi radikálně a otevřel se tomu Duchu, v němž Kristus přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu.[10]

            Probíráme-li se výše zmíněnými legendami, zjistíme, že Duch svatý Antonína rozplameňoval touhou po mučednictví, což se zcela zřetelně projevilo, když uslyšel o svatém Berardovi a jeho druzích a o tom, jak slavně vydali Kristu svědectví krve.[11] Tato touha však měla podle Božího úradku dojít naplnění neobvyklou cestou,[12] podobně jako se to stalo se svatým Františkem. Antonín se Božím řízením dostal do Itálie a po několik let žil v ústraní. Jeho první oslnivé kazatelské vystoupení se odehrálo na příkaz představeného, který mu řekl: >>Mluv, jak ti to Duch vnuká<<.[13] Svatopisci pak relativně často hovoří o tom, že kazatel Antonín svou horlivostí pro Hospodina a ohnivostí svého projevu připomínal proroka Eliáše,[14] že jeho jazyk byl nástrojem Ducha svatého[15] a perem Ducha svatého,[16] že působení Ducha svatého z něj učinilo skutečnou archu Starého i Nového zákona.[17] Dozvídáme se dokonce o zázračném projevu Ducha svatého, jež se odehrálo v Římě, když světec promlouval k zástupu poutníků z mnoha rozličných zemí světa a přitom hovořil zároveň v mnoha jazycích, které neznal a předtím nestudoval.[18] Nemá zřejmě význam připomínat nesčetné zázraky, které skrze Antonína Hospodin vykonal a podnes koná. I to jsou bezesporu projevy moci a Ducha, obdobné těm, jimiž se prokazovali Apoštolové při hlásání evangelia.[19]

            Sám Antonín označuje Ducha svatého jako Harfistu, který rozeznívá struny kazatelova srdce a zároveň je Rukou Páně, jež pracuje spolu s kazatelem.[20] Můžeme tedy říci, že Duch svatý jakoby počíná svým uměním v srdci kazatele slovo a dává mu působnost a pravou sílu. Když Antonín hovoří o seslání Ducha svatého na Apoštoly o Letnicích v Jeruzalémě, podtrhne skutečnost, že ohnivé jazyky symbolizují nejen působení Ducha, ale i Jeho úzkou vazbu se Slovem, s Kristem.[21] Působení Ducha v srdci učedníka je tedy nevyhnutelně vždy spojeno s napodobováním, následováním Ježíše z Nazareta. Antonín skutečně následoval velmi úzce nazaretského Hlasatele Božího království. Vždyť Ježíš byl ukřižován především za to, co hlásal. Zvěstovat evangelium znamená jít s Kristem na smrt, a Antonín se svou nebojácností[22] před mocnými tohoto světa a před agresivními skupinami bludařů zejména v jižní Francii ustavičně vystavoval nebezpečí života. Tato odvaha poukazuje na touhu po mučednictví a jejím původcem je tentýž Duch, který působil v Kristu. Když Antonín uposlechne Boží vnuknutí, když ve svém srdci nechá znít hudbu božského Harfisty, dá tím prostor k tomu, aby se navenek projevilo nejen Boží slovo, ale také aby Boží Ruka začala působit podivuhodným způsobem. Dalším rozměrem prostoru, který Antonín otevřel působení Ducha, je naprostá svoboda tváří v tvář chválám a pochlebování.[23]

            Duch svatý je však především Novým Zákonem evangelia, protože byl darován Apoštolům o Letnicích, tedy v onom dni po Velikonocích, kdy si lidé židé připomínali dar Zákona na Sinaji.[24] Názorně pak Antonín přiblíží toto tajemství svým posluchačům pomocí alegorického výkladu čísla padesát, protože Duch svatý byl seslán padesát dnů po Velikonocích. Padesát je pět krát deset, číslo pět znamená lidské smysly a číslo deset přikázání desatera. Jestliže naše smysly budou proniknuty zachováváním desatera, pak i my zažijeme dar Nového Zákona, seslání Ducha.[25] Antonínovi zároveň neunikne, že první Petrovo kázání vyzývá k pokání, obrácení a k přijetí víry v Ježíše Krista. Proto také kazatel, který hovoří pod vlivem Ducha, musí hlásat především to, co hlásal Kristus a Apoštolové:

                        „... Apoštolové, kteří zářili jako zlato sedmitvárné milosti, sršeli jiskrami kázání a ty zapalovaly jejich posluchače tak, že všichni démoni se obraceli na panický útěk."[26]

            Apoštolské kázání je obrazně popsáno jako předávání Ducha svatého, který je jakoby Boží Mocí a Božím Ohněm. Sedmitvará milost je odkazem na sedm darů - projevů přítomnosti Ducha svatého v srdci člověka. Kazatelské slovo má zapalovat posluchače a předávat nevýslovný dar Ducha. Tento Duch pak obnovuje v člověku Boží obraz, spodobuje jej s Kristem, který je dokonalým obrazem neviditelného Boha.[27]

                        „Šestého dne Bůh řekl: >>Učiňme člověka k našemu obrazu a k naší podobě>>. Šestý článek vyznání víry hovoří o seslání Ducha svatého, a tak se v člověku obnovuje poškozený a zhanobený Boží obraz tím, že je mu vdechnut Duch svatý: >>vdechnul do tváře člověka dech života>>.[28]

            Jestliže v nás přebývá tentýž Duch jako v Kristu, stáváme se mu skutečně podobní. Ale co tento Boží Oheň v srdci působí, jakým způsobem nás činí >>kristoformními<

                        „Všimni si, že oheň působí čtverým způsobem: spaluje, očišťuje, zahřívá a osvěcuje. Stejným způsobem Duch svatý spaluje hříchy, očišťuje srdce, zahání jeho chlad a osvěcuje mysl."[29]

            Takto vnitřně proměněni Duchem, jehož předávají kazatelé, mají všichni učedníci hovořit novými jazyky, a tak hlásat Krista.

                        „Kdo je naplněm Duchem svatým, hovoří různými jazyky. Tyto jazyky jsou rozličné způsoby, jak máme Kristu vydávat svědectví, jsou to pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky hovoříme, když druhým ukazujeme tyto ctnosti v našem každodenním životě."[30]

            Působení Ducha se nedá oddělovat od života v pokoře, chudobě, trpělivosti a poslušnosti. Pořadí ctností je typicky františkánské. Navíc slovo >>svědectví<< ukazuje na to, že realizace těchto ctností představuje vlatně nekrvavé mučednictví. Vždyť slovo >>martyr<< znamená jak svědka, tak mučedníka. Antonínova slova prozrazují i to, že bratři a sestry svatého Františka mají světu kázat víc příkladem než slovem. Takový příklad je totiž >>slovem<< z masa a kostí, obdobně jako Boží Slovo, které se stalo tělem.[31] Duch svatý je tedy v našem srdci Duchem pokory, Duchem chudoby, Duchem trpělivosti, Duchem poslušnosti. A je třeba dodat, že kde jsou tyto ctnosti, tam je i bratrství, kde nejsou, tam není vzájemná láska, a společenství umírá.

                        „Vzpomeň, že zmatení jazyků se událo při stavbě babylónské věže kvůli pýše, protože pýcha rozděluje a ničí jednotu, zatímco pokora spojuje a sjednocuje."[32]

            Pokora sjednocuje a principem jednoty Kristova tajemného těla, církve, každého bratrského společenství, je přece Duch svatý. Kdo je tedy vpravdě pokorný, dokládá tím přítomnost Ducha svatého ve svém srdci a buduje církev jako skutečnou svátost jednoty nejen celého lidského rodu, ale i všeho stvoření. Kdo chce být skutečným bratrem všech tvorů jako František, musí být opravdu menší. Jelikož pokora je působena Duchem svatým, je tento Duch i pravým generálním ministrem Řádu menších bratří, jak říká náš zakladatel.

            Praktická a morální pneumatologie svatého Antonína ovšem není nějakým suchým moralizováním. Jestliže Duch svatý je Umělcem a zároveň i principem všech evangelních ctností v člověku, pak je třeba uzavřít, že křesťanská morálka je skutečným uměním života. Velmi často neexistuje přesný návod, jak řešit tu nebo onu situaci. Pak je třeba, abychom se nechali vést Umělcem, který nás formuje do stále dokonalejší podoby s Kristem. Tento Umělec působící v našem srdci je ovšem také krásou a slastí, již zakouší svědomí jako předchuť definitivní odměny.

                        „V Trojici je nejvyšší původ všech věcí, dokonalá krása a svrchovaná blaženost. Nejvyšší původ - jak dokládá Augustin ve svém díle Pravé náboženství - je Bůh Otec, od něhož pochází všechno, i Syn a Duch svatý. Svrchovaná krása je Syn, tedy Otcova pravda, která není méně než Otec. Je to krása, již adorujeme spolu s Otcem a v Otci, krása, která je formou všech věcí stvořených a uspořádaných jediným Hospodinem. Svrchovaná blaženost a dokonalá dobrota je Duch svatý, který je Darem Otce i Syna. Stejně jako Otce i Syna máme uctívat tento Dar a máme v Něj také tak věřit."[33]

 

 

 

 

                                   Ctirad Václav Pospíšil OFM

                                               Nábřeží Přemyslovců 2

                                               772 00   Olomouc

                                               tel. 068/5233700



     [1]S.Antonii Patavini, Sermones dominicales et festivi I-III (Padova 1979) (curantibus Costa B., Luisetto I., Marangon P.). Cenově dostupnější je velmi dobrý jednosvazkový překlad: Sant\'Antonio di Padova, I Sermoni (Padova 1994) (tr. Tollardo G.). O teologii obsažené v tomto spisu: Poppi A. (A cura di), Le fonti e la teologia dei Sermoni Antoniani (Padova 1982).

     [2]Srv. J. G. Bougerol, „La struttura del >>Sermo<< Antoniano", in A. Poppi, Le fonti e la teologia dei sermoni Antoniani (Padova 1982) 93 - 108.

     [3]„Vzpomeň si, že vůz má čtyři kola, a tak se v těchto kázáních prolínají čtyři věci, tedy nedělní evangelium, čtení ze Starého zákona, vstupní mešní antifóny a konečně nedělní perikopa z listů." Antonín, Ser. Dom., Prol. 5, in Sm I, 3.

     [4]„Abychom vyloučili, že Boží slovo by někoho nudilo a že by tak v někom vzbuzovalo odpor, což by nebylo ve prospěch duší, před každé kázání jsme zařadili vlastní úvod (prolog) a tu a tam jsme v kázáních využili popisů věcí a zvířat, rozborů různých jmen a slov, a to všechno pak interpretujeme v morálním smyslu." Antonín, Serm. Dom., Prol. 5, in Sm I, 4.

     [5]„... podle mého soudu, je Antonín především morální teolog a pastoralista, který bere neustále ohled na to, jak vypadal každodenní život v jeho době ..." R. Moretti, „L\'azione interiore dello Spirito santo nei >>Sermones<< di S. Antonio di Padova", in A. Poppi, Le fonti e la teologia dei sermoni Antoniani (Padova 1982) 633 - 649 (634).

     [6]Kritické vydání s velmi podrobným komentářem: V. Gamboso (a cura di), Vita prima  - Assidua (Padova 1981).

            Český překlad J. Urban (překlad a pozn.), Legenda první čili Nejstarší život (Praha 1931).

     [7]Kritické vydání s velmi podrobným komentářem V. Gamboso (a cura di), Officio ritmico e Vita secunda (Padova 1985).

     [8]Kritické vydání s velmi podrobným komentářem V. Gamboso (a cura di), Vita del <> e <> (Padova 1986).

     [9]„... praeter solitum ..." Vita prima, 3,2-5.

     [10]Srv. Žd 9,14.

     [11]Srv. Assidua, 5, 11.

     [12]Srv. Dialogus, 4, 3.

     [13]Srv. Assidua, 8, 4.

     [14]Srv. Benignitas, 11,6. 8.

     [15]Srv. Benignitas, 21, 9.

     [16]Srv. Assidua, 8, 7.

     [17]Srv. Benignitas, 12, 1.

     [18]Srv. Benignitas, 17, 2.

     [19]Srv. 1 Kor 2,4.

     [20]Srv. Sm I, 532.

     [21]Srv. Sm I, 370 - 371.

     [22]„Kristus říká Já jsem pravda (Jn 14,4). Kdo káže pravdu, káže Krista; kdo pravdu v kázání zamlčuje, zapírá Krista. Pravda provokuje odpor, a proto někteří kazatelé, poněvadž mají strach z nenávisti lidí, si nedovolují říci to, co je třeba. Kdyby kazatelé hlásali pravdu tak, jak je a jak to opravdu vyžaduje Písmo svaté, upadli by, podle mého mínění, v nenávist od lidí tohoto světa a možná, že by se stali opravdovým znamením jako pronásledovaní. Bohužel mnozí kazatelé berou nezdravé lidské ohledy a bojí se odezvy. Pravda ovšem nesmí být nikdy opuštěna, byť bychom při tom riskovali pohoršení." Sm I, 364 - 365.

     [23]Srv. Benignitas, 11, 6 - 8.

     [24]Srv. Sm I, 369.

     [25]Srv. Sm I, 369.

     [26]Sm I, 368.

     [27]Srv. Kol 1,15.

     [28]Sm I, 12.

     [29]Sm I, 370.

     [30]Sm I, 409.

     [31]Srv. Jn 1,14.

     [32]Sm I, 370.

     [33]Sm I, 355.