Pro čtenáře, kteří (snad) se pohoršují nad (některými) dotazy/odpověďmi slovem/obrazem:

»Starozákonní Bible jiskří, pláče i hněvá se vtipem. Vtip není "něco k smíchu"; může to být i "něco k pláči"; není to "nadlehčení", nýbrž navýšení - převedení, ne-li přeskok do vyšší roviny; jde tu o rovinu skrytou nezasvěceným, ale tak, aby i nezasvěcení mohli pochopit něco z "dialektické svatosti", jež jediná je přiměřená Božímu vstupování do lidských duší... Znamená odstup od běžných, očekávaných nebo očekávatelných souvislostí, vybočení z "možností, které čekají". Vtip odhaluje prázdnotu prostoru, do níž přichází Pravda se svými výsostnými nároky; tato prázdnota odkrývá však i nenadálost, protičekanost plnosti, kterou si Pravda připravila a realizovala, té možnosti, o které ani Pravda "zprvu" nevěděla, dokud se nenaskytla. Tuto naskytlost Adonaj Izraele využil: "obrátil všechno na hlavu" a umožnil nevykalkulovatelnou pointu chvíle.

Ironie vtip vyostřuje. Slyšíš, jak se Pravda směje sobě samé, jak se Adonaj ukazuje "ze své slabší stránky", nebo spíš z té stránky, kterou nám náš rozum dešifruje jako slabou... Shledáváš v tomto "vypouklém světle", jak mizerný tvor je člověk... V ironii hovoří, štěká, sípá i prosí bolest, zranění: jestliže zraňuji druhé, zraňuji také sebe sama, to jest: odhaluji a zároveň prohlubuji vlastní rány. Ironik nestírá především ty druhé, v druhých stírá sebe. Ironik Bůh bičuje v bičování lidí sebe sama: neboť On zůstává odpovědný, když my jsme selhali...

Humor je uvolnění příliš utažených struktur... To, co bylo pevně konturované, objeví se v mžiku užaslého oka jako bachraté, rovná záda jako zkřivený hřbet,... líbezný zpěv vnímáš jako krákání. Chrám, vyzbrojený tolika sakrálně cennými předměty, odhaluje se jako špeluňka dobrá leda pro přebyt loupežníků...

Ale také naopak: To mrňavé, škaredé a samozřejmě odpuzující se v netypických vteřinách Božího zjevování zvedne k síle, kráse, chrabrosti a fantazii, hodné cherubů a serafů.

Nad celým stvořením se jako večerní, či spíše ranní zvonění nese a klene Boží smích...«