Baroková, Terezie

Gineprova štědrost

„Ginepro! Pořád přicházíš domů jen ve spodním prádle! Kdo to má s tebou vydržet! Víš dobře, že není lehké sehnat nové šaty, ale ty jsi nepolepšitelný!“  rozčiloval se Gineprův představený. „Ode dneška ti zakazuji darovat komukoliv svůj oděv!“

„Drahý otče,“ namítal Ginepro, „náš otec František často říká, že nemůže vidět člověka, který je chudobnější než on. On sám rozdal, co mohl. A co tedy mám dát těm ubohým bratrům, když nic jiného nemám?“

„Daruj jim, co chceš, ale  hábit ti zakazuji, a to velmi přísně, pod poslušností!“

„Zákaz ve jménu poslušnosti je velmi vážná věc,“ přemýšlel Ginepro druhý den cestou do Assisi. „Ten  neporuším za žádnou cenu.“

Jen si to předsevzal, potkal starce ve velmi roztrhaných šatech. Bylo mu ho líto.

„Pán Bůh dej zdraví,“ bodře pozdravil. „Vidím, že by bylo dobré, kdybys dostal nový oblek. Já bych ti daroval ten svůj, ale mám to zakázané pod poslušností. Ale kdybys mi ho sebral, nebránil bych se.“

Za chvíli Ginepro kráčel zpěv do Porciunkule, a zase bez šatů.

„Proč jsi porušil můj přísný zákaz?“ hněval se představený, jakmile Ginepra uviděl.

„Já jsem svůj oblek nedaroval,“ bránil se provinilec. „Ten chudák mi ho sám vzal!“

Bratři, kteří se seběhli, se dali do smíchu. Představený bezradně usoudil: „Gineprovi je zbytečné zakazovat rozdávat. On si vždy najde způsob, jak to udělat.“

 

 

 

 

Zážitky v Terni

Biskup v Terni pozval Františka do svého kostela, aby také tam nadchl lidi pro dobro, jak to dělal všude, kam přišel.

„Bratři,“ oslovil je František, „podívejte se kolem sebe. Ne jen povrchně, ale pozorně, a všude naleznete stopy našeho Stvořitele. Jakmile je objevíme, stačí už jen krok k tomu, abychom si našeho Pána také zamilovali.“

Pak vystoupil na kazatelnu sám biskup: „V posledním čase k nám Bůh hovoří skrze tohoto obyčejného, nevzdělaného a chudobného člověka. Činí to proto, aby nás přesvědčil, že každý člověk, učený nebo nevzdělaný, chudý nebo bohatý, může poznávat a chválit Boha.“

Františkovi se tato řeč velmi líbila a poděkoval biskupovi: „Dobře jste to řekl, že jsem obyčejný, nevzdělaný a chudý a že jen Boha je třeba chválit.

Cestou domů jel František na oslíkovi, protože byl po nemoci ještě slabý, a zpíval si:

Díky tobě, Pane, za všechno stvoření,

skrze něž nám dáváš spasení.

Díky ti vzdává na louce každý květ,

každý strom v lese, neboť jsi stvořil svět.

 

 

Chválíme tě za bratra naše slunce,

za jeho světlo, teplo, záření.

Chválíme tě za sestru naši lunu,

která nám dává tmy osvětlení.

 

 

Z vinice mu přišel v ústrety sedlák, který si ho pozorně prohlížel:  „Ty jsi František z Assisi?“

„Ano, to jsem já.“

„Chci ti říci, abys byl skutečně tak dobrý, jak se o tobě vypravuje. Lidé ti důvěřují a hodně od tebe očekávají,“ radil mu sedlák.

František hned slezl z osla, políbil mu nohy a řekl: „Děkuji ti, dobrý muži, za napomenutí. Opravdu se budu snažit být takový, jak mi radíš.“

Potom pokračoval v cestě a zpíval ještě hlasitěji a radostněji:

 

 

Nedej nám zabloudit na tmavých cestách žití,,

ale vždy sviť nám a k cíli přiveď nás.

Díky ti, Pane, za všechno stvoření. skrze něž nám dáváš spasení,

a po smrti nás k sobě přivedeš.

 

 

Před Porciunkulou František dohonil bratra Leonarda, který šel z pole. Celý den pracoval a protože slunce pořádně pálilo, byl velmi unavený a rozmrzelý. Pozdravili se, František se na něho mile usmál a pokračoval v cestě.

Leonard šel za ním a nespokojeně si pomyslel: „Moje rodina postavením a bohatstvím vysoko převyšuje Františkovu rodinu, a přece on si jede na oslovi a já musím za ním šlapat jako nějaký sluha.“

Za chvilku František slezl z osla a obrátil se na Leonarda: „Promiň mi, neuvědomil jsem si, že ty jsi původem vznešenější než já. Sluší se proto, abys ty jel na oslovi a já šel pěšky.“

Do Leonarda jako když  udeří blesk z nebe: „Františku, jak víš, o čem jsem přemýšlel? Odpusť mi, jsem zlý, myslím jen na sebe a na své pohodlí. Ty jsi přece nemocný a slabý, mně ale nic není.“

František se na něho usmál, objal ho a pak oba pokračovali v cestě jako před tím.

(pokračování)