Slavík, Ivan

Cestování na místa tak řečená poutní má v sobě zvláštní kouzlo. Jednak děje se to za svátečního naladění duše a srdce, kdy člověk jako by ze sebe setřásl prach všedních dní a očišťoval se, připraven  k setkání – s kým a s čím? – o tom se ještě zmíním. Jednak cílem bývají to místa krásná – přírodní polohou a okolím, na lokalitách vyvýšených, které jako by vás zvaly už zdaleka; jednak na nich stávají stavby impozantní nebo pozoruhodné, jež stavěli Dienzenhoferové, Santiniové, Lugarové a další stavitelé.

Hájek není toho druhu. Leží v krajině ploché, v zemědělsky obdělané rovině a je kousek od Prahy, dvě hodiny pěší chůze. A v Praze je nějakých posvátných a krásných míst! Přece však jeho zakladatel Florian Dětřich Žďárský ze Žďáru, nedávný konvertita, měl v letech 1623-25 šťastnou ruku, když zvolil toto místo. Především v této rovné krajině beze stínu  dal vysázet háj jako oázu a v něm domek Panny Marie, loretánskou kapli,  nevystavil na obdiv, ale ukryl. A bylo to v čase válečném, na počátku třicetileté války. Vypovídá to něco o duchu doby, odlišné od podnikání našeho času: v letech, kdy válka požírala, jako vždy požírá, prostředky, a kdy šikovný podnikatel na ní může vydělat – za cenu ožebračení mnohých, vynaložil tento šlechtic nemalé náklady na věc  ekonomicky a finančně naprosto nerentabilní, aby získal pro sebe – a následně pro mnohé – zásluhy nevyčíslitelné a nezhodnotitelné hmotně, ale zakotvené, jak musel věřit, pevně v oblasti duchovní. Složil svou záležitost, ať už prosil či děkoval za cokoli, - naši záležitost - do rukou Matky Boží.

A jeho potomci tu založili ještě klášter, kde se františkáni po tři sta let modlili a kam putovala procesí z Prahy i z venkovského okolí. Pak bylo r. 1950 poutní místo znesvěceno a vystaveno chátrání, které nebylo napraveno dosud. (Kdo ví však, zda utrpení internovaných duchovních osob nebylo jen dalším posvěcováním Hájku!) V malém představovalo uzavření poutního místa úděl, který prožívala celá naše země: jako byla republika obehnána ostnatým drátem a oddělena od svobodného světa, tak  toto osamělé místo bylo utajeno za svou zdí, pochováno pod korunami stromů, nepřístupno za uzamčenou branou. Žil jsem celých čtyřicet  roků v nedalekém regionu, z doslechu jsem věděl o existenci místa kdysi proslaveného, ale pro vykonání zbožné pouti  zůstávalo pro mne donedávna uzamčeno.

Ale jako cenu má konat sem pouť dnes? Řeholníci tu nežijí, pravidelné služby Boží se to nekonají, ani procesí sem příliš nesměřují, stavby kdysi posvátné poznamenal zub času a nešetrná ruka člověka. Peníze na důkladnou rekonstrukci chybějí.

Něco tu však zůstalo. Něco nezničitelného tu trvá. To místo bylo zasvěceno Matce Boží a její přítomnost odsud nelze vypudit. Je to místo tiché, samou svou existencí  nutící k usebrání. V tom jeho tichu je dobře slyšet hlasité i šeptané modlitby tisíců, které sem putovaly a dávno nás předešly na věčnost, kam i my se jednou odebereme. A je tu slyšet zpěv zástupů, odváté hlasy dětí, dívčí hlasy, zpěv panen i písně mužů, otců, celých rodin i nakřáplé hlasy starců a třeslavé hlasy stařen. Zkrátka je to místo promodlené. Oč všechno ti dávní i nedávní poutníci prosívali, za co děkovali, společně a v zástupu i jednotlivě a každý zvlášť, co nabízeli Matce Boží, jí jediné, svá tajná přání a prosby v komůrce duší se sepjatýma rukama, pošeptmo a v pokleku?

Za to sem stojí přijít. Vykoupat se v té atmosféře jako v lázni, setřást tíhu let a posílit duši.

Zdrávas, Maria, milostiplná, naše Paní z Hájku!

Ivan Slavík

Poutní cesta z Prahy do Hájku u Unhoště byla lemována řetězem dvaceti kapliček postavených v letech 1720-26.  Fresky v jejich výklencích zobrazovaly výjevy ze života Panny Marie a sv. Františka. Na kapličkách byl také znak donátorů – byli jimi měšťané a šlechtici, kteří si zvykli toto poutní místo v Hájku navštěvovat.

Kaple začaly velmi rychle chátrat už za vlády  Josefa II., který zrušil dotace na jejich udržování. Přesto ještě v roce 1900 poutní cestu lemovalo čtrnáct kapliček, dnes jich zbývá posledních jedenáct. Řadě z nich však hrozí zřícení, také malby ve výklencích byly již dávno zničeny.

Místní občané mají o kapličky ve svém okolí zájem a někteří by je rádi opravili.  Snahou památkářů i starostů blízkých obcí je kapličky zachránit a doplnit cestu o dnes již zapomenutá zastavení včetně chybějících kaplí tak, aby byla zcela obnovena poutní cesta spojující Loretu na Pražském hradě a klášterem v Hájku, který františkáni vlastními silami rekonstruují. Práce začaly v srdci hájeckého kláštera, v loretě,  věrné kopií svého italského vzoru včetně fresek, které se zachovaly přes nepřízeň nedávných dob, kdy klášter  patřil vojákům.

Rekonstrukce kláštera i poutní cesty přinese radost lidem z Prahy i jejího okolí, kteří i dnes  na toto poutní místo  v Hájku  rádi  přicházejí.

Podle článku Lucie Protivanské Kaple pro nové milénium, VP 24.7.1998, zpracovala Šot.