Houška, Petr Alk. OFM

Je třeba konečně  něco napsat o Pavlovi. Pochází z farnosti, ve které jsem léta působil, křtil jsem jej a za totality mařil státní dozor nad církvemi, když jsem jej učil náboženství. Ve 14 létech odešel na biskupské gymnázium do Brna, kde poznal jak františkány,  tak paulány (to už bylo po r. 1990), ale rozhodl se pro paulány. Protože jsme jedna církev a duch Boží vane, kde chce, myslím, že na tom tolik nezáleží. Ostatně pauláni mají tu výhodu, že nosí černé cingulum, takže na rozdíl od nás je nemusí tak často (nebo vůbec) prát. Avšak pokud jsou doma v klášteře a ne na cestách nebo někde na návštěvě, postí se od masa. Jejich zakladatel sv. František z Pauly( + 1507) si od svých třinácti let osvojoval pravidla řeholního života ve františkánském klášteře v italském San Marco, ale potom zatoužil po životě poustevnickém a nakonec založil vlastní řád – Ordo Minimorum, řád Nejmenších bratří (zkratka OM), nesoucí jeho jméno. U nás obnovili činnost na Vranově u Brna a budují tam veliké pastorační středisko.

Pavel v době, ke které se vztahují tyto vzpomínky (tedy před dvěma léty) studoval prvním rokem filozofii, která v Itálii představuje dvouletý úvod k vlastnímu studiu teologie. Nebyl v Římě z naší republiky sám, ale spolu s ním tam už tehdy byli tři Moravané: Přemysl, Karel a Adam. Pauláni mají Collegio Internazionale v moderní římské čtvrti Roma-EUR ve Viale Dell´ Umanesimo. Bylo tam tehdy ještě jedenáct bratří z Columbie a dva Italové.  Na přednášky docházeli do blízkého Serafica, což je řádová univerzita bratří minoritů-konventuálů situovaná v krásném prostředí rozsáhlého parku.

15. února měl Pavel slavit dvacet let. Dohodli jsme se, že liturgie bude v italštině, dokonce jsem měl připravenu i italskou promluvu, kterou mi přeložila sestra Veronika OSF, která je po několika létech v Říme aklimatizovaná. Ale ve skutečnosti to měla být jen separátní bohoslužba pro naše čtyři bratry, a tak jsem celebroval česky a česky mluvil a italskou psanou promluvu nechal Pavlovi na památku. Byla sobota po Popeleční středě a v evangeliu se četlo o povolání Matouše-Leviho za apoštola. Připomněl jsem, že Boží povolání je zcela nezasloužený dar a že je třeba je chránit a rozvíjet.

K slavnostnímu obědu byly rybí karbanátky a nějaká zelenina, ale zato na počest oslavence se pilo lepší víno.

Odpoledne jsme se v pěti vydali na procházku. Šli jsme k trapistickému opatství Tre fontane. Je vybudována přibližně v místech, kde podle tradice byl sťat apoštol Pavel a kde prý tehdy vytryskly tři prameny. Kráčíme alejí a přicházíme nejprve k soše sv. Benedikta, otce západního mnišství, který jakoby pobízel ke vstupu do areálu opatství. Návštěvníka chce oslovit nápis, který je však bohužel v latině, takže je třeba jej přetlumočit – byť neuměle:

„Naslouchej, synu:

poslušnost bez prodlévání,

modli se a pracuj!

Sem spěchá,

kdo touží spatřit

nebesa otevřená;

neodradí zbožný záměr

cesta tvrdá.

Vždy nesnadnou námahou

dosahuje se výšin.

Blažený život

má vždy těsnou cestu.“

Přicházíme k chrámu a u něho po pravé straně poněkud z boku je socha sv. Bernarda z Clairveaux, reformátora cisterciáků, kteří vzešli z benediktinů. Trapisté považují sv. Bernarda za svého duchovního otce. Socha byla postavena v r. 1953, tedy u příležitosti 800. výročí světcovy smrti. To bylo v době, kdy mnoho našich kněží bylo ve vězení a neměli žádný styk se Svatým stolcem. Vzpomněl jsem si na našeho otce Bernarda, že má zde svého patrona. Latinský nápis na podstavci sochy hlásá: „Učiň nás účastnými sladkosti a světla, kterým jsi planul!“

Kostel, do něhož vstupujeme, je typicky prostý, až strohý, bez ozdob, jak je to příznačné  právě pro trapisty, kteří jsou velmi přísným řádem. Jejich dnešní název se odvozuje od kláštera La Trappe v Normandii, který založil reformátor řádového života de Rancé v 17. století. (Celým jménem Jean Armand le Bouthillier de Rancé.) Zdá se, že římští trapisté jsou na vymření, protože v chóru při nešporách byl pouze jeden řeholník středního věku, avšak ve Francii a Anglii má řád dorost. Je to řád po výtce  kontemplativní.

V sousedství trapistického chrámu je kaple sv. Pavla na památku jeho mučednické smrti. O mnoho později zde císař Dioklecián budoval lázně a využil k tomu otrocké práce křesťanským vojínů v čele se sv. Zenonem. Po skončení prací byli všichni masakrováni, prý v počtu  10 000. R. 1771 kardinál Petr Pamphylius dal shledat všechny kosti mučedníků a důstojně pohřbít v malé kryptě.

Příští neděli jsme se vydali s Pavlem na Aventin, odkud je krásný pohled na Řím. Možná že i proto  si kdysi na tomto římském pahorku vybudoval svou rezidenci císař Otto III. ze saské dynastie, korunovaný v Římě r. 996 papežem Řehořem V. rovněž německého původu. Oba mladí představitelé tehdejšího křesťanského světa byli osobními přáteli sv. Vojtěcha, který po odchodu z Čech přijal v benediktinském klášteře sv. Bonifáce a Alexia r. 990 řádové roucho a žil zde jako prostý řeholník.  Bylo to v létech 990 – 991 a pak po druhé od r. 994 do r. 996. Rok na to zemřel světech jako mučedník na březích Baltu.

Jeho památka a duch se prý dlouho zachovaly v aventinském klášteře, který se stal místem formace pro misionáře mezi Slovany. Zde také vznikl životopis sv. Vojtěcha z pera mnicha Canaparia, pozdějšího opata. Tento životopis byl podkladem pro Vojtěchovu kanonizaci r. 999 papežem Silvestrem II.

Dnes je benediktinské opatství na Aventinu při chrámu sv. Anselma, zatímco sv. Bonifáce a Alexia spravují řeholní klerici somaskové, založení sv. Jeronýmem Aemiliánem (+ 1537), aby pečovali o sirotky a nemocné. Při bazilice sv. Sabiny jsou dominikáni, kteří zde mají svůj generalát.

Otta III. zamýšlel pohřbít tělo sv. Vojtěcha v Římě, a proto založil pod svou aventinskou rezidencí na ostrově v Tibeře baziliku původně zasvěcenou  svému svatému příteli.  Avšak tělo sv. Vojtěcha bylo pohřbeno až do r. 1039 v polském Hnězdně a císař si odtud na své pouti přinesl pouze světcovo rámě. Nechal je uložit v oltáři boční kaple na evangelní straně hlavního oltáře  zmíněné baziliky, která pak byla přejmenována na chrám sv. Bartoloměje (San Bartolomeo in Isola). Důvodem k tomu bylo přenesení ostatků apoštola z Beneventu do Říma. Avšak v bazilice se zachovala nejstarší podoba sv. Vojtěcha vytesaná v kameni kropenky.

Při nedělní procházce není daleko z Aventina pomalu rozkvétajícího římským jarem na pahorek Caelio. Tam stojí za to navštívit kostel San Gregorio Magno, založený sv. Řehořem Velikým r. 575 ke cti sv. Ondřeje na místě jeho rodného patricijského domu. Řehoř tehdy ještě neměl žádné církevní hodnosti a toužil žít jako benediktinský mnich. Proto při chrámu zřídil také klášter. Když  Řehoř  r. 590 byl zvolen  papežem, stal se z jeho iniciativy klášter formačním centrem pro misionáře v Anglii, mezi nimiž nejvíce vynikl sv. Augustin, potomní arcibiskup v Carterbury. Chrám byl později zasvěcen sv. Řehoři.

A konečně přicházíme ke starobylé bazilice sv. Jana a Pavla pocházející asi z r. 400. Tito dva rodní bratři Římané byli umučeni pro víru za císaře Juliána Odpadlíka r. 362. V 18. století se při bazilice usadili klerici passionisté, založení sv. Pavlem z Kříže (+ 1775) jako řeholní společenství  věnující se apoštolátu a šířící úctu ke Kristovu utrpení (passio). Sv. Jan z Kříže zde nalezl svůj posmrtný odpočinek a v přilehlé budově  dnes sídlí  generální představený kongregace.

Nedělní putování Římem končí a i když se hlásí jaro, přece jen občas zavane chladný vítr, a tak je dobré ukončit procházku trochou teplé kávy.

Petr Alk. Houška OFM