Na konci 20. století se pod pojmem  „svatý“ nejčastěji rozumějí  lidé, kteří svými postoji poznamenali křesťanskou duchovnost.  V běžném pojetí se toto slovo ztotožňuje s bezhříšností chápanou  jako úplné osvobození  člověka od připoutání k hříchu.

Pojem „svatý“ se často objevuje na stránkách Písma sv. (v samotném Novém zákoně 233 krát) a je vyjadřováno ve Starém zákoně pomocí hebrejského kořene  kds (kadoš),  v Novém zákoně pak řeckým slovem hagios.

Tento termín se nevyskytuje až v židovství, ale je známý již v raných pohanských náboženstvích, kde byl chápán dvojím způsobem. „Svatost“ byla vlastností bohů a důvodem, proč jim byla projevována úcta a chvála. Nejčastěji však byl tento pojem vztahován na věci nebo místa zasvěcené určitému božstvu. V pozdějším období pohanský svět k odlišení této skutečnosti užíval latinských slov  sacrum a  profanum. Sacrum označovalo všechno to, co bylo spojené s božstvem  (místa, předměty, činnosti),  profanum se vztahovalo na prostor, v němž žili lidé se svými všedními záležitostmi.

Takto utvářené chápání svatosti bylo adoptováno pro potřeby Bible. Ve Starém zákoně „svatost“ je známkou Boha  (Lv 15,11) ukazující na jeho dokonalost, a proto jemu náležela čest a sláva  (Iz 6,1-5). Současně byly pomocí téhož termínu označovány osoby, místa, věci zasvěcené jedinému Bohu, např. jeruzalémský chrám, svatý čas (sabbath), předměty kultu (náčiní, liturgický oděv) i osoby (kněží).

 Nový zákon rozšiřuje význam tohoto pojmu. Velmi brzo byl spojován s dokonalostí v oblasti mravní. Také zde všechno (lidé, předměty, čas, místo), co je v nějakém zvláštním vztahu k Bohu, je „svaté“. Proto „svatí“ jsou nazýváni i učedníci Mistra z Nazaretu. Všichni  křesťané začlenění svátostí křtu do církve jako tajemného těla Kristova stávají se „svatými“.

Glos sw. Franciszka  9/1998

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM