Houška, Petr Alk. OFM

„Ať prožívám velikonoční tajemství s vnitřní opravdovostí, aby nás účast na Kristově smrti a vzkříšení trvale chránila a dovedla ke spáse,“ modlíme se v liturgii. Ti, kteří  nejpravdivěji prožili a protrpěli velikonoční tajemství, byli lidé umučení pro víru. K nim patří i 14 bratří františkánů z r. 1611, které si připomínáme jako každoročně v den jejich smrti 15. únory. I o nich platí slova apoštola Pavla: „Jestliže s Kristem trpíme, s Kristem budeme i oslaveni“ (srov. Řím 8,17).

Sv. František měl tak velikou lásku ke Kristu, že toužil s ním i trpět. Bůh mu propůjčil na hoře La Verna stigmata – rány Ježíšova utrpení, které na svém těle nosil dva poslední roky svého života. Myslím, že právě toto sepětí s křížem, jaké bylo u Františka, je zcela charakteristické i pro františkánství. Nejlépe se porozumí, co františkánství je, právě na La Verně, kde jsou jeho kořeny.

Možná, že v době, kdy františkáni osídlili pražský klášter u Panny Marie Sněžné nalézající se počátkem 17. století v troskách, byl v klášteře na La Verně jakýsi úpadek. Avšak oni nesli s sebou poselství La Verny do tehdejší Prahy. Své františkánství nejlépe prokázali následováním Krista, Muže bolesti, až na smrt. „To je pravé bratrství, které vítězí nad zločiny světa,“ jak se zpívá v liturgii. A Pán Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). Naši umučení bratři se obětovali za ty, kterým přišli sloužit Božím slovem a příkladem života. Oni přijali na své tělo stigmata mučednické smrti. Tato znamení stvrdila, že patří Ježíšovi (Gal 6,17).

Tím není řečeno, že nepociťovali strach ze smrti. To je přece lidské. Bylo by zbytečné představovat si je jako bytosti vymykající se běžným reakcím. I Pán Ježíš prožíval smrtelnou úzkost. Ale důležité je, že naši bratři dovedli nad strachem zvítězit a přijmout smrt ve spojení s Ježíšem Ukřižovaným. Mohli koneckonců včas odejít, mohli se zachránit, ale zůstali.

Přesto, co jsme uvedli, není křesťanství a speciálně františkánství oslavou utrpení za každou cenu, ani utrpení a bolest nemají v životě křesťana poslední slovo, protože Ukřižovaný vstal z mrtvých. Proto poslední slovo má radost. Tou je  cele proniknuta Františkova Sluneční píseň, kterou složil teprve tehdy, když měl stigmata. Věříme, že i naši bratři již mají vrcholnou blaženost vyvolených a že církev, jak doufáme, je povýší na oltář.

Někdo snad může přijít s námitkou o potřebnosti beatifikací a kanonizací, které zvláště za současného pontifikátu Jana Pavla II. dosáhly rekordního počtu. Když pan apoštolský nuncius Giovanni Coppa minulého roku celebroval u Panny Marie Sněžné mši sv. ve výroční den našich bratří, řekl v homilii, že nelze zapomínat na hrdinství minulých dob. Rovněž mi utkvěla v paměti slova otce kardinála, která pronesl při listopadové oslavě svaté Anežky České. Řekl, že nemá-li se evangelium považovat za nějakou doktrínu, musí se ukázat, že se žije. A právě blahoslavení a svatí to dokazují jako modely svatosti, která vyvěrá z evangelia. Je třeba jejich svědectví, aby lidé pochopili, že evangelium ovlivňuje život. A to je důležité zvláště v kontextu  nové evangelizace. Kristus mluvil v názorných podobenstvích, aby Boží pravdy přiblížil lidskému chápání. Blahoslavení a svatí jsou takovými živými podobenstvími, která mají pravdu evangelia učinit zřejmou. Potřebujeme příklady, potřebujeme svědky, potřebujeme povzbuzení. A v tomto smyslu nás mohou oslovit nejen příklady světců nedávných, ale i těch, kteří žili v dávnější minulosti.

Dodejme, že teprve povýšení na oltář je pečetí či stvrzením, které církev dává životu hrdinského křesťana a veřejná úcta je ku prospěchu věřících. Vždyť světlo na svícnu svítí a je lépe vidět než světlo pod nádobou (Mt 5,15).

V závěru chci povzbudit všechny, aby neváhali vzývat naše bratry z r. 1611 soukromě o přímluvu v různých záležitostech a případná vyslyšení mi laskavě sdělili.

Petr Alk. Houška OFM

vicepostulátor kauzy