Mlčoch, Lubomír OFS

Motto:

„Když v lidech není smysl pro pravidla chování ani pro princip jednání v zákonech spravedlnosti,

když se člověk chová jinak vůči sobě a jinak vůči jiným,

když se muži a ženy utápějí ve zhýralosti,

když otcové a synové nemají k sobě žádnou důvěru,

když nadřízení a podřízení se míjejí v chladné zdvořilosti,

když se násilí a okrádání stane samozřejmostí –

tomu říkají ´lidská zlá znamení´. Jsou to plody nepořádků a anarchie. A kde se sejdou všechny tyto druhy lidských zlých znamení, věru nebude v té zemi vládnout mír. Pohromy, které tam člověka postihnou, budou ukrutné.“

Čína, Meng-c´

 

 

 

„Ať se všichni bratři … vystříhají hněvu pro hřích nebo špatný příklad druhého – protože ďábel usiluje pro hřích jednotlivce zničiti mnohé…

Ať se vystříhají bratři, aby se neukazovali navenek zasmušilými a zachmuřenými pokrytci, nýbrž ať se jeví veselými v  Pánu, jasnými, příjemnými a slušně úslužnými…“

sv. František, 2. řehole

 

 

Stalo se mi nedávno na konferenci o stavu české ekonomiky v Karolinu, že mi přátelé z jedné slovutné americké univerzity řekli: Vědecká skepse je dobrá věc, ale musíte mít především „positive thinking“- pozitivní myšlení! Stav věcí je nutno znát bez přikrašlování, ale důležitá je optika: jak z toho, co dobrého už je tady, na co lze navázat, jak věcmi pohnout kupředu směrem k lepšímu! Ačkoliv i v mé skepsi bylo možno nalézt zrnko naděje, byl jsem myšlenkou „pozitivního myšlení“ hluboce zasažen.

A zastyděl jsem se. Uvědomil jsem si totiž, že „pozitivní myšlení“ patří k podstatě spirituality sv. Františka, a křesťanství vůbec. Naneštěstí se nám „křesťanům v Čechách“ stává dost často, že když se sejdeme, začneme – dřív nebo později – žehrat na lidi a na poměry. Vstupní motto, které jsem vybral, pochází z moudrosti staré Číny – a nutno uznat, že v našich domácích podmínkách na konci tisíciletí „není tak úplně od věci“. A přesto: i pro nás platí výzva apoštole národů „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známa všem lidem. Pán je blízko“ (Flp 4).

Náš řád františkánů žijících ve světě vznikl jako řád „kajících bratří a sester“. I po nás Pán žádá „obrácení“, které je pro lidskou křehkost třeba denně uskutečňovat. Na této cestě obnovy je svátost smíření  výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti (volně podle řehole, hlava II, bod 7). Naše žehrání na lidi a na poměry je projevem především nedostatku naší vlastní kajícnosti! Sv. Otec František na nás požaduje, abychom „přijmuli laskavě každého, kdo k nám přijde, přítele nebo nepřítele, i zloděje a lupiče (2. řehole, hl. VII „O způsobu služby a práce“).

Uplynulá desetiletí „reálného socialismu“ vedla k falešné schizofrenii rozdělení společnosti na ono pověstné „my a oni“. Již toto rozdělení mohlo být únikem před vlastním dílkem odpovědnosti za stav věcí a trochu laciným svalením viny na ty druhé: to oni! A bohužel, jestli patří něco k poznávacím znamením proměn české společnosti po listopadu 1989, pak se obávám, že  je to právě nedostatek kajícnosti, pokání, chybějící ochota připustit si svá vlastní selhání…

 Ale pozor: už jsem zase v nebezpečí „negativního myšlení“. Pro člověka, který se má jako svým povoláním zabývat stavem a situací ve společnosti, je to zvlášť obtížné: vždyť kritická analýza je součástí profese. A přece František chce, abychom prokazovali vlídnost všem lidem, abychom je neposuzovali a nezavrhovali: „…ať neodsuzují nejmenších hříšků jiných, nýbrž ať se raději rozpomenou na své hříchy v hořkosti duše“  (2. řehole, hl. XI).

Onehdy se mne zeptal jeden známý kněz, otec františkán, jak se mi vede. Odpověděl jsem: „Otče, nestěžuji si“, a zazdálo  se mi, že jsem už touto odpovědí  prokázal, čím jsem povinován. Ale dostalo se mi otcovského poklepání na rameno a laskavého napomenutí: „To je pro křesťana málo. My se máme radovat!“

To tajemství, jak se „radovat v Pánu“ i tváří v tvář skutečnostem nepříliš radostným, je právě ve stavu kající mysli. Naší vlastní mysli. Je to tajemství osvobozující, dává nám šanci shodit ze sebe všechnu tu hořkost světa, vždyť Pán je blízko! „Obraťme se, ó hříšníci, a čiňme pokání, radujme se, kajícníci, je den smilování. Přijde, přijde Vykupitel, zbožně zaplesejme, přijde světa obnovitel, chválu Bohu vzdejme.“ Moudrost z kancionálu jezuity Matěje Václava Šteyera je stará víc než tři sta let a platí i pro nás sekulární františkány. V době adventní stejně jako před vstupem do doby postní, ba i v „liturgickém mezidobí“. A nemysleme si, že v Čechách 17. století nebylo na co žehrat!

Zkusme – každý z sebe – myslet pozitivně.

Lubomír Mlčoch OFS