Šváček, Augustin OFMCap.

(Kvardiánské zkušenosti)

Proč stále chválím Pana? Protože je dobrý, stále mě bezpodmínečně přijímá a miluje, i když já ho stále znovu něčím zarmucuji; hlavně svou malou vírou a malou důvěrou v jeho moc a dobrotu.

Když mě Pán před rokem poslal z újezda u Uničova do Prahy, málem jsem ztratil odvahu a chuť ho chválit. Byl jsem ale překvapen novými jedenácti spolubratry a pak i tím, že přicházely další krásné zážitky s kajícníky na náměstí Republiky u kostela sv. Josefa. Snad ze všech těchto důvodů již chválím Pána častěji a upřímněji, než jsem to dělával dříve.

Zvláště chválím a děkuji Pánu za spolubratry, kteří mě podpírají v mém „kvardiánství“. Jsem jim vděčný za to, že mě podpírají nejen svými modlitbami, ale i tím, že mi občas upřímně sdělují nejen to, co se jim na mne líbí, ale i to, co se jim nelíbí, co dělám hloupě nebo špatně. Jsem rád, když za mnou přicházejí se svými problémy, které sami těžko řeší. Je to má povinnost jim pomáhat, zvláště když vidím  jak mi Pán již mnohokrát pomohl v mnohých zapeklitých problémech. Ukázal mi totiž, že žádný problém nemohu řešit sám. Vždy ho ale snadněji rozřeším, když vyslechnu bratra nebo sestru a nechám si id nich poradit. Když prostě pracujeme „týmově“.

Chválím Pána i za to, že jsem našel v Praze bratrské společenství, rodinu, o níž jsem již dávno snil; totiž bratry, kterým mohu  věřit a kterým se mohu svěřit. Našel jsem řeholní bratry, kteří – běžně se objevující – problémy, napětí, nedorozumění neřeší tím, že by je vynášeli ven ze své rodiny. Našel jsem bratry, kteří dokáží zachovat mlčení a  rodinný problém řeší tak, že  o něm mluví nejdříve s Pánem a pak teprve mezi sebou navzájem; až z toho nakonec vzejde něco překvapivě nového, co nám Pán nadělil, z čeho mají nakonec všichni radost.

Rád bych se také s vámi podělil ještě  o další zážitky a zkušenosti od kostela sv. Josefa, kde se skoro každý den setkáváme nejen s lidskou bídou, ale i s nezměrným Božím milosrdenstvím. K těm nejmenším a nejubožejším tam patří: alkoholici, narkomani, pasáci, prostitutky, onanisté, satanisté, mágové, otrocky závislí na cigaretách, televizi, svém strachu a jiných neřestech, které je dohánějí někdy až k zoufalství. Patří k nim také nemocní, psychicky narušení, i duchovně nemocní manželé, kterým již úplně vychladla láska a bydlí spolu v době jen proto, že musí, že se nemají kam rozejít. Ti všichni potřebují ke svému osvobození, uzdravení a spáse obvykle jen to, aby je měl někdo rád takové jací jsou, aby prostě skrze někoho poznali a zakusili Boží lásku a osvobozující Kristovu pravdu. Ti, kdo jsou delší dobu závislí na svých neřestech, aby mohli být uzdraveni a Boží lásku pak sami dávali zase dál, potřebují zakoušet   tuto lásku a pravdu i po dlouhou dob (jeden  až tři roky nebo i více let). Aby mohli  být uzdraveni.

Abychom jim mohli účinně pomáhat, potřebujeme k setkávání s nimi i nové kvalitnější zázemí. Proto vás, bratři a sestry, prosíme, abyste se spolu s námi (zde v Praze) modlili za znovunabytí „domečku“ u kostela sv. Josefa právě pro tyto účely.

Ve službě těmto „nejmenším“ se mi osvědčuje dodržovat – v duchu Písma – tyto pravdy a zásady:

-         Hospodin je skála mé spásy,

-         Hospodin je má síla a statečnost, před kým bych se třásl?  - Žalm 26 (27),

-         Nebojím se, protože mám  Hospodina po pravici.

Mluv o tom, co lidi spojuje, a o tom, co by je mohlo rozdvojit, rozdělit, mluv co nejméně.

Na podivné či nesmyslné a dotěrné otázky neodpovídej! Mlč! A přemýšlej, co by na tvém místě asi udělal Pán Ježíš. Neodpověděl by snad protiotázkou: „Povím ti to, ale napřed mi ty řekni, proč to chceš vědět? Abys někomu mohl pomáhat, víc ho milovat,  anebo jen proto, aby ses utvrdil ve svých předsudcích (vůči němu), ve své zášti či nenávisti?“

Jedná se zde o důležitou ctnost, vycházející z opravdové lásky k postiženým a narušeným lidem, která se nazývá prozíravost, rozvaha při mluvení, moudrost. Jde o umění, dříve než vyslovím slovo, zvážit, co asi způsobí. toto umění je dar Ducha svatého, který si nikdo nedá sám. Může si ho ale vyprosit, když se modlí o tuto pastýřskou moudrost s vědomím, že její získání  zcela závisí na Bohu a jeho milosti, a přitom  se v této ctnosti cvičí s přesvědčením, že její získání závisí i na něm a na jeho přičinění, ne na lenošení a pasivitě. Vhodnou prosbou o tento dar Ducha svatého je píseň: „Učiň mě, Pane, nástrojem…“ pokoje.

Jen tak, v síle Ducha svatého, jednou dokážeš mlčet, když se budeš cítit podveden, zaskočen, zraněn, někým úplnězklamán, nebratrsky pokárán, obviněn. Jen tak budeš schopen tomu, kdo tě takdo (většinou nechtěně) zranil, alespoň v duchu upřímně odpustit a poděkuješ: „Vždyť takového zacházení si zasloužím za jiné své chyby a hříchy, o nichž dotyčný karatel nená ani tušení.“ Pak dokážeš milovat i toho, kdo tě nemiluje, kdo se  pořád a stále „nemožně“ chová

Ovšem dříve nebo později se obvykle takový člověk „zlomí“, změní se a začne se chovat lépe.

Když někoho nemohu zastavit v jeho věčných nářcích a osočování druhých, zeptám se: „Bratře (sestro), mohu ti dát požehnání, aby se ti dařilo lépe, abys měl v srdci pokoj a radost?“ On  obvykle řekne  „Ano“, a pak se nad ním modlím třeba Áronské požehnání – požehnání sv. Františka:

„Ať ti Pán žehná a chrání tě.

Ať ti ukáže svou tvář a smiluje se nad tebou.

Ať obrátí svůj pohled na tebe a naplní tě pokojem.

Požehnej tě všemohoucí Otec…:

Mohu si s Pavlem říkat: „Trpím (spravedlivě), ale raduji se, protože tak doplňuji, co ještě zbývá… a obrací se to k prospěchu církve.“ Raduji se, že mohu s Kristem být ukřižován, spolu s ní, budovat civilizaci lásky, uspišovat příchod onoho dne, kdy Bůh udělá všechno novým, abych se všemi anděly, Pannou Marií a spasenými bratry a sestrami mu mohl zpívat věčnou píseň chvály. Zatím mu rád zpívám píseň bratra slunce ve známe parafrázi:

„Dík za tvůj kříž, znamení spásy.

V něm záchrana – pro všechny časy.

Dík za tvůj dar svatého Ducha.

Dík za lásku, v níž každý vzkvétá.“

Za modlitbu děkuje a žehná vám

bratr menší Augustin