Redondo, Valentin OFMConv.

"Řehole" jako znamení jednoty SFŘ

     Obrátíme-li pohled na cestu, kterou sekulární františkáni urazili, zjišťujeme, že některé učiněné kroky mají velký význam a jsou znameními přítomnosti Ducha.

    Chci připomenout postavu Františka z Assisi, který byl znamením obnovujícího a povzbuzujícího přechodu Ducha v jeho době. František zasvěcuje svůj život kajícnosti, žije "v obrácení" a současně vstupuje do hnutí kajícnosti. František je dále věrný Duchu Páně v církvi a vycházejícímu z církve, v době velkého zmatení a četných hnutí, která ujišťovala, že jsou vedena tímto Duchem, v kterých však nevládl pokoj ani jednota.

    K tomu je třeba připojit zájem, jaký projevují František a jeho bratři vůči hnutí kajícnosti, kterým dávají počátek Třetímu řádu, dnes SFŘ: "Manželé žádali o radu: «Máme manželky a nemůžeme je opustit. Naučte nás také cestě spásy.» S těmito lidmi vytvořili bratři řád, nazývaný Řád kajícnosti" (Leg. perug. anonyma 41; srov. 1 Cel 37; LegMai 4,6; Leg3dr 60).

    Dostali "Pravidlo života", které je už načrtnuto v Listu věřícím, s těmito pěti prvky:

    - milovat Boha,

    - projevovat lásku k bližnímu,

    - odporovat duchu těla, hříšným sklonům k zlému,

    - slavit svátosti, zvláště zpověď a eucharistii,

    - jednat vždy v souladu s životem obrácení.

     Právně je toto pravidlo života rozvedeno v "Memoriale propositi" z let 1221-1228, díle Františka a kardinála Hugolina. Jeho 39 článků upravují prostý život, chudobu v odívání, posty, časté přijímání svátostí, skutky milosrdenství.

    "Memoriale" je konkretizováno ve třech velkých řeholích v průběhu časů. Řehole Mikuláše IV. (bratra Jeronýma Masci z Ascoli Piceno, minority) potvrzuje "Memoriale". Byla vyhlášena bulou "Supra Montem" 18.8.1289. Zůstala v platnosti šest set let.

    Tato "jednota" řehole kontrastuje s "obediencemi", které se udržely až podnes, a které nejsou ničím jiným než odrazem rozdělení mezi konventuály a observanty, schváleného Lvem X. 1517, a následujícího oddělení kapucínů 1525, vedle autonomie Třetího řádu řeholního (TOR). Naše rozdělení měla vliv na teoretickou, ne však skutečnou a praktickou jednotu Sekulárního františkánského řádu, kterou musíme povzbudit, abychom ji znovu nabyli. Terciáři jsou "sekulární", ne bratři. SFŘ se neztotožňuje s žádnou větví Prvního řádu či s TOR, ani s jejich současnými geografickými strukturami.

    Lev XIII. vydal novou řeholi bulou "Misericors Dei Filius" z 30.5.1883, známou jako řehole Lva XIII. Třebaže ponechává strukturu "obediencí", na obzoru se jako obláček začíná ukazovat myšlenka "jednoty řádu". Lev XIII. také považuje Třetí řád za "jediný řád", když píše: "Když mluvím o sociální reformě, myslím zvlášť na Třetí řád sv. Františka." A jinde: "Třetí řád svatého Františka organizovaný pro sociální činnost je schopný přinášet obdivuhodné ovoce."

    "Meziobedienciálnost", která se objevuje v konstitucích 1957, byla prvním krokem k dosažení jednoty SFŘ, byla však zatemněná rozdělením Prvního řádu do různých větví.

Řehole Pavla VI.

     Jak "Memoriale propositi" tak řehole Mikuláše IV. a řehole Lva XIII. představují pokrok z hlediska právního, ztrácejí však sílu slova a smysl pro "kajícnost" jako charisma.

    Pavel VI. uveřejnil 24. června 1978 současnou řeholi bulou "Seraphicus Patriarcha", která začíná Listem všem věřícím v její první (stručné) redakci a znovu nabývá hodnotu a základ slova: "zachovávat evangelium" (4), hledat "živou a působící osobu Krista" (5), stejně jako smysl "kajícnosti", "obrácení" (7), spravedlivý vztah k pozemským dobrům a svědectví o dobrech budoucích (7)...

    Kromě toho, jestliže řehole za těch dlouhých šest a půl století jsou hlavním znamením "jednoty" SFŘ, v této chvíli řehole Pavla VI. dala pozitivní podnět k této "jednotě", neboť se mluví o jedné řeholi, o generálních konstitucích, o jednom generálním ministrovi a o jediné mezinárodní radě, o jediné struktuře...

    Struktura, která nemluví o "obediencích", odrazu rozdělení existujícího v Prvním řádu. V generálních konstitucích není zmínka o "meziobedienci", neboť SFŘ je jediný a jednotný řád, který "se řídí všeobecným právem církve a vlastním právem: řeholí, konstitucemi, rituálem a zvláštními stanovami" (GK 4,1).

    Sekulární františkánský řád má svou vlastní osobnost: "Člení se na společenství různých úrovní: místní, oblastní, národní a mezinárodní" (Řehole 20). A generální konstituce opakují, že každé (ze společenství na různých úrovních) má "v církvi právní osobnost" (GK 1,5).

    Zůstává však pouto citu, rodiny, vděčnosti mezi společenstvími SFŘ a společenstvími bratří prostřednictvím "starého řízení" a duchovní asistence, i když se usiluje "žít ve «vzájemném životním spojení» se všemi členy františkánské rodiny" (GK 98,1). Avšak geografická struktura bratří nesmí žádným způsobem ovlivňovat oblastní či národní strukturu SFŘ, neboť "oblastní společenství je organickým spojením všech místních společenství existujících na určitém území nebo která se mohou začlenit do přirozené jednoty buď geografickou blízkostí nebo společnými pastoračními problémy a skutečnostmi. Zajišťuje spojení mezi místními společenstvími a společenstvím národním, s respektováním jednoty SFŘ a s kolegiálním začleněním různých františkánských obediencí, které případně zajišťují duchovní asistenci v oblasti" (GK 61,1).

    To se opakuje také, když mluvíme o národním společenství, které nemá nic společného s provinciemi bratří: "Národní společenství je organickým spojením místních společenství existujících na území státu či národní jednotky, spojených a koordinovaných mezi sebou prostřednictví oblastních společenství tam, kde existují" (GK 65,1).

    Naproti tomu mezinárodní společenství "je totožné s úhrnem SFŘ. Má v církvi vlastní právní osobnost" (GK 69,1).

Pohled do budoucna

     Právní jednota se svou Mezinárodní radou a se svými národními a oblastními radami je sama sebou znamením růstu lidského, evangelního a františkánského, a výhodou pro všechny, sekulární i bratry, společnost i církev, neboť bratři jsou spojité nádoby, v nichž se dary vyměňují a obohacují. O. Jaime Zudaire to vyslovuje takto: "Vyjádření «organické spojení» (comunione = comune unione = jednota) chce říci: duše a tělo. Duše: bratrský cit, společný ideál, vůle vzájemně si sloužit a pomáhat a rozvíjet společná díla k šíření dobra. Tělo: organizace, právní normy, které jsou vtělením, znamením a nástrojem povolání žít v místním a všeobecném společenství" (Madrid 1995).

    Myslím, že bude vhodné uvést Františkova slova připomínající přítomnost Ducha svatého jako oživovatele společenství směrem k jednotě: "Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě" (2 Cel 191).

    Jednota samosprávy a jednota celé rodiny v témže charismatu jsou dva výrazy pro úsilí udržet pouto, které nás sbratřuje, a dosáhnout vzájemné proniknutí dvou skutečností: bratří a sekulárních františkánů, oživovaných týmž Duchem. "Mezi řeholníky a sekulárními totiž existuje a má se stále více rozvíjet ona životní vzájemnost, kterou vyžaduje příslušnost k téže rodině, třebas různým způsobem" (Stanovy pro duchovní a pastorační asistenci SFŘ 1).

Místo závěru

     Sekulární františkáni dosáhnou žádoucí jednoty, když budou dělat to, co od nich vyžaduje Jan Pavel II.: "Studujte, milujte, žijte řeholi SFŘ, kterou pro vás schválil můj předchůdce Pavel VI. Je to ve vašich rukou pravý poklad, v souladu s duchem II. Vatikánského koncilu, který odpovídá tomu, co církev od vás očekává... Církev vás potřebuje, aby si svět znovu osvojil prvenství duchovních hodnot" (28.9.1982).

    Toto povzbuzení Jana Pavla II. platí i pro nás řeholníky. Máme studovat řeholi a konstituce SFŘ a milovat je, abychom pomáhali členům SFŘ žít je. Neboť jen když je budeme znát, budeme je milovat, a když je budeme milovat, budeme pomáhat žít je v jednotě a ve společenství řádu, který spolu s Prvním, Druhým a Třetím řeholním řádem tvoří velkou františkánskou rodinu.

           KOINONIA, Konference generálních asistentů SFŘ, 2/1998

          Z italštiny přeložil: Radim Jáchym OFM