400 let kapucínů v Čechách a na Moravě
Matějka, Pacifik OFMCap.
Na svátek sv. Anežky České 13. listopadu 1999 uplyne 400 let od chvíle, kdy příchodem do Prahy zahájil řád menších bratří kapucínů své působení na české půdě. V příštích číslech Poutníka vyjde na pokračování několik ukázek ze dvou připravovaných publikací o dějinách Provincie kapucínů v ČR, z nichž první, s názvem »400 let kapucínů v Čechách a na Moravě«, má vyjít již v dubnu 1999.
Kapucíni jsou jednou ze tří větví řádu, jemuž dal počátek sv. František z Assisi[1], když na základě Božího vnuknutí a zapálen vroucí láskou ke Kristu začal žít v novém typu evangelního bratrského společenství, pro něž v roce 1209 dosáhl od papeže Inocence III. ústního schválení a v roce 1223 písemného schválení bulou papeže Honoria III.
Počátek kapucínské reformy je třeba hledat v 16. století, kdy vrcholil proces postupného štěpení a znovuslučování františkánského řádu, který začal již za života sv. Františka ve snaze přibližovat se ve změněných životních podmínkách vždy nově prvotnímu ideálu evangelního života, jak jej ukázal sv. František.
Iniciátorem a průkopníkem kapucínské reformy se možná i nechtě stal br. Matouš z Bascia v italské Umbrii nedaleko Pennabili, který poté, co ve dvaceti letech vstoupil ke františkánům a delší dobu po kněžském svěcení úspěšně kázal mezi prostým lidem, začal náhle pociťovat, že zvlažnělý život mnohých jeho spolubratří jej neuspokojuje. Jednoho dne proto náhle změnil způsob oblékání a života, začal chodit bos, a když narazil na projevy nevole ze strany spolubratří i představených, uprchl v lednu 1525 z kláštera v Montefalcone do Říma, kde získal od papeže Klementa VII. dovolení pokračovat ve způsobu života, který vedl, a zachovávat řeholi doslovně bez jakýchkoli zmírnění. Někoho možná udiví tento požadavek, ale právě diskuse o uskutečnitelnosti té chudoby a té formy života modlitby a apoštolátu, jak je požadovala Františkova řehole, byla po celá staletí ústředním jablkem sváru a příčinou vzniku různých větví uvnitř františkánství.
Průkopnický čin P. Matouše z Bascia si brzy našel následníky v rodných bratřích Ludvíkovi a Rafaelovi z Fossombrone, kteří pokračovali v jeho způsobu života i poté, co sám Matouš z Bascia se v důsledku nepochopení a pronásledování začal stahovat do samoty. I oni se museli určitou dobu skrývat, ale 3. července 1528 dosáhli na přímluvu vévodkyně z Camerina vydání zakládající buly »Religionis zelus«, kterou byli kapucíni schváleni jako nové samostatné hnutí podřízené pravomoci generálního ministra konventuálů, kterým se u nás říká minorité. V roce 1535 bylo již bratří asi
O rok později v důsledku myšlenkového rozchodu z dalším vývojem uvnitř reformy vystoupili z nově vzniklého řádu oba jeho zakladatelé Ludvík i Rafael. Existenci reformy to již ale nemohlo ohrozit, neboť nově vzniklá větev brzy došla velké obliby mezi prostým lidem a získala si i mnoho vlivných příznivců, zvláště mezi katolickými vladaři, protože kapucíni byli horlivými a úspěšnými misionáři mezi nejširšími vrstvami lidu. V následujících letech se bratři začali rychle šířit do mnoha zemí Evropy. Roku 1573 přišli do Francie, 1578 do Španělska, 1582 do Švýcarska, 1593 do jižního Tyrolska a rakouských zemí, 1599 přišli do Prahy a odtud na území Německa, Štýrska, Korutan a Kraňska, 1627 přišli do Uher, 1679 do Polska. Počátkem 17. století již měli 24 000 členů v 1 500 klášterech 50 provincií. Historicky nepřekonaným početním rekordem v životě řádu je rok 1754, kdy počet bratří dosáhl 32 821. Není bez zajímavosti, že čtvrtinu až třetinu z tohoto počtu (tehdy 9 212) tvořili vždy bratři laici.
Ustavující proces byl zakončen 23. ledna 1619, kdy papež Pavel V. povýšil toto hnutí na řád s vlastním generálním ministrem. Počátkem roku 1998 měl řád 11 381 členů, v 1 654 řeholních domech 90 zemí světa.[2] Největší nárůst je v posledních dvaceti letech zaznamenáván v Africe, Asii a Jižní Americe, kde jsou životní podmínky velmi podobné Itálii v době sv. Františka. Následující graf vypovídá o mnohém: Prudký nárůst po I. světové válce v důsledku systematické obnovy řádu a zvl.áště v souvislosti s celořádovým budováním tzv. serafínských škol, které byly významným zdrojem dorostu; pak následovala krátká stagnace v době II. světové války, a následně pokračoval předchozí vzestup, i když již zeslabeně v důsledku válečných úbytků v populaci. Zlomem je zřetelně rok 1965, tedy závěry II. vatikánského koncilu a zvláště dekret Perfectae caritatis, který přiměl řeholní společnosti k přehodnocení svých ideálů a životních zvyklostí. S dlouhodobých grafů se zdá velmi pravděpodobné, že do deseti let začne počet řeholníků v našem řádu opět významněji stoupat.
V souvislosti s prudkým nárůstem místních církví v Africe, Asii a Jižní Americe.[3]