Mosconi, Anacleto

4. Františkánské ctnosti

     Málo platné by bylo - nejen pro Jana XXIII., ale pro každého ctitele sv. Františka - kdyby o něm jen mluvil, ale jeho život nebyl proniknut Františkovým duchem a jeho ctnostmi. Svědectví o františkánském duchu vydávají kromě jeho slov a skutků také a především jeho ctnosti, jeho zbožnost. Je z nich cítit vůni Kvítků, charakteristické vlastnosti světce z Assisi a typicky františkánské chápání života.

    Patří sem na předním místě jeho láska k chudobě. Ve svém deníku píše: "Vyšel jsem z chudých poměrů a snažil jsem se nikdy se od nich nevzdálit," a potvrzuje to ve své závěti: "Narodil jsem se chudý, ale v statečné a skromné rodině. Jsem šťastný, že jako chudý také zemřu. Kromě výdajů na potřeby mého prostého života ve službě chudým a církvi, která mě živila, rozdal jsem všechno, co mi přišlo do rukou během mého kněžského a biskupského úřadu - ostatně, nebylo toho mnoho...Děkuji Bohu za tuto milost chudoby, které jsem se zasvětil v mládí, chudobě ducha jako kněz. To mi dodávalo odvahu nikdy o nic nežádat, ani o místo, ani o peníze, ani o přízeň jak pro sebe, tak pro mé příbuzné a přátele."

    Jeho blízký spolupracovník na nunciatuře v Istanbulu Mons. V. U. Righi podává toto svědectví: "Mons. Roncalli nikdy nenosil a nechtěl nosit u sebe peníze. Když je potřeboval, vešel k tajemníkovi a požádal ho o potřebnou sumu. Vícekrát jsem mu radil, aby si pro všechen případ nechával ve svém pracovním stole nějakou částku. Zavrtěl energicky hlavou a řekl: «Já mám raději nebeské poklady, a podle možnosti se co nejvíce dotýkám těch pozemských. Peníze vždy zanechávají určitý sklon k žádostivosti, k touze něco vlastnit. Jsme velmi křehcí...»"

    Devět roků žil v Istanbulu jako nuncius bez auta. Na večerní procházky za město se spokojil tramvají. Na oficiální návštěvy nebo v naléhavých případech používal taxík. Když měl u stolu hosty, končíval děkovnou modlitbu po jídle slovy: "Et si non fuerit satis, memento paupertatis." Volně přeloženo: "A jestli to nebylo dosti, pamatujme na chudé, co mají jen kosti." Tohle si zřejmě odnesl z některého františkánského kláštera.

    Když umíral a 31. května 1963 mu tajemník oznámil, že se blíží konec, přikázal, aby zbytek peněz v jeho stole byl vrácena na vatikánský sekretariát, se slovy: "Chci, aby mne Pán našel chudého, bez majetku, jaký jsem ve skutečnosti byl."

     A jeho ostatní známé ctnosti: prostota ducha a jednání, upřímná pokora, laskavost, radost ze života, pokoj při umírání, především však snaha být ke všem dobrý, mít všechny rád, ke všem se chovat jako k bratřím, hledat to, co spojuje a ne, co rozděluje - to vše je tichým ohlasem ducha svatého Františka, světce, který mu byl nejbližší.

    Jeho zbožnost a oddanost jsou zřetelně františkánské, a jak sám říká, v rozjímání se obracejí "k Ježíši v podobě Dítěte, Ukřižovaného, uctívaného v Oltářní svátosti", vzývanému v trojím světle: Jména, Srdce, a Krve. "Jeho Jméno zahrnuje tajemství jeho narození a smrti, jeho Srdce hlásá dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, jeho Krev je nejvyšším znamením vykupitelské oběti, která se mysticky a skutečně obnovuje při mši svaté a dává smysl a směr životu křesťana. To je všechno: vyzařování nekonečné lásky Spasitele, zvěstované ve Jménu, symbolizované v Srdci, vyjádřené v Krvi. Nejsou to složité a těžké představy... všechno splývá do pokojné rovnováhy."

     Kardinál Bevilacqua napsal: "Žádné jeho poučení nevycházelo z abstraktní představy, ale ze života. Svoji vysokou a jednoduchou lidskost odvozoval z Kristovy, ale i z každodenní všední skutečnosti. Hlavní linie jeho papežství vycházela z tohoto dvojího realismu, který přijal styl Vtělení. Aby Bůh zachránil lidstvo, obnovil s ním přerušený dialog: ne shora, ale zevnitř; ne jako soudce, ale jako bratr."

    V tomto světle můžeme správně chápat jeho smělé iniciativy a současně lidský přístup, v této jasné perspektivě je třeba vysvětlovat všechny činy jeho vlády. Vydáním dvou velkých encyklik "Mater et Magistra" a "Pacem in terris" chtěl navázat "lidský a křesťanský" dialog se všemi lidmi, stejně jako úlohou koncilu bylo "vrátit účinnost a ušlechtilost podstatě lidského a křesťanského myšlení a života". Toto křesťanské a lidské sblížení, tato "moudrost srdce", tato "diplomacie Otčenáše", toto zdůrazňování "skutků milosrdenství" vytvářejí pravého františkánského ducha. To je františkánský způsob myšlení Jana XXIII.

    Když objasňoval "lidskou a křesťanskou" moudrost svého předchůdce Pia X., mimoděk obdivuhodně odhalil i svou vlastní duši, a přednesená chvalořeč se zcela vztahovala i na jeho vlastní osobu. "Proč lid vzývá tohoto světce? Proč ho vyhledává? Proč ho miluje? Odpověď je snadná. V něm nachází obdivuhodné spojení kladných vlastností každé společenské vrstvy. Průzračný jako venkované, zručný a zdatný jako dělníci v dílnách, trpělivý jako lidé moře, rozvážný jako pastýř, vznešený a přísný jako potomci největších rodin, vlídný jako učitel, spravedlivý jako soudce, dobrý a velkodušný jako jsou svatí a jak si je představujeme... Pokorně prosme Pána, aby nám dal stále větší touhu po této rovnováze energie a oduševnění. Lid půjde za námi, ne však proto, aby hledal nás, ale aby spolu s námi šel vstříc Ježíši Kristu." Zdá se, že tyto úvahy čerpal papež Jan z epizody v 10. hlavě "Kvítků" o tom, jak bratr Masseo zkoušel svatého Františka, když se ho ptal: "Proč všechno jde za tebou?..."

    Jak dodává Loris Capovilla v "Deníku" Jana XXIII., "i papež Jan si neustále kladl tuto otázku: «Chtěl bych vědět, proč celý svět jde za mnou», a dával si na ni odpověď. Bylo to snad naposled 30. května 1963, když tuto otázku komentoval bergamskému kardinálu Gustavu Testovi slovy Františkovými, který se samozřejmostí všechno připisoval Bohu jako jedinému původci všeho a jenž je jediným smyslem našeho bytí a všeho konání, milování a utrpení, kterým je život zde na zemi." Je příznačné, že svým sestrám Ancille a Marii už roku 1930 psal v dopise z 10. dubna s veškerou prostotou a pravdivostí: "Přirozeně, se mnou si rozumí celý svět."

    Pro tuto "evangelní a františkánskou", "lidskou a křesťanskou", "přirozenou a nadpřirozenou" charakteristickou vlastnost, kterou se už sv. František jevil lidem jako "druhý Kristus", papež Jan XXIII. se jeví národům našeho století jako "milovaný Kristus na zemi".

          Podle knihy: Anacleto Mosconi, Františkánska

          spiritualita pápeža Jána XXIII., slovenský

          překlad: Vydavatelství SERAFÍN Bratislava 1997,

          zpracoval: Radim Jáchym OFM