Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Boha Otce I)

            V novém Katechismu katolické církve čl. 2777 - 2865 nalezneme velmi krásný a poměrně rozsáhlý výklad modlitby Páně. Tento úvod do "Modlitby modliteb" uzavírá celé dílo a tím samým je nám naznačeno, že tajemství Boha Otce představuje vrchol, k němuž je podle vzoru Ježíšova hlásání a působení zaměřeno vše, tedy katecheze, liturgie i náš každodenní život ve víře v Božího Syna. Náruč tajemství Božího otcovství nás kompletně objímá zejména v Modlitbě, která je na prvním místě velikým darem a v druhé řadě také pozváním, programem a úkolem synů a dcer Božích. Jsme tedy pozváni, abychom hlouběji poznali a pak také plněji prožívali to, co se nám tak velkoryse a štědře nabízí. Vynaložená námaha má smysl už třeba jen proto, že v nás vyvolává hlubší vědomí o hodnotě daru a o důstojnosti, k níž jsme vyvoleni a povoláni.

            Při čtení výše zmíněných stránek Katechismu jsem si vzpomněl na jednu velmi obsažnou knihu věnovanou právě modlitbě Páně a na jméno Santos Sabugal. Tento pan profesor pocházející ze Španělska a působící v Římě na patristickém institutu Augustinianum je světově proslulým biblistou a znalcem děl církevních otců. V roce 1981 vydal ve své mateřštině knihu El padrenuestro en la interpretación catequética antigua y moderna.[1] Jedná se o více než čtyřsetstránkouvou antologii patnácti nejvýznamnějších komentářů k modlitbě Páně od Tertulliana až po dílo Romana Guardiniho a Joachima Jeremiase doplněnou o rozsáhlý exegetický úvod k textům modlitby v Novém zákoně a o vlastní Sabugalův komentář. Katechetické zaměření knihy a vysoká odbornost renomovaného autora dávají tušit, kdo asi - jistotu v této věci mít nemůžeme - stojí za úvodem do modlitby "Otče náš" v novém Katechismu. Dílo pana profesora Sabugala nám spolu s jinými prameny značně pomůže v našem snažení o hlubšího proniknutí do tajemství Boha Otce prostřednictvím podrobnějšího zkoumání korunovačního klenotu z pokladu křesťanské spirituality a jednotlivých teologických témat, jež jsou s tímto vrcholným tajemstvím úzce spjata. Vždyť Otčenáš je jakoby klíčem Božího království, jehož základním rozměrem je přítomnost Boha Otce skrze Syna a v Duchu svatém nejprve v srdci učedníka a jeho přičiněním následně také v tomto viditelném světě.

            Nejprve se ale musíme zabývat rozličnými podobami této Modlitby modliteb, jak je poznáváme z písemných dokladů prvotního křesťanství. Uvedení všech čtyř základních podob Otčenáše v jednom malém článku je vhodné i proto, že český čtenář by cosi podobného ve své mateřštině na jednom místě zřejmě jen těžko nalezl.

            Bylo by asi dost obtížné najít seriózního odborníka v oboru Nového zákona, který by popíral, že autorem Modlitby je sám Ježíš z Nazareta.[2] V Matoušově evangeliu,[3] u evangelisty Lukáše[4] a ve starokřesťanském spisu Didaché[5] nalezneme tři sice velmi podobná, ale přece jenom vzájemně se lišící znění. Jestliže prvokřesťanské společenství určitým způsobem modlitbu upravovalo, vyvstává otázka, jak asi zněl Otčenáš ve své nejpůvodnější podobě. Biblisté se na základě předpokladu, že pozdější podoby Modlitby jsou rozšířeny o určité dodatky a že Ježíš sám složil Otčenáš v aramejštině jako rytmický hymnus,[6] který by pomohl učedníkům dobře si zapamatovat nový text, odvažují zrekonstruovat text, který by v českém jazyce zněl asi následovně:

"Otče!

                        Buď posvěceno tvé jméno.

                        Přijď tvé království.

                        Náš denní chléb dej nám dnes.

                        Odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme těm, kdo                                    se proti nám provinili.

                        Nedopusť, abychom upadli do pokušení."[7]

            Struktura hymnu je velmi prostá. Po úvodním oslovením Otce bez předchozí specifikace "náš" následuje pět proseb seřazených podle jejich důležitosti. Hlavním tématem je příchod Božího království, což odpovídá zaměru celého Ježíšova veřejného působení, zejména pak Jeho hlásání radostné zvěsti o Nebeském království.[8] úvodní slova, aby se v dějinách spásy plně projevila svatost Otcova jména, lze pochopit jako určitý paralelismus druhé prosby o příchod Otcova království. Vždyť posvěcení Otcova jména v nás, v našich srdcích,[9] je totéž jako přijetí Otce za krále vlastního života, jako příchod Božího království do srdce učedníka. Tím, že Ježíš svěřuje svým učedníkům modlitbu Otčenáš, je zároveň vyzývá ke spolupráci na příchodu Království.

            V Novém zákoně se kromě evangelií setkáváme s určitými narážkami na text této Modlitby například v listu Galaťanům 4, 1 - 7,[10] v listu Římanům 8, 5 - 17,[11] snad také v prvním Petrově listu 1, 17.[12] Základem je liturgické využití naprosto originálního oslovení Boha výrazem "Abba", který s velmi značnou pravděpodobností pochází z Ježíšových úst (srov. Mk 14, 36) a stál zřejmě i na počátku Modlitby, jak ji galilejský Mistr v aramejštině předal svým učedníkům.[13] To však znamená, že v prvokřesťanských komunitách založených Pavlem se již od samého počátku křesťané modlili podle Ježíšova přání a že Modlitba patřila k prvotní katechezi. S pavlovskou teologií zřetelně souvisí Lukášovo evangelium, v němž se objevuje další podoba modlitby Páně.

                        "Otče,

                                   buď posvěceno tvé jméno.

                                   Přijď tvé království.

                                   Náš denní chléb nám dávej každého dne.

                                   A odpusť nám nám naše hříchy,

                                               neboť i my odpouštíme každému,

                                               kdo se proviňuje proti nám.

                                   A nevydej nás pokušení."[14]

            Forma Modlitby, jak nám ji předává ve svém spisu evangelista Lukáš, je evidentně bližší původním Ježíšovým slovům než jak je tomu s textem u evangelisty Matouše.[15] Nejbližší kontext této redakce ukazuje na místo, jež měla modlitba Páně v životě prvokřesťanské komunity v druhé polovině prvního století. Rámcem (Lk 11,1-13) je katecheze o tom, jak se modlit. Daná katecheze se obrací na ty, kdo se ještě nedovedou správně křesťansky modlit (Lk 11,1-2a). Otčenáš rovněž rozlišuje Ježíšovy učedníky od žáků Jana Křtitele, kteří v té době existovali jako samostatná a od křesťanů odlišná náboženská skupina (Lk 11,1). Z určitého spojení mezi prosbou o chléb (Lk 11,3), kterou nacházíme v textu Modlitby, a o dar Ducha svatého (srov. Lk 11,13), jež se nachází ve vysvětlujícím kontextu zmíněné katecheze, lze vyčíst, že prosba o každodenní chléb se vztahuje jak na potřebu každodenního nasycení, tak také na hlad "srdce" po eucharistickém chlebu.[16] Nebyl snad dar Ducha a dar eucharistie to první, čeho se dostávalo novokřtěncům? Přednostní důraz tedy není kladen pouze na prosbu o příchod Božího království, ale nyní i na prosbu o dar eucharistie a o dar Ducha (kontext). V tom se promítá zkušenost první kommunity pod vlivem působení Ducha vzkříšeného Krista.[17] Zajímavé je i to, že Lukáš zařazuje Ježíšovu katechezi o modlitbě do období po první předpovědi utrpení Syna člověka (Lk 9, 22), po proměnění na hoře (Lk 9, 28-), tedy do období jeho cesty k Jeruzalému (Lk 9, 51), cesty na Velikonoce, cesty na smrt. V pozadí je vzdáleně cítit paschální kontext.

            Evangelista Matouš klade katechezi o tom, jak se správně modlit, do první fáze Ježíšova působení v Galileji, která byla charakterizována velkým očekáváním zástupů. Ba co víc, do středu velké Horské řeči, která je shrnutím Ježíšova učení.

                        "Otče náš, jenž jsi na nebesích,

                        posvěť se jméno tvé.

                        Přijď království tvé.

                        Bu_ vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

                        Chďéb náš vezdejší dej nám dnes.

                        A odpusť nám naše viny,

                        jako i my odpouštíme našim viníkům.

                        A neuve_ nás v pokušení,

                        ale zbav nás od zlého."[18]

            Evangelista umísťuje Ježíšovu katechezi o modlitbě do širšího kontextu horské řeči, v níž je galilejský Mistr prezentován jako zákonodárce Nové smlouvy, jako nový Mojžíš.[19] Ježíš například učí z vrcholu hory[20] a užívá formulaci: "Slyšeli jste, ... Já však vám pravím, ..." (Mt 5,21-22). Užším kontextem je opět Ježíšova katecheze o modlitbě (Mt 6,1-15).

            V textu se objevuje oproti Lukášově redakci a oproti pavlovským narážkám na Modlitbu k nebeskému Otci přídavek "náš" - to odráží skutečnost, že Otčenáš v době sepsání Matoušova evangelia[21] byl recitován společně celou křesťanskou komunitou. Objevuje se tu i nová prosba "Buď vůle tvá ...". Království se realizuje tak, že se naplňuje Boží vůle, ve hře je tedy i naše poslušnost, která imituje synovskou poslušnost Kristovu. "Jako v nebi, tak i na zemi" se velmi pravděpodobně vztahuje k prvním třem invokacím a shrnuje je. Další rozšíření můžeme vidět například v prosbě o osvobození z moci zla, a právě to se zdá být typicky matoušovský důraz.[22]

            Poslední podobou Otčenáše je jeho redakce v Didaché, katechetickém spisu snad z posledního desetiletí prvního století.[23]

                        "Otče náš, jenž jsi na nebesích;

                        posvěť se jméno tvé,

                        přijď království tvé,

                        buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi;

                        chléb náš vezdejší dej nám dnes

                        odpusť nám naše viny,

                        jako i my odpouštíme našim viníkům,

                        a neuveď nás v pokušení,

                        ale zbav nás zlého;

                        poněvadž tvá je moc i sláva na věky."[24]

            Text je vpodstatě totožný s Matoušovou verzí, objevuje se tu však dodatek "tvá je moc i sláva na věky". To znamená, že pro autora nebo autory Didaché je Otčenáš zásadně modlitbou chvály. Vzhledem ke kontextu je patrné, že Otčenáš je nyní modlitbou po výtce spojenou s křestní iniciací[25] a s eucharistickou slavností.[26] Velmi výmluvný je i příkaz: "Třikrát denně se takto modlete",[27] což poukazuje na skutečnost komunitní modlitby křesťanů na sklonku prvního století. V tomto smyslu Otčenáš nahrazuje tradiční židovské denní modlitby (berakah a tefillá) a příkaz odráží jasné odlišení křesťanské komunity od židovské synagogy. Současná forma liturgie hodin spolu s mešní liturgií nás vede k tomu, abychom se modlili Otčenáš třikrát denně - v ranních chválách, při mši svaté a při večerních chválách. V pozadí této naší praxe stojí starokřesťanský příkaz ze spisu Didaché.

            V podstatných rysech se tedy všechny podoby modlitby Páně shodují, i když zejména evangelista Matouš a v souladu s ním i Didaché text poněkud rozšiřují. Souhrnně lze říci, že Ježíš sám klade důraz na příchod Božího království. Pavlovské komunity vzývají Boha po Ježíšově vzoru a v Jeho Duchu jako Otce - Abba. Lukáš klade důraz na odlišení křesťanů od učedníků Jana Křtitele a na dar eucharistie v souvislosti s darem Ducha. Matouš podtrhne důležitost odpuštění hříchů a konání Boží vůle. Konečně Didaché odpovídá na otázku, kolikrát denně je třeba se modlit, a to v souvislosti s oddělením od židovského způsobu bohoslužby.

            Změny důrazu a rozličná rozšíření ukazují, jakou úlohu tato Modlitba zaujímala v životě prvotní církve. Vývoj textu zároveň dokládá, že Otčenáš je nejen modlitbou, kterou nás naučil náš Pán, Hlava tajemného těla, ale kterou nám předává a jíž nás učí také církev, Kristovo tajemné tělo. "Nemůže mít Boha skutečně za Otce, kdo nemá církev za matku", učili církevní otcové prvních staletí. Ne nadarmo se v jednom z úvodů k Otčenáši v misálu hovoří o tom, že právě tato Modlitba spojuje všechny pokřtěné.[28] Skutečnost, že Otčenáš je úzce spjat s církevním společenstvím, dokládá i to, že v prvních staletích a i ve středověku nebylo zvykem vyjevovat text této Modlitby katechumenům před křtem. Neděláme chybu, když perly evangelia vydáváme tak lehkovážně a často i falešně podbízivě do rukou světa? František přece učil:

                        "Blahoslavený služebník, který ukrývá tajemství Pána Boha ve svém srdci."[29]

            V našich dalších úvahách budeme vycházet z tradiční podoby Modlitby, která staví na Matoušově redakci. Nebudeme se ale zabývat pouze Otčenášem, protože naším cílem není v první řadě rozbor daného textu. Podrobný výklad tohoto druhu je totiž obsažen v novém Katechismu, a velmi pěkný výklad se objevil i na stránkách Poutníka poměrně nedávno. Víra se totiž podle svatého Tomáše Akvinského vztahuje primárně k samotnému tajemství a teprve druhotně k jeho slovnímu vyjádření. Tajemství Boha Otce opravdu přesahuje každé lidské slovo i každé lidské pomyšlení. Spíše se tedy budeme snažit ukázat, že Otčenáš je přes svoji stručnost podivuhodně kompletní a potenciálně také úžasně bohaté vyjádření tohoto v posledním důsledku nevyjádřitelného mystéria.

 

 

 

 

                        Ctirad Václav Pospíšil OFM

---