Říský, Bernard OFM

František uchvácen láskou svého Pána je stravován touhou se mu co nejvíc přiblížit a připodobnit.  Neuvažuje o tom, jak to uskutečnit, pouze miluje a dává se Lásce plně k dispozici, a Ona ho formuje do svého obrazu.

Ježíš je největší z proroků Izraele. Prorok se ve Starém zákoně nazývá vidoucí: Vidí Boha a jeho vůli – aby ji zprostředkoval svému lidu. Je ochráncem práva slabých a chudých a již svou existencí, zaměřenou cele na Boha, je pro mocné a bohaté, spokojené se sebou, výzvou i znamením odporu – proto musí být chudý, aby byl nezranitelný.

Tak Ježíš prochází Zaslíbenou zemí a nemá, kde by hlavu složil.

František – někdy neuvědoměle, řízením Pána, který ho používá jako svého nástroje – se stává velkým prorokem – svou prorockou existencí, celým svým životem.

Inocenc III. je největší a nejmocnější muž vrcholného středověku. Králové byli jeho vazaly a ve své ruce měl rozhodování o tom, kdo se stane císařem.  Když se rozhodoval mezi Štaufy a Welfy, který rod lépe zajistí moc církve, tu přichází František, ubohý žebrák, a chce s tímto nejmocnějším mužem Evropy mluvit. Papeži se dostává znamení ve snu, že právě tento bezvýznamný chudáček svými rameny zachrání padající budovu moci církve. Přitom František nežádá od papeže nic než dovolení, aby směl se svými jedenácti bratry žít podle evangelia. Bůh si vždy volí to, co není nic, aby zahanbil to, co něco je – aby se lidem zjevila Jeho moc v lidské slabosti.

V té době byla živá otázka o životě církve. Bylo volání po živote pokání podle evangelia a apoštolská forma života měla  nahradit kněžské svěcení, odstranit hierarchii. František chce žít podle evangelia, ale ke kněžím církve má takovou úctu „pro jejich svěcení, že i kdyby  mě pronásledovali, budu se na ně obracet...nebudu kázat proti jejich vůli a budu mít k nim ...úctu, budu je mít rád…a  nebudu se starat o jejich hříchy, protože jsou mými pány…“(Odkaz 3), nechce odstranit hierarchii, ale laikům vrací jejich důstojnost synů Božích, když je přijímá do Třetího řádu, čímž jim dává vážnost  duchovního stavu a tím silně zasahuje do sociální struktury společnosti: Bratři nesmí nosit zbraň, a proto nemohou být svými lenními pány voláni do válečných zápasů.

Kataři  přejali z východního manicheismu perský dualismus: Co je duchovní, je dobré, pochází z Boha, kdežto hmotné pochází od Zlého. Proto nemohli přijmout vtělení – utrpení a smrt Krista – ani tajemství eucharistie. Inocenc III. proti nim vyhlásil křížovou výpravu a chtěl je vyhubit mečem.

František žasne nad tajemstvím Vtělení a dává světu prožívat je v jesličkách. Touží se připodobnit Pánu v jeho utrpení, a Pán mu na to odpovídá vtisknutím svých svatých ran. Má tak velkou úctu k svému eucharistickému Pánu, že se mu klaní „ve všech kostelích na celém světě“. Celý svět je Boží, a proto i Františkův: Kdekoli bratři nebudou přijati, mají se odebrat do jiné země, aby tam konali pokání. Vždyť jsou – po příkladu Pána – jen potulnými kazateli, nikde nemají   trvalé bydliště, jen v Božím království, kam zvou všechny lidi bez rozdílu.

František jde svou cestou, kterou mu určil Pán, a chce být vždy jen ochotným a radostným nástrojem v  jeho ruce. Tím se stává sám odpovědí na problémy své doby –  právě svou neučeností  a prostotou. Síla jeho vlivu pramenila z jeho lásky  k lidem – z lásky Kristovy, který je miloval až k smrti – a z jeho pravdivosti, s níž tuto lásku svého Pána prožíval až do dna své duše.

Bernard Říský OFM