František ve všem krásném poznával prvotní Krásu. Všechno dobré, jehož se mu dostávalo, volalo na něj: „Ten, který nás stvořil, je nejvyšší dobro!“ Po stopách, jež jsou vtisknuty tvorům, šel všude za svým milovaným Pánem.

 

Protože všichni tvorové pocházejí od Boha, jsou všichni s Františkem v nejužším příbuzenství. Všichni se stali jeho bratry a sestrami v Bohu Stvořiteli a Otci všehomíra. Do tohoto bratrství zahrnoval celý vesmír, který Bůh také stvořil.

 

O slunci říkával, že je čistší nad ostatní stvoření a že se nejvíce podobá Hospodinu…

 

Veliký, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, dobrořečení. Tys dobro, celé dobro, nejvyšší dobro, tys přízeň a láska, tys pokoj, veselí a radost. Slavný jsi, Králi, nepřemožený, tobě náleží můj dík, ač  jsem nehoden tvé jméno vyslovit.

 

Nejvyšší Králi, Pane můj, buď veleben zvláště bratrem sluncem, jemuž rozkazuješ, aby svítilo na dobré i zlé. Skrze ně otvíráš štědře svou ruku a nás naplňuješ svým požehnáním. Slunce si přivlastňujeme a plnou dlaní nabíráme z této mísy nebes, od tebe nám přichystané, a stále jsme nevděční, od slunce se nechceme poučit co je to štědrost až do rozdání sebe.

 

Dává nám své světlo, radostný den, do srdce vrací radost. Jak spřežení koní na oblohu vyjíždí, do výše pozvednou nozdry a ze své hrudi chrlí oheň. Zabíjí tmu a křísí oheň. Co bylo mrtvé, k životu vstává. Svou nachovou září mladost v nás vlévá: klenot to nebes a drahokam země (římská poezie).

 

Jaké to zázračné dílo, že oheň řídí běh věcí! Svou velebností se tobě podobá, je odlesk tvé krásy, můj Pane!

 

Vždyť slunce, déšť i vítr prospívá větvi, aby rostla a kvetla na kmeni, stejně jako duše, která je spojena s vůlí Boží (Maxmilián Kolbe).

 

Neboť ti, kdo Tebe milují, budou jako slunce vycházející v plné kráse (Soudců 5,31).

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,

 

zvláště pak bratr slunce,

 

neboť on je den a dává nám světlo,

 

je krásný a září velkým světlem

 

vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.