Putování Římem (12)

Houška, Petr Alk. OFM

Česká kolej Nepomucenum je ve Via Concordia. Byla vybudována v jubilejním svatováclavském roce 1929 péčí československých biskupů pro alumny obou národů Čechů i Slováků a za vydatné pomoci amerických Čechů. Vysvěcena byla na svátek sv. Vojtěcha 23. dubna zmíněného roku. Je to dost rozlehlý  komplex v krásné zahradě. Dnes není budova co do kapacity bohoslovců zdaleka plně využita, takže část je pronajata. Ve studijním roce 1996-97 tam bylo čtrnáct bohoslovců z českých a moravských diecézí. Studují zpravidla na Lateránské univerzitě, takže na přednášky nemají daleko. Via Concordia je postranní ulice, proto budovu obklopuje poměrný klid, zatímco naše Antonianum je u rušné křižovatky. Italové se navíc přímo vyžívají v houkání klaksonů, což dodává římskému prostředí zvláštní zvukový kolorit. Kdo jde z Antoniana do Nepomucena, musí nejprve projít branou San Giovanni in Laterano, pak zahnout doprava a nakonec z hlavní komunikace odbočit doleva do Via Concordia.

V kapli Nepomucena je oltář orientovaný dopředu a na pozadí působivá moderní freska zobrazující české patrony. Zdá se, jakoby vystupovali ze zásvětna a vstupovali tiše a neokázale do naší současnosti a chtěli nás ujistit, že jsou s námi v našich bojích a v našem usilování, jak to kdysi vyjádřil básnicky pozdější biskup Jan Lebeda, jejich veliký ctitel.

V Nepomucenu zemřel jako vyhnanec náš pražský arcibiskup a kardinál Josef Beran 17. května 1969. Papež Pavel VI. spěchal k jeho lůžku, na němž umíral, ale než papežská kolona dorazila ze vzdáleného Vatikánu až sem, mohl římský biskup už jen políbit čelo zesnulého. Řekl prý tehdy o něm, že to byl svatý kněz. Dnes už začal v Praze arcidiecézní proces jeho blahořečení.

Já jsem se setkal právě zde v Nepomucenu s naším kardinálem v prosinci 1968, těsně před jeho osmdesátinami. Tehdy už bylo na něm patrné, že je těžce nemocen.

Tentokrát po létech jsem přišel do Nepomucena na 3. postní neděli, kdy měli bohoslovci rekolekci. Byl předjarní den, nebe bylo sice zatažené, ale ve vzduchu bylo cítit jaro, které se ohlašuje v Římě už mnohem dříve. Neděle připadla na 2. březen, kdy si připomínáme úmrtí naší sv. Anežky České. Kdo by nevzpomněl, jak před necelými deseti léty jsme se v Římě zúčastnili její slavné kanonizace a jak několik dní poté naši studenti v Praze mezi jiným skandovali: „Buď s námi, Anežko, ať nám není těžko!“

V evangeliu 3. postní neděle se četla Ježíšova slova: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím“ (Jan 2,19). Ta slova bezděčně navozují  myšlenku, jak výrok týkající se Kristovy smrti a zmrtvýchvstání se promítá do dějin církve i našeho národa: jsou období, kdy chrámy se boří a jsou doby, kdy se zase budují. Platí to však ještě plněji o chrámech v lidských duších. Doufáme, že  přímluva našeho kardinála Berana  nám bude pomáhat, aby na troskách tolika duchovních chrámů v naší zemi začalo opět cosi vyrůstat. Každé nové kněžské povolání je Božím obdarováním, které přibližuje tuto naději realizaci. Na konci totalitní éry u nás silně oslovil ty, kteří chtěli rozumět, film gruzinského producenta „Pokání“, v jehož závěru vyjádřila prostá stará žena hlubokou pravdu, že bez duchovních hodnot ústí lidský život do prázdnoty: „A k čemu je taková ulice, která nevede ke chrámu?!“ (Chrám tam stojící nechal diktátor zbořit.)

Musím konstatovat, že v Nepomucenu se mi velmi líbilo, prostředí bylo sympatické a panoval tam dobrý duch a řád. O duchovní život bohoslovců je dobře postaráno. Pokoncilní liturgie je střídavě v češtině, italština a latině.

Na svátek sv. Jana Nepomuckého 16. května každého roku, kdy se slaví zasvěcení kolegia tomuto nejznámějšímu českému světci, scházívají se zde Češi z celého Říma nejen ke společné bohoslužbě, ale i k družnému pobesedování.

 Z Nepomucena je asi jen deset minut cesty ke stanici metra, kterým se dá dojet až do blízkosti Vatikánu. Absolvovat tuto cestu pěšky by byl myslím slušný fyzický výkon. Přes Piazza del Risorgimento se dostaneme do blízkosti vatikánských muzeí a skrze Porta Angelica projdeme na Svatopetrské náměstí do Berniniho kolonády. Hned po ruce je zde novinový stánek, kde vždy kupuji L´Osservatore Romano. Chceme-li se dostat k budově Vatikánského rozhlasu na Piazza Pia, musíme po projití skrze Porta Angelica zabočit hned doleva a poměrně dlouhou ulicí dojít  k  cíli. Před námi v určité vzdálenosti se  tyčí mohutná stavba Andělského hradu, kdysi mauzolea císaře Hardiána, později sloužící za úkryt papežů ve válečných dobách   i jako vězení provinilců. Damasův blok ve Vatikánu, kde bydlí papež, spojuje dodnes s Andělským hradem krytý koridor; tudy prchal do úkrytu Klement VII. při přepadení Říma německým a španělským vojskem r. 1527, kdy došlo k pověstnému zpustošení Říma („sacco di Roma“). Z protějšího břehu Tibery směrem od vnitřního města bychom došli k Andělskému hradu po tzv. Andělském mostu, který byl ve shodě se svým pojmenováním v 17. století ozdoben Berniniho sochami andělů. Na počátku mostu směrem  od  města jsou sochy apoštolů Petra a Pavla. Petrova socha je označena nápisem: „Humilibus venia“ – Pokorným milost, a Pavlova: „Superbis retributio“ – Pyšným odplata.

Ve Vatikánském rozhlasu je i česká sekce, v níž už asi třicet let pracuje jezuita P. Josef Koláček, který je mimoto činný jako překladatel  zvláště sv. Terezie z Avily a sám též je literárně plodný.

Vrátíme-li se na Svatopetrské náměstí a zabočíme-li do pravého křídla Berniniho kolonády, dojdeme kolem vatikánské pošty až k Bronzové bráně, která je vchodem do Damasova boku, kde je sídlo papeže a jeho spolupracovníků. Bránu střeží dva švýcarští gardisté. V prvém poschodí je tzv. Prefettura della Casa Pontificia (úřad papežského domu).  Tam je třeba si objednat vstupenku na všechny bohoslužby, kterým předsedá Svatý otec, ať už se konají v bazilice sv. Petra, nebo jinde. Nejčastěji jsou to beatifikační a kanonizační slavnosti, oslava významných svátků liturgického roku, každoroční svěcení biskupů z různých částí světa na slavnost Zjevení Páně, bohoslužba Popeleční středy a v posledních třech létech  též  zahájení příslušného roku tříleté přípravy na veliké jubileum r. 2000 v předvečer příslušné 1. adventní neděle. Tato bohoslužba je spojena s tzv. lucernariem, to znamená  s rozžíháním a vnášením světla před večerními chválami.

Vstupenky jsou nutné kvůli pořádku, aby se předešlo chaosu a také aby se mezi účastníky bohoslužby nevmísily nežádoucí živly. Na  Prefektuře si vás zanesou do počítače a v předvečer slavnosti si vyzvednete vstupenku opět za Bronzovou branou u stolku gardisty, který má službu. Na vstupence je vyznačeno , kterou branou máte do baziliky vstoupit a v které lodi  máte své místo.

Každou neděli před polednem, kromě období prázdnin, kdy je Svatý otec v letním sídle Castell Gandolfo, shromažďují se na Svatopetrském náměstí davy lidí, zpravidla turistů a poutníků z různých částí světa. Početnější skupiny na sebe upozorňují transparenty. Všichni čekají, až v poledne se objeví v okně své pracovny Svatý otec, vysoko nad balustrádou kolonády, a pronese krátký proslov, často zaměřený nejen k liturgii neděle, ale také k aktuálním otázkám světového dění. Podle potřeby zdraví jednotlivé skupiny poutníků  v jejich jazyce a nakonec se se všemi pomodlí Anděl Páně (resp. Regina caeli).  Hlas papeže je přenášen pomocí ozvučovací techniky. Při slavnostních příležitostech mluví Svatý otec z balkonu baziliky.

Hlavní vstup na Svatopetrské náměstí je od Tibery po široké Via della Conciliazione.  Nejprve však přijdeme na nevelké polokruhovité náměstí Pia XII. (Piazza Pio XII.), které se dříve nazývalo po slavném staviteli Berninim, avšak římský  senát je po 2. světové válce přejmenoval z vděčnosti k papeži, který uchránil svou diplomatickou intervencí město Řím před spojeneckým bombardováním. Polokruh náměstí uzavírají z obou protilehlých stran  dvě rozsáhlé budovy vybudované  pro vatikánské kongregace (jakási resortní  ministerstva) péčí papežů Pia XII. a Jana XXIII. v těsné blízkosti vlastního vatikánského území, jež začíná před námi se rozprostírajícím náměstím Svatopetrským.

Přicházíme-li z Via della Conciliazione, všimneme si nejprve po pravé straně  budovy o čtyřech poschodích. V prvém poschodí sídlí Kongregace pro řeholníky a světské instituty, v druhém Kongregace pro kleriky,  v třetím Kongregace pro katolickou výchovu
(katolické univerzity a bohoslovecká učiliště)  a ve čtvrtém Historická komise a Misijní centrum pro Palestinu.

Budova po levé straně je rovněž čtyřposchoďová. V prvém poschodí je Kongregace pro svátosti a Boží kult, v druhém Kongregace pro biskupy (zde se mezi jiným navrhuje Svatému otce jmenování nových biskupů), v třetím poschodí je Kongregace pro svatořečení a ve čtvrtém Komise pro výklad kodexu církevního práva, Komise pro interpretaci dekretů 2. vatikánského koncilu a konečně archiv 2. vatikánského koncilu.

Do třetího poschodí jsem chodíval i já v záležitosti blahořečení našich 14 pražských bratří františkánů. Protože nerad jezdím výtahem, chodíval jsem po schodech. Doufejme, že tyto kroky se nějak zúročí k radosti všech, kdo čekají na beatifikaci našich kandidátů.

Své procházky Římem můžeme zakončit posledním pohledem na baziliku sv. Petra, která je před námi, a potom už zbývá jen říci „Arrivederci Roma – zní píseň loučení.

Petr Alk. Houška OFM