Jáchym, Radim OFM

          Psychologická studie (nejen) k Lk 10,38-42

     Příběh sester Marty a Marie je pro přemýšlivé čtenáře bible nevyčerpatelným zdrojem objevování nových souvislostí nejen v jeho ději, ale - a to především - kolem sebe a v sobě samém. Novým podnětem nám může být kniha: Kevin Leman, SOUROZENECKÉ KONSTELACE, Portál Praha 1997, která velice živým způsobem přináší modely povah a chování lidí podle toho, v jakém pořadí přišli na svět a museli nalézt své místo v rodinném týmu. Pro náš účel se omezme jen na základní dvojici prvorozené(ho), který(á) je perfekcionist(k)a, protože se snaží, je k tomu vychováván a motivován, aby všechno dělal dokonale (= perfektně) - třebas je to pro něho sisyfovská námaha, s kterou nikdy nebude hotov - a nejmladší(ho) benjamínka, "štěně", který by se o něco takového marně snažil, protože na staršího perfekcionistu prostě nestačí, ostatně nikdo to na něm nepožaduje, a tak se o to ani nesnaží a své místo na slunci si vydobývá jinak: autor říká, že je to rozený bavič druhých.

    Tolik stručně jako vstup k pohledu na naši známou dvojici Marty a Marie. Marta je typická perfekcionistka, musí udělat dokonalou hostinu, stále s ní není hotová a marně se pokouší do svého úsilí zapojit mladší sestru. Nelze pochybovat, že Marta je starší a Marie mladší. (Je tu sice ještě Lazar, lze však předpokládat, že byl proti svým sestrám podstatně starší a tím je "mimo hru".) Marie zatím "baví" hosta tím, že si mu sedne k nohám, poslouchá a přípravou hostiny se vůbec nevzrušuje, stejně by ji starší sestra k ničemu nepustila.

    Stačí tyto poznámky na vysvětlení situace? Myslím, že stačí i nestačí. Něco nám jaksi ještě chybí, cítíme, že ani takto zaostřený pohled na rozdílný přístup obou sester k vzácné návštěvě není úplný, a že není úplný ani psychologický rozbor postojů perfekcionisty a benjamínka v uvedené knize, třebaže je podrobně rozebírán z různých pohledů. Je třeba ještě doplnit, že perfekcionista je svou povahou nutně introvertní, zaměřený do sebe, kdežto benjamínek extrovertní, zaměřený k druhým.

    Martě zdánlivě jde o Ježíše, aby se u nich cítil co nejlépe; ve skutečnosti se jí jedná o to, aby ji Ježíš pochválil, aby si jí všiml: to Mistr vystihuje, když ji sice pochválí za péči, ale vytýká, že se příliš stará, a připomíná, že Marie vystihla to podstatnější. Naproti tomu Marie je plně obrácena k hostu, o sebe se nestará, nedbá ani, zda bude jejich domácnost (= starší Marta) pochválena za vynikající hostinu.

    Rozebereme-li uvedený příběh takto, pak jej můžeme s mnohem větším užitkem srovnávat s životními situacemi, se kterými se setkáváme, a především - se sebou samými: Chceme mít všechno dokonalé - ale jen podle našich představ, chceme druhým prokázat dobro tak, jak my si je představujeme? Jsme perfekcionisté (a to jsme aspoň trochu každý, pokud nás z toho nevyvedl život či starší sourozenci)? Anebo se snažíme pochopit, co ten druhý potřebuje, co má rád, co od nás očekává?

     Znamená to snad, že prvorozený introvert je odsouzen zůstat vězet ve svém perfekcionismu, a extrovertní benjamínek je odsouzen omlouvat nadosmrti svou neschopnost pouhým bavením druhých? Myslím si, že ne. Autor uvedené knihy uvádí řadu cenných rad pro výchovu obou. Ostatně, důkazem je sama Marta: Kdyby zůstala taková, jakou ji známe z oné "kuchyňské" scény evangelia, pak bychom ji nikdy nemohli uctívat jako svatou, protože: v čem by nám byla vzorem? Z jejího dalšího života kromě apokryfních legend sice nic nevíme, ale už scéna u Lazarova hrobu (Jan 11) ukazuje určité dozrávání, a úcta církve dosvědčuje, že se přec jen dokázala se svou povahou poprat a s Boží pomocí ji zvládnout do zcela jiné polohy.

    A v tom je křesťanský optimismus a naděje i pro každého z nás.

    Příkladem nám může být jistý Giovanni, syn Bernardona, obchodníka z italského Assisi, zvaný Francesco. Byl nejstarší, určený stát se dědicem a zvelebovatelem otcovského podniku. Rozený perfekcionista a v tom vychovávaný, zahleděný do sebe a do své dokonalosti, když stál u pultu, když platil za kamarády u vínka v krčmě (a nechal se zvolit králem večera), když se pokoušel povznést se nad svůj stav a získat si rytířské ostruhy (bezradný, když se mu to stále nedařilo). Klíčovou scénou jeho života po této stránce není scéna před křížem u sv. Damiána, ale předcházející setkání s malomocným: strašný odpor, který cítí vůči této lidské trosce, ale současně vítězný boj se sebou samým, boj, v němž opravdu vyšel ze sebe sama, a toho chudáka nejen obdaroval měšcem hozeným na dálku, ale objal, to je: přijal ho do svého Já. Ještě na konci života píše o tom ve svém Odkaze: "Když jsem ještě vězel v hříších (= ve svém Já), zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocnými. Proto sám Pán mě dovedl mezi ně (jen sem, další krok už musel udělat sám:) a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět." Opustil svět - to je především: své Já okuřované úsilím o vlastní zvelebení, vlastní dokonalost. Teď už může jednat Pán: osloví ho u sv. Damiána, a dál už to jde takřka samo - se svými šaty vrátí otci i prvorozenství, a "když mu Pán dal bratry" (Odkaz), pak chce být opravdu jen jejich bratrem a služebníkem, a ne pánem, střed jeho života se obrátí od vlastního Já k Božímu Ty ("Ty jsi svatý Pán..."): z Bernardonova prvorozeného syna se stane "san" Francesco.

    "Jdi, a stejně jednej i ty!" (Lk 10,37).

                                               Radim Jáchym OFM