Špaček, Jiří OFS

(Maria, Matka naděje)

Staré tisíciletí se pozvolna chýlí ke konci.  Zanedlouho, dá-li Pán, vstoupíme do třetího tisíciletí.  V době přípravy na toto jubileum je jedním z hlavních témat božská ctnost naděje.Postoj naděje nám umožňuje neztrácet ze zřetele poslední cíl našeho putování,  a vede nás k pozornějšímu naslouchání hlasu Ducha svatého, vděčnému přijímání charismat a opravdovému úsilí o jednotu církevního společenství. Příkladem nám je Maria,  která je vzorem pro všechny, kdo se celým srdcem svěřují Božím příslibům.

„U Ježíšova kříže stála jeho matka Maria a při ní ten učedník, kterého miloval“ (Jan 19, 25). V této zprávě je obsažena tzv. paranesis = výzva, povzbuzení. Tím je myšleno, že to, co se odehrálo onoho dne, má se dít každý den. Tedy je nezbytné stát vedle Marie u Ježíšova kříže, jak tam stál učedník, kterého Ježíš miloval.

Musíme však dobře rozumět větě „Stát u Ježíšova kříže“. V této větě se skrývají dva významy. Jednak  že je třeba stát u kříže a jednak  že je třeba stát u kříže Ježíšova.  Nejprve začneme od druhé myšlenky, která je nejdůležitější:

Stát u Ježíšova kříže. Tato slova nám říkají, že nejdůležitější že všeho, co musíme udělat, není stát všeobecně u jakéhokoliv kříže, ale stát právě u kříže Ježíšova. To znamená, že nestačí pouze trpět, i třeba mlčky.  Zdálo by se, že už to samo je něco hrdinského, ale to opravdu není nejdůležitější věc. Rozhodující je stát u kříže Ježíšova, neboť nejdůležitější není kříž vlastní, ale kříž Ježíšův. Není důležité prostě trpět, ale  věřit, a takto si přivlastnit utrpení Kristovo. Na prvním místě musí být víra. U Matky Ježíšovy pod křížem byla nejdůležitější její víra; tato víra byla ještě větší než její utrpení. Apoštol říká, že nauka o kříži je Boží moc a Boží moudrost pro ty, kdo jsou povoláni. A také říká, že evangelium je Boží moc pro každého, kdo věří. Čili pro všechny, kdo jsou povoláni a kdo věří, nikoliv pro všechny, kdo trpí (i když obyčejně je toto obojí mezi sebou spojeno).

Zde je třeba hledat pramen veškeré síly a plodnosti církve. Síla církve pochází z hlásání Ježíšova kříže, tedy z něčeho, co je v očích tohoto světa symbolem slabosti, hlouposti, pošetilosti. Tímto způsobem se vlastně zříkáme jakékoliv možnosti nebo vůle čelit  nevěřicímu a lehkomyslnému světu jeho vlastními prostředky: slovní moudrostí, silou argumentování, ironií, posměchem a vším ostatním, co je ve světě „silné“.  Nemělo by nám to vadit, vždyť jsme přece blázni pro Krista!  A tak se jistě rádi zřekneme lidské nadřazenosti, aby mohla vyjít na světlo a působit síla Boží, obsažená v Kristově kříži.

Stát u kříže.  Známkou a důkazem toho, že opravdu věříme v kříž Kristův, je: brát svůj kříž a jít za Ježíšem, účastnit se na jeho utrpeních, být s ním ukřižován.  Celý život křesťana má být živou obětí, jako byl život Kristův.

Dokonce lze říci, že pravá víra v Kristův kříž nutně potřebuje projít utrpením, aby byla pravá. První list sv. Pavla praví, že utrpení je „tavící kelímek“ víry, že víra potřebuje utrpení, aby byla očištěna jako zlato v ohni. Jinými slovy řečeno: náš kříž není sám o sobě spásou, není ani mocí ani moudrostí. Sám o sobě je pouhým lidským činem, ne-li trestem. Avšak Boží mocí a moudrostí se stává jen tehdy, pokud se za doprovodu víry a z Božího úradku sjednotí a křížem Kristovým. Svatý otec Jan Pavel II. píše: „Trpět znamená stát se obzvlášť  vnímavým, obzvlášť otevřeným pro působení spásonosných sil Božích, které jsou lidstvu nabídnuty v Kristu.“ Utrpení spojuje s Kristovým křížem nejenom způsobem rozumovým, ale způsobem existenčním a konkrétním. Je to jakýsi průchod, přístupová cesta. Nerovná se víře, ale tvoří s ní jedno.

Opravdové utrpení ve spojení s Kristem zabíjí marnou slávu, alespoň v míře, v jaké ji zabíjí pravá víra. Dokonce je možnost chlubit se dobrým způsobem svými utrpeními. Sám Apoštol je toho příkladem, když píše: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi… Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista.“   Dobře si všimněme posledních slov: snáším to pro Krista! Tím chce Apoštol říci. že to nesnáší Kristus pro něho, ale on to snáší pro Krista. Apoštol si rovněž vysoce cení „našeho soužení“.  Tvrdí, že „nám zjednává nad každou míru věčnou tího slávy“.

Velikonoční tajemství: smrt, nebo vzkříšení?

Co je vlastně „velikonoční tajemství“ – smrt, nebo vzkříšení? Velikonoční tajemství nezáleží pouze v Kristově kříži, ani pouze v jeho zmrtvýchvstání, a dokonce nezáleží ani v obojím dohromady, ať už bereme tyto skutečnosti jednu po druhé nebo souhrnně. Velikonoční tajemství totiž záleží v přechodu od jedné skutečnosti ke druhé, od smrti k životu, v přechodu „smrtí ke slávě a ke  království“.  Velikonoční tajemství je záležitost dynamické, nikoliv statická!

Je zřejmé, že lidská mysl se tomuto pojetí velikonočního tajemství brání. Dialektika se snažila vrazit svůj klín do tohoto jádra víry a oddělit (někdy dokonce i postavit do opozice podle zásady „buď – anebo!)  smrt a vzkříšení. V minulosti bývala často tendence příliš zdůrazňovat Kristovo triumfální zmrtvýchvstání, takže se trvalá realita kříže odsunula do pozadí. Dnes jsme často svědky toho, že se upadá do opačného extrému, když se příliš vyzvedá  teologie kříže. Na Kristovo triumfální zmrtvýchvstání se hledí málem podezřele, jako kdyby mohlo oslabovat trvalou realitu kříže a odvádět církev od jejího úkolu nové evangelizace.

Mohlo by se zdát, že kdybychom pozorovali očima sv. Jana na Kalvárii zároveň smrt i zmrtvýchvstání, byla by tvrdost Kristova kříže poněkud zmírněna. Podle této úvahy by šel Ježíš na smrt s jistotou, že vstane.  Ale tak  tomu není. Ježíš jako člověk si byl vědom jen jedné věci: že jeho cestu řídí nebeský Otec a že ať se události vyvinou jakýmkoliv způsobem, jedno je vždy jisté: konečné vítězství bude patřit Otce, a ne jeho nepřátelům. Konečné vítězství bude patřit lásce, a ne nenávisti. Evangelia svorně dosvědčují, je si Ježíš uchoval svou důvěru v  Otce až do úplného konce. Ježíš nezemřel jako nějaký ztroskotanec a zoufalec, ale jako  poslušný Syn nebeského Otce. Apoštol prohlašuje, že právě pro jeho poslušnost ho Bůh povýšil a vzkřísil. Tedy vazba mezi událostí Velkého pátku a nedělí Zmrtvýchvstání není v Kristově moci, ale v Kristově poslušnosti. Svatý Petr připisuje ve Skutcích apoštolů umírajícímu Kristu slova žalmu: „I mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě napospas podsvětí.“  Rovněž i proslulý žalm, který se Ježíš modlil na kříži, přece končí výkřikem naděje: „I moje duše pouze jemu žije, všechno mé potomstvo mu bude složit. Všem příštím o Pánu se bude zpívat…“

Jiří Špaček OFS