Františkánská spiritualita Jana XXIII.

Mosconi, Anacleto

5. "Já jsem Josef, váš bratr"

     Jak jsem slíbil v 3. části tohoto seriálu, zakončíme jej podstatnou částí proslovu, který měl papež Jan XXIII. v Lateránské bazilice 16. dubna 1959 k rodinám františkánského řádu po tom, co čtyři bratři generální ministři v den 750. výročí Františkova slibu poslušnosti velkému papeži Inocenci III. jej obnovili do rukou jeho nástupce, františkánského terciáře Jana XXIII.

     Ctihodní bratři, milovaní synové!

     Tyto prvé měsíce, když začínáme svou apoštolskou službu jako nástupce sv. Petra i jako římský biskup, jsou poznamenány několika historickými a náboženskými událostmi.

    Včerejší setkání křesťanského bratrství kněží a laiků, mluvících rozmanitými jazyky, rozdílného zevnějšku, ale stejných prostých myslí a srdcí, je jedním z jeho nejcharakterističtějších a nejradostnějších znamení.

    Zde, v Lateráně, v bazilice, která je "matka a hlava Města a světa", nás dnes večer nespojují apoštolové, ale sv. František z Assisi, "muž katolický a zcela apoštolský", jenž po více než sedm staletí okolo sebe shromažďuje své syny.

    Z velké bronzové sochy na obrovském náměstí nás zve, abychom porozjímali o velkolepých tajemstvích zobrazených na stěnách tohoto "papežského a patriarchálního sídla".

    Vidíme ho vyobrazeného na čestném místě, na zářící ústřední mozaice, mezi Pannou Marií a sv. Petrem, podobně jako jeho velkého syna sv. Antonína z Padovy mezi sv. Janem Křtitelem a Janem Evangelistou. Na více místech tohoto chrámu, na starých kamenných pamětních deskách, je vyryto jeho požehnané jméno jako památka na přeslavné události spojené s jeho návštěvou na tomto posvátném místě uctívaném po staletí, jako čteme v latinském nápise na hrobě papeže Mikuláše: "Františkův syn, první ze stavu Menších", což chce vyjádřit, že byl první z pěti františkánských papežů.

     Dnes večer si připomínáme jeho řeholi, která nás sem přivedla. Papež Inocenc III. nezapomenutelné paměti, který zde odpočívá ve svém vznešeném, velkolepém náhrobku, jako by se dnes probudil ze svého spánku, aby nám znovu potvrdil, že jeho sen se stal skutečností, zázrakem Boží Prozřetelnosti: Řehole, která byla schválena ne bez váhání, byla později z Božího vnuknutí uznána za Ježíšovo volání k jeho vyššímu učení, a poprvé byla ozdobena papežskou pečetí.

    Dnes vzbuzuje obdiv velký nárůst řeholních rodin, které pod společným jménem Chudičkého z Assisi jsou až překvapivě různorodé způsobem řeholního života či formou apoštolátu. Kdo však zná hloubku lidských citů, lidských srdcí a lidských myšlenek, kdo viděl kus světa a ví, co jsou pradávné a současné zkušenosti, anebo dokáže vycítit rozdíl mezi posvátným příkazem a věčným evangeliem, ten, kdo ví, co znamená proměnlivost podnebí, rozdílnost temperamentu či rozličné domácí vlivy, užasne nad tím, jak se mohla uchovat tato věrnost prvním základním požadavkům původní františkánské řehole, toto nadšení pro návrat k prvotní čistotě...

     Velká, nádherná, pestrá františkánská rodina je jako obrovská loď brázdící oceán. Má tři mohutné kotvy pro bezpečí a ochranu své plavby. Ty jsou zabezpečením v bouři, při každé nepřízni nebe, země i moře.

    Podstata františkánství spočívá v těchto ctnostech.

     Tři slova vyjadřují všechno a obsahují v sobě velkou řeholi schválenou papežem Inocencem: chudoba, poslušnost, láska.

    Dva nejvěrohodnější a nejzbožnější komentátoři, Tomáš z Celana a sv. Bonaventura, tím, co nám podali o sv. Františkovi a o počátcích jeho díla, poskytli světu nejdokonalejší příručku vyvoleného a svatého řeholního života i mistrovský návod, jak lze dosáhnout společnou snahou všech synů sv. Františka potěšující úspěchy v náboženské a sociální obnově.

     Ach, svatá chudoba! Jaké bohatství, jaká rada, jaký příslib! To je skutečná chudoba. To platí i pro chudobu ducha.

    Čtyři velké františkánské rodiny, řád Menších bratří, bratří konventuálů, bratří kapucínů a řeholní Třetí řád, mají bohatou starobylou i nejmodernější literaturu týkající se koncepce, způsobů a cvičení se v chudobě.

    Mnohem zajímavější než učené disputace je však názorný důkaz o výhodách a pokojné radosti z chudoby. Tato chudoba dokonale uskutečňuje to, co říká autor Následování Krista: "Zanech všeho a najdeš všechno" (III, 32). Podobně to ve svých verších vyzpíval i skvělý Jacopone da Todi:

          "Sladká lásko k chudobě,

          rozechvíváš srdce mé:

          chudobo ty přechudobná,

          pokory jsi sestra rodná"...

     Vedle chudoby má v řeholi schválené papežem Inocencem velký význam rovněž poslušnost, poslušnost vůči biskupovi, především vůči římskému biskupovi. "Poddáni a podřízeni svaté římské církvi", jak to vyjádřil sv. František. Jestliže studujeme bez zaujatosti dějiny církve, vidíme, že jsou nejvíce vyčerpávajícím důkazem toho, že úspěšný život řádů spočívá v upřímné a prosté poslušnosti vůči svaté církvi, a jakýkoli neúspěch, na nějž by si chtěly stěžovat, nebo zoufalství, které by chtěly oplakávat, musí připsat tomu, že jednotlivě nebo společně opustily cestu podřízenosti a kázně.

    V našich mladých létech jsme si prohlíželi starobylou malbu, která zabírala celou stěnu nádherného kostela ze 14. století. Tato malba se nazývá "Strom sv. Bonaventury" a znázorňuje bratry, kteří hravě stoupají vzhůru po silných větvích; jiní, odvážní a nerozvážní, stoupají s námahou. Po tajné ctižádosti a vychloubání často následuje zklamání...

     Nuže, a co říci o třetím charakteristickém a základním znamení každého dobrého františkánského bratra? Je to duch katolický a apoštolský, jak jej sv. František představil svým současníkům, a jako nejvzácnější dědictví zanechal svým bratřím potom, co jej zakotvil jako příkaz ve své svaté řeholi...

    Sv. Bonaventura ve své Větší a Menší legendě dojímavě popisuje přípravu této řehole misijního apoštolátu. Jeho záměrem bylo zachytit nesčetné těžkosti, které čekají dobyvatele duší při práci, kterou už víc než sedm století se zanícením nezištně vykonávají, aby šířili poznání a aby jméno, láska a duchovní království Ježíše Krista, Spasitele světa, dosáhly jeho vítězství. Bohaté knihovny, které v mnoha starších i novějších spisech zachytávají hrdinské činy, často poznamenané krví františkánských misionářů, nechtějí být označovány za vavříny, na nichž odpočívají slavní vítězové, ale chtějí být povzbuzením k větší horlivosti, k níž nás nabádá i dnešní výročí...

    Milí synové a dcery františkánských rodin a všichni, kdo patříte k nesčetným charitativním sdružením inspirovaným tímto ideálem, jakož i společenství apoštolátu, všichni společně ve svatém bratrství zapějme hymnus díků za 750 roků účinné životaschopnosti řehole sv. Františka, a připojme vřelou prosbu: Ad multos annos, na mnoho dalších let, k pokoji a spáse našich duší, k slávě a požehnání celé svaté církve Boží!

     Milovaní synové! Dovolte, abychom připojili zvlášť několik srdečných slov na adresu přítomných, kteří patří do mírového vojska terciářů sv. Františka: Ego sum Joseph, frater vester! Já jsem Josef, váš bratr! S něžností v srdci vám to rádi opakujeme. Jsme jím ode dne 1. března 1896, kdy jsme byli ještě jako čtrnáctiletý mladík zapsáni... Dobrořečíme Pánu za tuto milost, že nás ve šťastné shodě právě v tomto roce a v tomto měsíci udělením svaté tonzury uvedl i do života v církvi.

    Jaká pokojná a čistá dvojnásobná radost z této shody: františkánský terciář a klerik uvedený do kněžství! Tedy totéž pouto ještě neuvědomělé a šťastné prostoty mělo nás provázet až k požehnanému oltáři, od něj se měl odvíjet celý náš další život.

    Naše oči od malička hleděly na malý klášter Menších bratří v Baccanella, který na rozlehlém lombardském venkově, kde jsme se narodili a vyrostli, byl první řeholní stavbou, kterou jsme viděli: kostelík, zvonice, skromná poustevna a pokorní řeholní bratři, kteří po okolí chodili prosit o almužnu, šíříce ducha naivní prostoty, která sv. Františka a jeho syny dělala tak sympatickými.

    Budiž nám dovoleno říci, že po dlouhých potulkách světem, kde jsme měli příležitost být blízko mnohým vznešeným, učeným, osvíceným i svatým osobnostem, které si prostřednictvím serafického otce z Assisi vážily františkánských řádů a Kristovy církve, nikdy nebylo naší duši nic milejšího než vrátit se do Baccanella, do té nevinnosti a pokoje, do té svaté poezie křesťanského života, dozrálého do kněžství a služby svaté církvi a duším.... když tento pokorný františkánský terciář, který se stal papežem jako nástupce Inocence III., Mikuláše IV. a tak dále až po Lva XIII., nic neztratil ze své původní jednoduchosti, ba naopak, nyní ještě víc vychutnává její sladkost...

    Tak jako velký patriarcha František i jeho nedávno oslavený bratr sv. Karel ze Sezze, chudý a pokorný, do nebe vstupuje bohatý, nebeskými hymny oslavený, aleluja, aleluja.

    Milovaní bratři ve sv. Františkovi, nám i vám a všem připomínáme tuto velikou pravdu: Oslavujeme nyní velikou řeholi, tato cesta vede k životu, k požehnání, k slávě. Aleluja, aleluja.

          Podle knihy: Anacleto Mosconi, Františkánska

          spiritualita pápeža Jána XXIII., slovenský

          překlad: Vydavatelství SERAFÍN Bratislava 1997,

          zpracoval: Radim Jáchym OFM