František a charisma
Říský, Bernard OFM
„Pán Bůh dělá originály, žádné kopie.“ Každý jsme dostali svou jedinečnost, ale i svou osobní životní roli a náplň. Celý život hledáme sebe, svou pravou podobu, svou identitu. Ta spočívá v harmonické jednotě naší reálné existence, našich vlastních představ o sobě a našich tužeb a Boží vůle.
František po svých bolestných zkušenostech, které mu zůstaly z jeho ztroskotaných rytířských snů, si byl dobře vědom své slabosti. Od dětství byl slabší tělesné konstrukce a od svého obrácení byl stále nemocný. Tuto svou situaci přijal a svůj úděl prožíval jako formu chudoby a pokání, a tak ji proměňoval ve chválu Boží. Své tužby po rytířské slávě proměnil v celoživotní touhu po Pánu – od „herolda velikého Krále“ až po co nejdokonalejší spodobení v ním, které bylo potvrzeno stigmaty.
Byl si vědom, že všechno v něm i v jeho životě je darem Boží milosti, kterou si nikdy nemohl zasloužit, a že se mu dostalo tohoto obdarování pro druhé. Všem lidem se cítil dlužníkem, proto píše dopisy „všem věrným křesťanům“, „všem duchovním“ a „vládcům lidu“. Nikdy nebyl pyšný na své dary, ale stále vzhlížel k svému Pánu, aby zjistil jeho vůli. Proto tráví noci v modlitbě a později v několika čtyřicetidenních postech během roku hledá a samotě tvář svého Pána. Vkládá se do rukou svého Pána a chválí ho svou vydaností. Nic nemá a ani nechce mít vlastního – žije Pánu a pro Pána.
Jeho charismatické působení bylo regulována jeho závislostí na Pánu, a jeho vedení si prožívá v závislosti na církvi a na Petrovi – panu papeži. Jeho charismatická pokora ho uchrání od cesty kritiky a konfrontace s autoritou, což bylo osudem mnoha reformátorů. Vědomě jde se svým Pánem na Kalvárii, aby mu odevzdal všecko – vzdává se svých představ a přijímá požadavek církve, aby svůj řád přizpůsobil stávajícímu právu, a tak přijímá určité mnišské normy – zřizuje rok noviciátu, chórovou modlitbu a tím nepřímo i domy – kláštery.
Přesto si uchovává svůj ideál potulného kazatele – proroka, a v řeholi počítá s tím, že bratři budou chodit světem bez ochrany klauzury – a tento svůj ideál předává svým synům. Ví, jak je důležité BÍT s Pánem – a proto jim nabízí možnost uchýlit se do pousteven a píše pro ně pravidla – řeholi.
Františkova charismatická osobnost přitahovala a pro jeho následovníky – bratry byla vzorem, normou. A on jim dával svobodu, aby vzali sami odpovědnost za naplnění svého života. Když si uchovají ideál a nechají se vést Duchem Páně, mohou dělat jakoukoli práci, která se srovnává s počestností, jen když budou chtít být stále „u podnoží svaté církve“. Pán je povede, když budou „vždy poddáni představeným a všem duchovním svaté matky církve, ochotni jim sloužit“ (malá odkaz), ať už na poli teologické vědy, či v roli biskupů, do níž jsou povoláni pro svou opravdovost následování Pána v jeho nezištné službě Božímu lidu. Odpor, který mnohde vyvolávají, je jim jen potvrzením, že jdou dobře za Pánem, který se stal „znamením odporu“. Když hlásají pokání, mnohá města jim staví domy, aby mezi nimi žili a tam konali pokání – za ně. Jejich pokání má různé podoby - strohost života, zřeknutí se evangelní svobody kázání radostné zvěsti všem, ztotožnění se s těmi nejchudšími, stojícími na okraji společnosti, i jako protest proti poživačnosti – konzumní společnosti.
František hořel láskou k svému Pánu – to byla jeho nejvlastnější identita – a naplňoval Augustinovo : „Miluj, a dělej, co chceš!“ Tuto evangelní svobodu odkázal svým synům: Každý je odpovědný za sebe, za svou lásku ke Kristu – a za její vyjádření službou bratřím v poslušnosti k představeným, kteří však nesmí od bratří žádat nic, co by bylo proti řeholi a jejich svědomí (10 kap.ř.). Této svobodě je však třeba stále dorůstat – v toleranci lásky. Stálé reformy řádu dosvědčují trvalý zápas o autenticitu františkánství, a osobnost Františkova je výzvou pro církev všech století: „Obraťte se“ od své sebestřednosti – „a věřte evangeliu“ – radostné zvěsti o Lásce!