Jáchym, Radim OFM

    V příloze Lidových novin z 23.12.1998 VĚDA jsou uveřejněny výsledky průzkumu amerického prestižního vědeckého časopisu Nature, podle kterého pouze 7% předních amerických vědců věří v Boha, dalších 21% pochybuje nebo neodpovídá jednoznačně, 72% prohlašuje, že v Boha nevěří. Ve srovnání s rokem 1914 to znamená pokles věřících v Boha z 28% na 7%.

    Známe ovšem výroky skutečně předních vědců (počínaje Albertem Einsteinem, kterého článek rovněž cituje) vyjadřujících své přesvědčení o existenci Boha. Problém je zřejmě ve výběru respondentů: článek neuvádí ani jejich počty, nevíme, zda jsou statisticky relevantní. Problémem je také už samotný pojem "vědec": to není každý vědecký pracovník v nějakém ústavu!

    Trochu nám to mohou osvětlit výroky "několika náhodně vybraných českých vědců" uvedené v téže příloze LN (opět problém výběru!). Z 11 (!) vědců z nejrůznějších oborů od astrofyziky přes genetiku a ekologii až po "byrokracii státní správy v historickém kontextu" jen tři odpovídají na otázku: "Věříte v Boha?" jednoznačně kladně, ostatní buď záporně nebo nejasně či podmíněně. Nepovažuji se za odborníka (a kdo by mohl být v takovém rozsahu oborů?), ale nevzpomínám si, že bych kromě Jiřího Grygara slyšel jméno některého z nich, přinejmenším ne jako osobnosti "velmi známé" (ať mi to prominou). Kolik stovek, tisíc takových vědeckých pracovníků máme? A nezapomeňme, že kromě nejstarších všichni museli projít komunistickým výběrem už na střední školu, potom na vysokou, do vědecké práce... kde podmínkou bylo "vypořádání se s náboženskými přežitky", takže jen málokomu se podařilo proklouznout hustým sítem i s osobní vírou v Boha.

    Dovolte mi, abych při této příležitosti vyslovil své osobní vyznání, nejen, že v Boha věřím, ale také, proč. Že v Boha věřím, nemusím snad zdůrazňovat. Není to ovšem tak, že "když je farář, tak samozřejmě musí věřit", ale právě naopak: protože jsem věřil, složitým procesem jsem se dostal až tam, kde jsem. V zásadních rysech jsem ho popsal na pokračování v POUTNÍKU č. 11/95-10/96. Tam je ovšem uveden vývoj, zde bych chtěl vyslovit i své proč.

    Pět cest sv. Tomáše k poznání Boha jsem poznal už ve 14 létech, i Aristotelova Prvního Pohybujícího, ovšem později jsem zjistil, že to nejsou žádné nezvratné důkazy, ale opravdu jen cesty. Postupně jsem dospěl (nevím už, za pomoci kterých pramenů) k nejjednodušší cestě vycházející v podstatě ze správně chápaného sv. Anselma: Je tu svět kolem mne, odněkud se musel vzít. A především jsem tu já sám, odněkud jsem musel na tento svět přijít.

    Je to argumentace velice jednoduchá, pro mnohé určitě "primitivní", ale srozumitelná každému, i tomu nejjednoduššímu člověku. A i ten nejprostší člověk má právo vědět, odkud se na svět dostal, a v důsledku toho i proč tady je - odpověď na tuto druhou otázku už vyplývá z odpovědi prvé.

    Mám v úctě vědce. Jen jsem se naučil nemít rád přílišné rozumování, schematizování, škatulkování, záplavu cizích slov, kde pro stromy se ztrácí les, kde se pro analýzu zapomíná na syntézu. Nemyslíme jen analyticky, v mnohém spíše intuitivně, jak nás poučil m.j. H. Bergson, ale před ním už dávno Ježíš z Nazareta ve svých podobenstvích - zvláště tam, kde jde o člověka.

    Neměl jsem - na rozdíl od oněch otázaných - příležitost dělat vědu. Dostal jsem však do vínku dar logického myšlení. Na gymnáziu se to projevilo v matematice, dodnes pak tím, že mě rozčiluje, když někdo udělá nelogickou chybu (chyby z lidské slabosti mi nevadí). A právě logika života mi říká:

    Myslím, cítím, žiji, tedy jsem. A když jsem, tak jsem na svět nespadl "odněkud", ale "Někdo" mě sem postavil. Tak tedy.

                                                Radim Jáchym OFM