Baroková, Terezie

Darované zvonečky

 

Bratři v Porciunkule dostali na Vánoce od dobrých lidí velmi drahý závěs, ozdobený zlatými a stříbrnými zvonečky. Dali ho na oltář a všichni si jej chodili prohlížet. Sakristián bratr Jakub ani nevycházel z kostela a střežil oltář se závěsem  jako oko v hlavě. Když na něho dolehl hlad, zavolal bratra Ginepra, který se nedaleko modlil: „Pojď, prosím tě, před oltář a dávej pozor na závěs! Jdu se najíst.“

„Jen běž a v pokoji se najez, já se odtud ani nehnu,“ ujišťoval ho Ginepro.

Sotva za sebou Jakub zavřel dveře, přišla chudá žena a prosila Ginepra: „Bratříčku, nemám za co koupit dětem jídlo. Nepomohl bys mi nějakou almužnou?“

„Co bych ti dal?“ uvažoval nahlas a rozhlížel se kolem sebe. Oči mu spočinuly na závěse: „Už to mám!“ zvolal. „Ty zvonečky tady jsou zbytečné. Prodej je a kup dětem, co potřebují.“ Všechny je odřezal a dal ženě, která se zaradovala a spěchala z kostela.

Jakuba při jídle v klášterní kuchyni napadlo, že Ginepro je známý svou štědrostí a všechno rozdá. Usoudil, že ho raději nenechá dlouho samotného v kostele. S krajícem chleba v ruce se tam vracel. Když vstoupil, strnul: „Zvonečky! Ginepro! Kde jsou zvonečky?“

„Dal jsem je jedné ženě. Vždyť se ani nesluší, aby chudí františkáni měli takové zbytečnosti. Podívej se, i bez nich je závěs pěkný,“ chlácholil ho Ginepro.

„Takové drahé zvonečky!“ Rozhněvaný Jakub vzal závěs a běžel ke generálovi, který byl v Assisi: „Podívejte, co Ginepro udělal. Zničil náš krásný závěs!“

„Co se divíš? Neznáš Ginepra? Proč jsi ho nechal hlídat?“ ještě mu vyčítal generál. Při večeři však Ginepra velmi ostře pokáral, a to tak hlasitě, až ochraptěl.

„Chudák otec,“ litoval ho Ginepro. „Ještě kvůli mně onemocní. Musím to nějak napravit.“

Po večerní modlitbě, když už všichni spali, Ginepro se vplížil do kuchyně a uvařil ovesnou kaši s máslem, nabral ji do pěkné misky, vzal svíčku a spěchal do cely otce generála. Vzbudil ho: „Otče, odpusť, že tě ruším v tuto noční hodinu, ale kvůli mně jsi ochraptěl a mne to moc mrzí. Slyšel jsem, že ovesná kaše je na to nejlepší lék, proto jsem ti ji připravil.“

„Teď v noci? Zbláznil ses?“

„Otče, ale ona ti určitě pomůže. A nekřič, prosím, nebo ještě víc ochraptíš. Vezmi si ji, má se jíst teplá.“

„Říkám ti, běž s tou kaší, dokud tě nepotrestám za všechno, co tady vyvádíš!“

„Byla by škoda ji vyhodit,“ mínil Ginepro. „Jestli ji opravdu nechceš, podrž mi svíčku a já ji sním.“

„Ginepro, myslím, že už jiný nebudeš,“ vzdal se otec, když viděl, že to Ginepro myslí vážně. „Tak pojď, sníme ji spolu.“

 

 

                    Paní chudoba

Jednou, na Boží hod velikonoční, bratři výjimečně připravili bohatý oběd. Když usedli ke stolu, přišel do Porciunkuly také  František a oknem viděl bohatě vystrojený stůl s rozličnými jídly.  Velmi ho zabolelo, že bratři zapomínají na chudobu. Vzal proto starý klobouk, přehodil přes sebe plášť a zaklepal na dveře: „Dobří lidé, najde se u vás něco pro chudého pocestného?“

„Pojď dál,“ pozvali ho bratři.

František vešel, vzal si misku a chléb, sedl si do kouta na zem, sundal klobouk a pomodlil se. V tu chvíli ho bratři  poznali a všem přešla chuť k jídlu.

„Bratři,“ usmál se na ně z kouta jídelny František. „Zvolil jsme paní chudobu za průvodkyni našeho života. Ona nás bezpečně vede ke Kristu. Nezapomínejte na to a   nezrazujte ji.“

Lev a Bernard si k němu přisedli do kouta.

„Lidé paní chudobu nemají rádi,“ pokračoval  František, „a odhánějí ji od sebe. ti, kteří jsou přinuceni s ní žít, si na ni stěžují, a ona je proto opuštěná a nešťastná.“

Všichni bratři, jeden po druhém vstali od stolu a sedli si na zem k Františkovi. Prostřený stůl osaměl.

„Kdysi, ještě v ráji, byla chudoba přítelkyní člověka,“ vyprávěl dále František. „Ale když zhřešil, odešla od něho a od té doby nemohla najít nikoho, kdo by ji měl rád. Ale dočkala se. Sám Syn Boží ji povýšil tím, že si ji zvolil za svou průvodkyni. Proto se narodil ve chlévě, ležel v cizích jeslích. Ani to mu nestačilo. Brzy musel odejít do cizí země, kde se chudá rodina sotva udržela při životě.“

František se odmlčel a místo něho se ozval Bernard:  „Paní chudoba ho potom provázela po celý život. Vždy měl jen to, co mu někdo dal.“

„A paní chudoba byla zase šťastná,“ ujal se slova zase František. „Mohla být stále se Synem Božím. Bratři,“ František v nadšení vstal, „také my máme tu čest, že smíme žít v její blízkosti. Velmi vás prosím, nikdy ji neopouštějte a nevzdalujte se od ní. Je naším největším pokladem, který máme, vždyť nám ji zanechal jako dědictví Syn Boží. Paní chudoba velmi miluje našeho Pána a docela určitě také nás k němu přivede. Nikdy na to nezapomeňte.“

Všichni seděli se sklopenými hlavami. Nikomu nebylo do řeči.

„Nenašlo by se u vás něco pro chudé a hladové?“ ve dveřích stáli dva pocestní.

„Ale ano, pojďte dál!“ zaradovali se bratři, vstávali  ze země a zvali je k plnému stolu. Sami však zůstali opodál.

„Vy nejíte?“ divili se hosté. „Plný stůl, a nikdo při něm.“

„To je připravené pro návštěvu, ale nějak nikdo nepřichází. Co budeme dělat s tolika jídlem?“ povídá Masseo.

„To je maličkost,“ řekl jeden z hostí. „Znám dost lidí, kteří by s radostí přijali vaše pozvání.“

„Tak je zavolejte,“ poprosili bratři.

Návštěvníci nelenili a rozběhli se k těm nejchudším. V podvečer jich byla plná jídelna. Bratři se k nim posadili ke stolu, rozprávěli, zpívali, a ani si nevšimli, že všechno jídlo zmizelo.

„Co teď nabídneme další návštěvě?“ utrousil Rufíno, když osaměli.

„Nemáme už ani kousek chleba,“ oznámil Masseo. „Koho ještě čekáme?“

„Asi paní chudobu,“ zasmál se Bernard. „Ale ta to pochopí.“

„Právě teď se bude mezi námi dobře cítit,“ uzavřel František.

(pokračování)